Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Petr Lachnit: Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku

02.05.2024
Petr Lachnit: Ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku

Foto: Se svolením Petra Lachnita

Popisek: JUDr. Petr Lachnit

„Třicet, čtyřicet nebo sedmdesát? Nedá se to přesně spočítat, ale bylo to hodně. Odpor k vládní politice, vládním škrtům a vládě jako takové dokázal nedávno přivést řadu občanů této země na Václavské náměstí. Alespoň natolik, aby bez ohledu na své politické přesvědčení, případnou politickou příslušnost a rozdílné názory na spoustu věcí přišli nebo přijeli do centra Prahy,“ píše zastupitel MČ Praha 5 JUDr. Petr Lachnit. A pokračuje…

Ženy, muži, mladí i staří, zemědělci i nezemědělci. Velké protivládní demonstrace v posledních dvou letech. Kromě vlády nejsilnější výhrady padaly na adresu médií a jejich „objektivních“ informací a na adresu politických stran. Všech. Za jejich politické praktiky, které nevzbuzují ve velké části společnosti naději na systémová řešení současné politické i ekonomické krize.

Kabinet si tyto demonstrace příliš k srdci nevzal. Pohrdavá slova premiéra Petra Fialy byla přesným obrazem vládní reakce. Podobně nepoučitelně se chovala i všechna takzvaná mainstreamová média. Televize, rozhlas, noviny. Jako by se jich tato nespokojenost netýkala. V minulém režimu byl populární vtip, že vedení je v pořádku – jen občany je třeba vyměnit!

Zbývala tedy poslední naděje. Že alespoň ty politické strany, které se zaštiťují zájmy občanů a odvolávají se na ně, se pokusí navázat na úspěšné demonstrace společného postoje lidí. Dalo se předpokládat, že k tomu zvolí ideální termín - 1. máj.

To se ovšem nestalo. Místo toho, aby alespoň ty politické strany, které považují práci za základ úspěchu společnosti, se dokázaly spojit ve společném úsilí o nápravu bezohledné vládní politiky, uspořádaly si své malé 1. máje. Na těchto malých májových akcích přesvědčovaly přesvědčené, tedy vlastní členy. Tato setkání se totiž uskutečnila téměř bez účasti veřejnosti. K radosti médií, která se těmito soukromými oslavami něčeho, co je jim bytostně vzdálené, vůbec nemusela zabývat.

Tentokrát by ovšem nebylo spravedlivé obviňovat média. Politické strany svou neochotou a neschopností překonat parciální rozpory prohrály jednu velkou šanci. To samozřejmě mnoho neznamená, ale je otázkou, zda jim nespokojená veřejnost ještě další šance bude dávat. Atmosféra na Václavském náměstí tomu příliš nenasvědčuje. 

1. máj není ani spontánní oslavou pracovních úspěchů, ani radostnou oslavou pracovního úsilí, jak tomu kdysi bývalo. Od svého vzniku je zasvěcen solidaritě pracujících, boji za zlepšení jejich postavení ve společnosti. Zlepšení jejich materiálních poměrů. Připadá mi, že to jsou dostatečné důvody, proč společně s drtivou většinou zemí celého světa měly i české politické strany aktivně využít tento tradiční den k vyjádření postojů vůči vládě a vládní politice. Jen tím by se mohly postupně rehabilitovat v očích veřejnosti a dobývat zpět již téměř ztracené právo stát v čele společnosti, v čele její nespokojené většiny.

Nedělám si iluze, že po přečtení tohoto článku se něco ve vedení stran pohne. Jenom doufám, že alespoň někteří politici se pokusí dívat na svou roli trochu jinak. S menším pocitem uspokojení ze zdařilé organizace akce, která svým významem rozhodně žádnou z politických stran nepřerostla.

Vložil: Markéta Vančová