Když byt v Pařížské nebyl luxus, ale ledárna aneb Jak mě pořád stěhovali. Vzpomínky staré markytánky

Foto: Pixabay

Popisek: Stěhování, ilustrační foto

Jistě, jsou rodiny, které se stěhovaly kvůli přeložení rodičů ve službě armádě či policie do jiného města, s tím moc nenaděláte. Jinak se ale o nás Češích říká, že jsme konzervativní a stěhujeme se neradi. U nás to tak nebylo, oba moji rodiče se stěhovali rádi a často. A já s nimi. Někdy to bylo peklo, které mi ovlivnilo dlouhá léta života.

Můj táta se narodil ve Vídni, dětství prožil v Hamburku. Pak už se dědeček diplomat před válkou vrátil do Prahy, takže i jeho synové zde zakotvili. Tedy táta ne definitivně, protože v roce 1969 ho zlákala pracovní nabídka do Liberce, kde si pobyl hezkých pár let. Do Prahy se vlastně vrátil jen kvůli své druhé ženě, tu ale zase na stará kolena přestěhoval do Krhanic. Až když mu bylo pětaosmdesát a začala ho zmáhat péče o dům a zahradu, vrátil se již jako vdovec do pražského bytu.  Moje maminka pocházela z Dušník (dnes Rudná u Prahy), tam prožila dětství, pak se ale s rodiči přestěhovala do Prahy. Takže od druhé třídy obecné školy byla Pražačka a na Prahu byla zafixovaná tak silně, že ji nelákalo ani odjíždění na nějakou chatu nebo chalupu. To ale neznamená, že nebyla stěhovavá. Vlastně oba rodiče byli neposední a pořád je něco hnalo za vidinou jiného, lepšího bydlení. 

Překvapivé návraty do Prahy

Většinu dětství jsem strávila v Jizerských horách na chalupě u babičky. Pár zimních měsíců jsme ale pobývaly s babičkou v Praze, ona bydlela u tátova bratra, já u rodičů – tedy pokud jsem nebyla u druhé babičky, což bylo většinou. Ty návraty do Prahy byly plné překvapení, dost často jsem se vracela do jiného bytu, než z jakého jsem na jaře odjížděla. Nějaká fixace na dětský pokojíček a postýlku na stejném místě mě rozhodně nehrozila. Z Vinohrad, kde jsem se narodila, se naši spolu s maminčinými rodiči stěhovali do Rybné ulice na Starém Městě. 

Slavný a smutný soused na patře

Tam, co dnes stojí obchodní dům Kotva, bývala stavební proluka a v ní parčík s dětským hřištěm, kam mě babička chodila venčit. Mám na to jen matné vzpomínky, z domu si pamatuji jen velký zdobený klecový výtah, kterého jsem se hrozně bála. To jsem sdílela se sousedkou z 5. patra, kde jsme bydleli jen my a herec Ladislav Pešek s manželkou a dcerou. Ta byla psychicky labilní (dnes by asi byla diagnóza autismus) a jízdy výtahem, zejména ve společnosti někoho dalšího se bála tak, že chudák stála vždycky strnule v koutě kabiny a zarytě hleděla do země. Já jsem se tedy bála spíš rachotu a průhledů z kabiny výtahu – závratě mě prostě provázely odmalinka. 

