Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak se prchá o holi, bezbolestný výlet na Staromák… A víte, že existuje i občanka bez adresy? Seniorka jede na jih

05.05.2024
Jak se prchá o holi, bezbolestný výlet na Staromák… A víte, že existuje i občanka bez adresy? Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Konečně zase v historickém centru Prahy, tentokrát už ale jako host

Když jsem u spolužačky ze ZDŠ vystoupila v noci z výtahu, zírala na mne jak na zjevení a ptala se, kdo je dole, kdo přiveze kufry, že jsme to mohli naložit najednou. Poněkud ji překvapilo, že nikdo, že cestuju s batůžkem velikosti kabelky. No co potřebuju, něco na spaní, spoďáry a ponožky. A co potřebuju víc? Jo, ještě peněženku, mobil a teď i Brufen.

Jelikož ví, že večer, natožpak v noci nejím, zamířily jsme poměrně rychle na lože. Přenechala mi svoji gigantickou, kovovou, černou, kovanou skvělou postel dole, abych nemusela šplhat na palandu, kterou má vytvořenou sice velice bytelně, ale v současnosti bych měla dost problém se tam dostat. Je to maximálně pohodlné široké, veliké dřevěné  lože nad skříněmi a skoro nad půlkou místnosti, dá se na něm spát v obou směrech, na sever i na západ, s obří, vysokou matrací, ale v současné době bych na ně pro svoji momentální zchátralost už asi nevyšplhala.

Druhý den po snídani jsem měla namířeno na ministerstvo vnitra na Pankrác kvůli nové občance, neboť v té, kterou mám od posledních voleb, jsem měla stále adresu v Radimi, což už skoro rok není pravda. Jelikož jsem celou dobu ze Španělska vysílala děsivé signály, co se týče svého zdravotního stavu a schopnosti chůze, rozhodla se spolužačka moje, že mě tam doveze tramvají a na vozíku, který měla zaparkovaný na verandě. O to jsme se do krve pohádaly ještě ze Španělska před pár dny a hádaly jsme se tak, že jsem měla strach, že je konec.

Je to maximálně pozitivní a zodpovědná osoba, která si ani nechtěla připustit, že bych se, já nechodící, pustila sama takovou dálku taxíkem. Problém byl v tom, že myslela, že vůbec nechodím. Což byla skoro pravda první dny po návratu z nemocnice. Ale postupem času už jsem se zapomněla chlubit, že se to, obzvlašť po Brufenu, zlepšuje. Takže prostě zařídila vozík a hotovo. Je rázná.

 

kašna

Tuhle kašnu mám ráda

Trochu jsem se obávala, že se budou dvě báby prát přede dveřmi bytu, já budu o holi prchat, ale stále mi bude v patách vozík. Ono to bylo o tom, že jsem netušila, že ona někdy taky chodí o holi, a ona netušila, že já už víceméně chodim. Sice taky o holi, ale chodím. A bála se mě pustit navolno, že kdybych šla k zemi, nebude mi, sama o holi, schopna pomoct. Ale když viděla, že se pohybuju po místnosti samostatně, definitivně od úmyslu dřít se se stokilovou bábou a s vozíkem přes půl Prahy  upustila. Nechaly jsme si tuto radost na středu do VZP Na Poříčí.

Na Pankrác se mnou vyrazila Boltem. Zavezl nás nepochopitelně za roh od místa, kam jsem potřebovala. Navigace jsou někdy shit. Čekala nás poměrně dlouhá procházka okolo budov, kde je ještě závora, aby nebylo lze si zkrátit cestu přes parkoviště.

Na úřadě jsem nijak moc nepochodila, neboť pan úředník nahlédl do mé složky na monitoru a na žádost o jinou občanku, a ještě v cizině mi sdělil: Nojo, ale to si nejdřív musíte ukončit trvalé bydliště v Radimi a v České republice. Zděsila jsem se, že budu muset dojet do Kolína, naštěstí díky panu majiteli mého bývalého sídla, jeho kontaktům, a pochopení radimskeho i kolínského úřadu to šlo zařídit několika telefonáty a mailem. Už jsem se děsila, jak se celý účel mé cesty rozpadá a nezařídím nic, protože vlakem a pěšky bych nebyla ani do Radimi a vlastně ani do Kolína schopná dojet. Ale ochota, pochopení a vstřícnost úřadů byla taková, že mě i hodně překvapila. A bylo jasné, že ve čtvrtek si cestu na Pankrác zopakuju, ale už na jistotu.

