Řeporyjská etika. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Hans Štembera

Popisek: Pavel Novotný

Na světě se denně přihodí spousta různých havárií, ale ze všech nejhorší je srážka s blbcem, říkával jeden můj známý, čímž citoval jednoho slavného a českému lidu blízkého umělce, který si tu blízkost, která byla lidu této země prospěšná, velmi zasloužil…

My tady kousek od nás, od kraje Prokopského údolí v Jinonicích, máme jednu bývalou vesnici. Nejmenuje se zrovna moc hezky, Řeporyje. Mně to vždycky připomene Krylův obrat „ryjeme držkou v zemi“. Dneska už je to část Prahy. Jezdíval jsem tam občas do stavebnin pro štěrk a pro různé dráty a bydlel tam můj kolega hornista z Národního, který mi dal sazeničky vína a pomáhal mi s jejich pěstováním, čímž jsem si osadu podivného jména trochu přiblížil. A také jsem těmi Řeporyjemi občas projížděl, když jsem jel někam dál.

A teď k druhému příběhu mého dnešního vyprávění: V karlínském divadle hrávaly v jeho lepších dobách dva orchestry, symfoňák a orchestr Karla Vlacha. Mezi skvělé muzikanty Vlachova orchestru nastoupil kdysi dávno saxofonista, jmenoval se Antonín Slováček a říkal si Felix. V šatně pořád cvičil a zdokonaloval se a ostatním kolegům tím trochu lezl na nervy, i když si to vlastně nezasloužil.

Můj syn Vojta měl na konzervatoři spolužačku, která byla dcerou toho Felixe. Já, stárnoucí skeptik, a, jak říkává moje žena, perspektivní hvězda pohřebních síní, jsem si myslel: „No, protekční dítě, známe to,“ ale Vojta mi odporoval: „Táto, to je tak skromná a hodná holka, a šikovná, že bys to nikdy nepochopil.“ Kdyby neměl pravdu a měl jsem ji já, tak by byl zticha, jak ho znám.

Anička, jak jí říkali, potom onemocněla hroznou nemocí, před kterou se třeseme hrůzou a raději o ní nemluvíme. Vůbec nechci pomyslet na to, že by se mým dětem mohlo něco takového přihodit. Bojovala s tou hrůzou statečně, hodně jí pomáhali doktoři, a když to vypadalo, že vyhraje, ta zákeřná svině rakovina se vrátila a všechno začalo znovu. Statečná holka se znovu pokouší vzdorovat a já doufám, že ten hrozně těžký boj vyhraje, bude mít zase radost ze života, a se svými kamarády, mezi něž naštěstí patří i náš Vojta, si svého života bude užívat.

A teď se zase vrátím k těm Řeporyjím. Kromě spousty hodných a slušných lidí tam bydlí jeden pán, který už kdysi předem pohřbil Ivetu Bartošovou a teď se taky vyjádřil, že Anička to prohraje. S velikou chutí a razancí, vlastní všem oporám bulváru.

Ta slova padla, jak říkal básník, pan Kainar, jako kus masa, když pleskne o zem – a dál už bylo jen ticho po pěšině. Všechno v pořádku a vlastně se nic nestalo. Nikdo z těch, kteří by s tím měli a mohli něco dělat, nic neřekl. Jako by umocňování neštěstí mladé holky a jejích blízkých bylo normální. Kdo se dnes podívá do novin, zjistí, že v celé této zemi se pomalu nastoluje řeporyjský soud a řeporyjský strach, což dohromady je řeporyjská etika.

Tak jsem si jako muzikant Červíček z Havlíčkova Krále Lávry řekl své do vrby této rubriky – a jedu nakoupit. Potřebuji nějaký štěrk a nějaký drát. Ale tam, kam dřív, už je nepojedu kupovat…

Vložil: Jaromír Janák