Co mi chybí v puse a tlačí na srdci. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
04.05.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Zubatý stůl
Je to už nějaká doba, co jsem tu vzpomínal pěvkyni Annu Netrebko, pro kterou (ač její předkové byli ukrajinští kozáci, její syn je Uruguayec, manžel Ázerbájdžánec, pěvkyně má rakouské občanství a momentálně bydlí v New Yorku) se naše zem stala Půlnočním královstvím z Pyšné princezny, kde je jí zakázáno zpívat v zásadě jen proto, že se narodila v zemi, kde se narodit nehodí.
Minulý týden jsem se zase dočetl o jedné pětaosmdesátileté paní, která se dopustila stejného hříchu. Ten sice nevadil, dokud letěla z Londýna (kde bydlí) do Prahy, ale tam jí byl zakázán další let do Mariánských Lázní a následná léčebná kúra, protože „lázeňský pobyt nespadá do povolené kategorie tzv. nezbytných cest“.
Obě paní měly do jisté míry výhodu. Pěvkyně Netrebko prostě jen vypustila koncert v Kocourkově, který kdysi byl světovým kulturním střediskem, kde i Mozart uskutečnil premiéry několika svých oper, a odjela na další koncert do milánské Scaly. A paní z Londýna nejspíš své oblíbené lázně, kam jezdil i L. N. Tolstoj (který stejně jako Netrebko veřejně řekl, že je proti všem válkám, ale jeho stanici v kyjevském metru stejně přejmenovali) vyměnila za německý Baden Baden, francouzské Vichy anebo nějaké jiné stejně dobré lázně v západní Evropě.
Ale co říkáte na tuhle mou nedávnou příhodu:
„Prosím vás, pane Janák, tohle si přečtěte a podepište to nebo ne,“ řekla mi slečna na recepci našeho zubního oddělení.
„Spíš mi řekněte, co to je, já jsem si zapomněl doma brejle,“ řekl jsem zvědavě a trochu jsem se zastyděl, za prvé za svůj chabý zrak, a taky, že jsem nemohl najít krabičku se zubní korunkou, která mi vypadla. (Naštěstí jsem ji aspoň nespolkl.)
„To je prohlášení, že budete i dál chodit k paní doktorce.“
Cože? Je přece jasné, že s přibývajícím věkem se chodí k zubařům pořád víc – napadlo mě, ale nahlas jsem se raději zeptal:
„To se teď musí prohlašovat, že se chce chodit k zubaři?“
„To ne, ale paní doktorka je přece Ruska, to přece víte, že jo…“
K paní doktorce chodím přes dvacet let a nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Následkem toho jsem vypadal nechápavě, a tak slečna upřesnila:
„To je kvůli té Ukrajině, víte?“
Rázem mi bylo všechno jasné. Paní doktorka napadla Ukrajinu, ačkoli jsem u ní nikdy nezahlédl ani pistolku, jenom dvakrát kleště (i když, pravda, z těch jsem v tu chvíli měl asi stejnou radost).
„Už vám to někdo nepodepsal?“ zeptal jsem se s rafinovaností Čecha, který (jak říká česká lidová písnička) umí dát nejen jednu hubičku na obě strany, ale taky si jednou větou na obě strany udělat předběžné alibi.
„Podepsali to všichni, lidi k ní chtějí chodit dál. Ale jeden pán šel a plivnul jí na dveře, takže jsme ji raději přestěhovali do té náhradní ordinace na chodbu a vymysleli tenhle papír,“ odpověděla sestřička, čímž dokázala, že i čeští nemocniční zaměstnanci ovládají taktiku, kterou jsem výše nastínil.
Proč jsem se já osobně rozhodl následovat paní doktorku (která asi věděla, proč z Ruska odešla) do jejího už druhého vyhnanství – a proč jsem papír, že k paní doktorce budu chodit, slečně z recepce podepsal? Protože za prvé nechci po světě chodit bez zubu a za druhé po něm nechci chodit bez svědomí.
Jako většina nás Čechů s bolavými zuby, co se sice umíme předem sichrovat, abychom třeba pak nemuseli do basy, ale zároveň, když dojde na lámání chleba (anebo na lámání zubu o chleba?), pak tu basu dokážeme držet. Tu naši většinu je ale poslední dobou nějak málo slyšet. Nejspíš je nám s těmi životem vylámanými zuby zatěžko otevřít pusu.
P.S. Nakonec jsem našel i tu korunku z jedničky vlevo nahoře. Měl jsem ji schovanou poblíž svého rozbolavělého srdce – v náprsní kapse.
Zdroje: Seznam.cz, Novinky.cz, Wikipedia
Vložil: Jaromír Janák