Vrátily jsme se domů a čekala nás ta božská krmě, ta rajská s rýží a hovězím. Od školky tenhle pokrm zbožňuju, rajská může být s čímkoliv. Vařila ji kvůli mně docela často i babička a spolužačka ze ZDŠ rajskou hodně umí a je to ten typ člověka, který nevaří tak, jakože nahází věci do hrnce a uvaří je, ale co vaří s radostí a láskou. To není jen plác plác na pánev a do hrnce. Nene, to je skoro umění.

 

Staromák

Prodírání davem turistů bylo z vozíku zvláštní

Po opulentním kulinářském zážitku už jsme jen čekaly, až přijede večer Rohlík, který jsem objednala ještě ze Španělska, štěstí, že jsem dosud nezrušila účet. A přestože byl už pozdní večer, ještě byly obaleny čerstvě doručené prsní kuřecí řízečky na zítra, a pak jsme zalehly každá do své kóje a tak nějak plkajíce o strašně důležitých věcech jsme usnuly.

Ve středu nás čekala VZP. A na vozíku. S tím jsem souhlasila, když už byl doma. Jelikož moje spolužačka ze ZDŠ pracovala léta v domě s pečovatelskou službou, má v tom praxi. Cesta na Perštýn není nijak daleká a vede tou  částí Prahy, kterou miluju, takže by i bylo škoda profrčet to v taxíku. Dojely jsme, vezla jsem se hezky. Vešly jsme dovnitř čímsi, co sice nebylo hlavním vchodem, jen to tak vypadá, ale strážci proskleného prostoru nás ochotně s vozíkem pustili do hlavní místnosti, kde se vznášejí požadavky.

Můj požadavek byl formulář na žádost o žlutý zdravotní průkaz S1, který pro udělení ressidente ve Španělsku úporně vyžadují místo naší zdravotní kartičky EHIC, kterou máme všichni v peněžence. Hned jak jsem sdělila svůj požadavek, setkala jsem se s tím, co jsem v podstatě čekala. Byla jsem vedena stále jako OSVČ, což už ale od covidu, který nám zrušil Národní divadlo marionet, nejsem. Teď se živím čtvrtý rok v callcentru na DPP, takže jsem OBZP. Paní za okénkem byla chápavá, údaje byly opraveny, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí, ale to bylo protentokrát tak všechno. Takže někdy příště?

 

turistka

Turistka

A pak jsme se vydaly na ten slíbený výlet po Praze, řídící úkol ale byl koupit někde brambory. Ale směr, dárek pro mě, byl Staromák. Ještě drobný detail. Odchod z VZP by mohl skončit i tragicky, neboť oficiální vchod pro klienty ústí po dvou schůdcích rovnou na silnici, kudy normálně jezdí auta. Pro pěšího  dobře, snad se zorientuje, ale s vozíkem? Naštěstí za námi vyběhla paní, vrátila nás a vyšly jsme ven stejnou cestou, kterou jsme přišly.

Na Staromáku jsem nebyla od posledního svého představení, které jsem odehrála v únoru 2020. A fakt jsem se na něj těšila. Ona vůbec už ta cesta uličkami, kterými jsem kdysi běhávala, abych to stihla, byla zážitková záležitost. U kašny na Malém rynečku jsme musely provést drobnou fotoshow (viz fotky). Pak už jsme volným tempem projely okolo orloje a byly na náměstí. A přestože jsem byla na vozíku, byl ten pohled ze psí, no dejme tomu z oslí výšky báječný.

Zajely jsme do Dlouhé, hledajíce brambory, ty jsme nenašly, ale moje starostlivá pečovatelka vyrazila někam pro kafe a nechala mě zaparkovanou u lucerny. Říkala jsem si, že by bylo docela vtipné, kdyby někdo jen tak z legrace přiběhl a normálně mě i s vozíkem ukrad. No, teda ono kdo by stařenku krad... Kávu jsme drncajíce po dlažbě dovezly, skoro neulily, k lavičkám pod Husem, kde nádherně kvetly plnokvěté tulipány, a daly jsme zkrátka menší siestu.

 

Staromák_Hus

 U Mistra Jana

Po siestě jsme dodrncaly k divadlu Kalich, tam prý chodi s vnukem na dívadlo, pak mě vezla, až jsme dodrkotaly na Jungmannovo náměstí. Brambory jsme cestou nepotkaly, zato Starbucks jsme nepřehlédly a musely vyzkoušet ohřátý čokoládový muffin. A pak zas "hledej brambory" jsme dokodrcaly až do Myslíkovy a tam teprv, téměř u cíle naší cesty, jsme u Vietnamce zakoupily i brambory. Prostě pokud nechcete vlézt do nákupního centra, a to jsme s vozíkem fakt nechtěly, a zároveň něco takového potřebujete, tak některý Vietnamec má prostě všechno.