Ledová Pařížská

V roce 1963 dědeček zemřel, obrovský byt v Rybné byl tím pádem nezaplatitelný a rodiče usoudili, že je na čase, aby babička se strýcem měli vlastní byt a my také. A tak jsem se z Bedřichova vrátila na podzim do bytu v Pařížské. Slyšíte? V Pařížské! Jenže tehdy to dvakrát velký luxus nebyl, dokonce ani snobárna. Obývali jsme polovinu rozděleného bytu, dva pokoje a kuchyň, přes předsíň nám chodili obyvatelé druhé poloviny bytu. Kupodivu jsme měli vlastní záchod a koupelničku, vše ale bylo pouze se studenou vodou. Topilo se v obrovských musgrávkách, která ovšem marně bojovala s prostorem obou pokojů se stropy 5 metrů vysokými. Takže v bytě byla pořád zima, do rozkošného arkýřku v obýváku teklo při sebemenším dešti proudem a já po měsíci dostala zápal plic, ze kterého mě vyléčil až březnový odjezd do Jizerek. Ten byt v Pařížské mi ale kupodivu utkvěl v paměti. Nějak jsem milovala ten obrovský obývák, kde jsme poprvé měli skutečně veliký vánoční stromek a za dobrodružství mých pěti let jsem považovala, když mě táta poslal v sobotu ráno pro noviny a pro cigarety do trafiky na roh a já pak zdolávala těžké dveře do domu a tajemné kruhové schodiště do třetího patra. Že se z Bedřichova už do Pařížské nevrátím, mě nenapadlo a bylo to mé první velké zklamání ze stěhování. 

Do školy v Holešovicích

Táta totiž opět měnil, až vyměnil a do roka a do dne nás přestěhoval do Holešovic, kousek od Strossmayerova náměstí. Tentokrát to byl byt velký, třípokojový, z kdysi pokojíku pro služku byla udělaná kuchyň, všechno bylo prostorné až moc. Z původní kuchyně se stal dětský pokoj, kde jsem se sama bála spát a zábly mě nohy, protože na podlaze byl původně kuchyňský xylolit. Ale zvykla jsem si na něj rychle, hlavně díky tomu, že mi do něj byl přidělen nábytek z pracovny po dědečkovi, kterému vévodil krásný pánský psací stůl. Skleník, ve kterém se blýskala sbírka broušeného skla, mě moc nebavil, zato knihovna, která také patřila k výbavě pokoje, to bylo něco. Knihy byly až k zemi a já se jimi mohla po libosti přehrabovat, když jsem je zase uklidila na místo. Táta mi pochopitelně do dolních řad naskládal dětskou knihovničku, něco po něm, něco po mámě, něco nového, dokupovaného už pro mě. Ránu téhle zálibě dal náš pes, který si jednoho dne chtěl také číst, vytáhl si z knihovny tátova oblíbeného Pana Žabáka ze Žabího hrádku a přečetl ho zuby dobrou polovinu. Chudák pes byl bit a knihy se stěhovaly do horních polic, což mě připravilo o nejmilejší zábavu. Na Strossmayeráku jsem chodila do školy od první do páté třídy. S prima dětskou partou jsme lítali po dvorcích a po Heřmaňáku, sáňkovat jsme chodili do parčíku za kostelem (kde je mu konec…) a bruslit na rybníčky do Stromovky. Situace se obrátila, ve školním roce jsem byla v Praze, o prázdninách v Bedřichově. Zdálo se, že naše stěhování skončilo, ale omyl. Přišel rok 1968, k zoufalství státu se přidal rozvrat naší rodiny, máma zůstala se mnou sama. Byt v Holešovicích neměla ráda nikdy, byl pro ni tmavý a studený (ano, byl), muselo se topit v kamnech a pro uhlí chodit dvě patra pod zem do spodního sklepa. A tak, zatímco já si s kamarády užívala poslední dny školního roku, máma pro mě už měla nachystané překvapení. Po návratu z prázdnin jsme už bydleli na Spořilově a já musela do nové školy. A tak jsem se až dodatečně náhodně dověděla, že v domě, kde jsme bydleli v Holešovicích, si z půdy postavil byt slavný tenista Jan Kodeš. Měl tehdy maličké, nicméně na pražské poměry luxusní autíčko a kluci ze třídy, které jsem po letech potkala na srazu, ho chodili okukovat. 