Doma, tedy u spolužačky ze základky, mě čekaly jenom lehy, ji čekalo smažení těch kuřecích řízečků, které večer obalila, a výroba brkaše z těch brambor od Vietnamce a řeknu vám, výsledkem byla naprosto báječná bašta. Ještě dlouho budu vzpomínat, jak jsem se v té Praze měla dobře. Na váhu jsem tedy trošku pomýšlela, ale jenom pomýšlela, ani jsem se nezeptala, jestli by nějaká nebyla k dispozici. Takový ten stav, kdy nevhodně se vtírající myšlenku prostě zaženete  vtíravá myšlenko huš, neplaš!

Další den ráno už to bylo po paměti. Snídaně, Bolt, Pankrác. Tentokrát jsem sice ohlídala, aby jel správným směrem, aby nezahnul vpravo, ale vystoupily jsme na zastávce busu, což bylo brzy, a  úterní procházku jsme si daly téměř celou znovu. Akorát že jen kolem cukrárny a šup okolo celého parkoviště, protože ta závora. Chjo.

Na úřadě proběhlo vše rychle a podle pravidel, bydliště už jsem měla zrušené, fotka byla pořízena, otisky prstů sňaty a  platba tisíc korun provedena, takže zítra  na Pankrác naposledy.
A zítra bude nová občanka úplně bez bydliště, protože bydliště v zahraničí prý tam nesmí být, bo je to český doklad. Škoda. A taky dokud nedostanu španělské ressidente, tedy zelenou kartičku na trvalý pobyt, tak vlastně úředně nikde nebydlim. Že bych se pustila do zločinu nějakého? Mě vlastně teoreticky nemůžou polapit. Teda... jenom čistě teoreticky, neutekla bych.

 

Staromák 1

Staromák byl prostě zážitek

Boltem domů nás vezla Ukrajinka a daly jsme se do řeči.  Žije tu už pár roků, její příbuzenstvo je natolik pestré, že její malé dítě mluví prý česky, ukrajinsky, maďarsky a anglicky. Nádhera. Těmhle dětem prostě závidím. K obědu byla skvělá, jak jinak, omáčka na způsob koprovky s hovězím a knedlíkem, no, čvachtala jsem si pěkně, neboť koprovka je další moje srdeční záležitost. Asi jsem tak nějak od babičky omáčková.

Další den ráno, v pátek, mě moje ubytovatelka trošku vyděsila. Vstala před půl pátou. To je čas, v kterém pro mne zeměkoule neexistuje, a když se začne něco v prostoru vrtět, natáhnu uši a začnu přemýšlet, kde ta kočka asi zase kakala. Ale ne, kočka nejspíš ještě spí, ve Španělsku, a tady v Praze probíhal prý jenom nutný úklid, protože za nějakou hodinu se já odeberu, sama Boltem, pro svůj nový občanský průkaz a sem, do tohoto útulného bytečku, se vevalí kluk jak buk, princ a král. No prostě starší vnouček, protože mladší má nějaký, snad zdravotní výlet. Takže prostě jenom vypuklo smejčení, protože on prý zcela jistě vleze úplně všude. Já už se sem teď nevrátím, protože si mě na Pankráci vyzvedne spolužačka, kolegyně z knihovnické, s autem a odveze mě až na jarovské sídliště, což ani nevím, kde je, ale je tam prázdná garsonka, prostě komfort.

Při nástupu do Bolta jsme obě zamáčkly slzu, hned tak se neuvidíme, já jsem od svojí spolužačky ze ZDŠ a skvělé kuchařky, co mi uštědřila bezbolestný výlet na Staromák, měla narvaný batůžek ořechovým chlebem z Rohliku, sýrem, jahodami a parádním kalhotovým kostýmkem na horké léto, který jsem dostala k narozeninám, k Vánocům, k Velikonocům a ke všem ostatním událostem, které jsme propásly, a taky k svátku, který jsem včera kupodivu doopravdy měla. Od té doby, co ho odstranili z kalendáře a šoupli tam Izabelu, na svůj svátek zapomínám. Jahody ze Španěl přinesla včera vůbec nic netušící kamarádka, s kterou moje spolužačka ze základky léta pracovala v pečovateláku, a zpestřila nám tak  čtvrteční odpoledne.

A teď vlastně začínala další část mojí pražské epopeje, ta knihovnická. Už jenom vyzvednout občanku bez adresy a nově se ubytovat a už žádné úřady nechci nikdy ani vidět. Už jen zítra ten mejdan. No, ještě mě pár úřadů čeká ve Španělsku, ale padesatiletý mejdánek, přehlídka stařenek a jednoho stařečka byla teď už  to nejdůležitější.

 

Lea Hniličková

QRcode

Vložil: Lea Hniličková