Když si na Spořilov zvykneš, je těžké jít jinam

Tam sice také byla dětská parta, jen jaksi nebyla moje. Tichá, vždy poslušná premiantka třídy moc rychle do kolektivu jedenáctiletých povstalců nezapadla. Nebýt úžasné třídní učitelky a jedné chápavé spolužačky bych nejspíš žalem skončila na dětské psychiatrii. Tedy pokud by si máma všimla, že nejsem úplně v pohodě. Ona byla ale žena práce, měla zrovna nastartovanou docela slušnou kariéru, krizi po rozvodu si vyřešila studiem další vysoké školy, takže mé smutky jí byly celkem ukradené. Tak nějak to dopadlo lépe, než by se dalo čekat. Směrem do puberty se třídní parta utužila, byla jsem přijata a užívala jsem si polovenkovského života v Krčském lese, na tenisových kurtech, v zimě na bruslích na Hamráku. Přišly poslední prázdniny na základce, nástup na gymnázium na Vinohrady, ale spořilovská parta fungovala dál, takže to, že v dívčí třídě na gymplu se navazování přátelství moc nekonalo, mě nijak nebolelo. Po škole někdo pískl pod oknem, šlo se ven, na kola, na pokecávání na klepadlech před činžáky, na hrušky a jablka na starý Spořilov, sem tam se někdo s někým už vodil za ruku, prostě krásná puberta v rozpuku.

I na Spořilově jsme měli v domě zajímavé sousedy. Vedle nás bydlel František Železňák, kapelník Posádkové hudby Praha. Měl dva syny, mladší se učil hrát na trubku a povinně vytruboval často velmi brzy ráno. V prvním patře bydlel Josef Heriban, sólista opery Národního divadla, který rád cvičil hlasivky u otevřeného okna. A v přízemí měl u okna stůl s pastelkami a tuší Kája Saudek, bydlel tehdy se svou maminkou a my chodili přes okno okukovat, jak mastí své úžasné komiksy jak na běžícím pásu. Na Spořilově bylo zkrátka pořád co a koho pozorovat, o kom mluvit. Dnes to samozřejmě není pravda, Spořilov obklopily dálnice a nájezdy na ni, řadu zelených ploch město zastavělo dalšími řadami paneláků. Tenkrát jsme ale byli půl hodiny jízdy jedinou tramvají číslo 19 vzdáleni městskému ruchu, zato jsme měli kina v Sokolovně a na Kačerově, skvěle vybavenou knihovnu v horním patře nad samoobsluhou a půvabné Roztylské náměstí s krámky jak ze starých časů. Výlety na sídliště byly zajímavou sondou do úplně jiného života, než jaký jsme žili my na „staráku“.

Pak jsme s gymplem odjeli na lyžařský kurz. Když jsem se z něj vrátila, měla jsem na dveřích cedulku: „Už tu nebydlíme, přestěhovala jsem nás do Břevnova, čekej, někdo pro tebe přijede autem, abys nemusela tahat lyže autobusem.“ No a tenkrát jsem se opravdu sesypala. Máma mě bez zábran přesunula na druhý konec Prahy, odřízla od všech kamarádů, od oblíbených míst, od tenisu, od učitelek ze základky, za kterými jsem chodila, když jsem potřebovala s něčím poradit. Zůstala mi každodenní cesta autobusem do školy na náměstí Míru a zpátky, prázdná odpoledne, prázdné víkendy. Lítost a vztek se ve mně servaly, nakonec vymizely, život šel dál. Ale ta křivda, kterou mi máma spáchala, aniž by mě alespoň varovala, ta ve mně zůstala jako v koze. Vlastně jsem mámě už nikdy nevěřila – a to je hnusné, že? Takže bacha, matky a otcové – stěhovat děti bez přípravy se vám nemusí vyplatit. Vy si sice myslíte, že dětí se vaše starosti se stěhováním netýkají, ale to je velký omyl. I ony mají svůj vztah k prostředí, kde je jim dobře. A vzít jim ho je pro ně hodně bolestivé.

Pro dnešek dost stěhování, někdy vám povyprávím, jak se mi měnil před očima Břevnov, ze kterého pro mě dlouho nebylo úniku.

Vložil: Ela Nováková