Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vraťte nám lidi, pivo, cigára a srandu, lumpové aneb Argument, proč zakázat internet. Komentář Štěpána Chába

komentář 02.05.2024
Vraťte nám lidi, pivo, cigára a srandu, lumpové aneb Argument, proč zakázat internet. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Kolo a jeho uživatel

Definice toho českého. Kdysi snadná věc. Pivo, hospoda a jistého druhu švejkovství. Dneska? Dá se to ještě říct, nebo už jsme se stali nemastným i neslaným a velmi sterilním národem bez toho skutečně národního v sobě? Co nás vůbec ještě spojuje? Nejsme jen náhodně rozházené rodinné buňky na náhodně společném územním zřízení, ale nic společného už nás nespojuje? A to často už ani v rodinách?

Byl u mě brácha, poseděl, pohovořil, zase jel. I narazili jsme na téma veskrze české – hospody. Dýmaje z cigarety pravil, že je vlastně rád, že v hospodách zakázali kouřit, protože když kdysi vyrazil na pivo, byla druhý den kocovina o tolik horší, když se u toho přehulil. Na otázku, kdy od doby zákazu byl v hospodě na pivu, se zamyslel a po zaváhání pravil, že byl někdy minulý rok v restaurační zahrádce na jednom pivu. S cigárem u huby, samozřejmě. A pak šel.

Dobrá, na stará kolena už člověk od bujarých hovorů až do rána ustoupí, zbaví se jich, nemá na ně čas a ani nervy, i tělesné ostatky se příčí takovému zápřahu. Krista pána, co my jsme se toho ale v hospodách nažvanili. Spočítat nejde, kolikrát jsem viděl během takových hovorů vycházet za oknem slunce. A nebyly to žádné opilecké rejdy. Kulové. Pořád se mluvilo. O všem. Od obecní kanalizace až po pána boha. Ale taková kultura přece jen tak neodumře. No, neodumře.

Loni za mnou přijel Jiří Kačur. To on tak někdy udělá. Vsedne v Praze na železného oře a už mi buší na vrata. Zaskočili jsme do vedlejší vesnice, trochu střediskové, kde bylo odjakživa, kam si sednout k pivu a prožvanit se až do ranního rozbřesku. Jaké překvapení nás čekalo, když ústřední hospoda zavřela v sobotu v devět večer, protože němečtí turisti i kolemjedoucí cyklisti se přestali dožadovat svého přísunu živin. Na mou překvapenou otázku – kde jsou, sakra, lidi, vždyť je sobota a v sobotu se hýří a probírá se budoucí utopie země – jsem se dočkal odpovědi, že se zákazem kouření to začalo uvadat, s covidem to odumřelo definitivně. Pak jsme prošli celou střediskovou vesnici a nenašli jedinou hospodu, jedinou taneční zábavu, nic. Vprostřed léta, obklopeni letními prázdninami - nikde nic. V devět všichni do postele a nabírat síly na ranní směnu. Nepředstavitelné se stalo skutečností. Česká hospodská kultura zahynula během několika málo let.

Dočkali jsme se na oplátku takového proti lidskosti postaveného sterilního prostředí, v kterém chybí duch Jaroslava Haška, kolotání české hospody Bohumila Hrabala, ale i českého kulturního podzemí, které bylo vždycky zalévané pivem a začouzenou putykou. Teď se české hospody proměnily na záchytné body cyklistů, kteří si dají lehký salátek následovaný smootie (ať je to cokoliv), nezakouří si, pivo si dají málokdy a že by poseděli a zapojili se do hovoru? Do kterého? V hospodách už nikdo nesedí, už se tam nepíší budoucí dějiny.

Přitom Haškovy provokace všechny vznikaly u pivní pěny mezi kolotáním hovorů. Hrabalovo nádherně plynoucí pábení mělo vždycky hořkou chuť piva, kterou doslazoval cigaretový dým a laskavost krutosti těch milých lidí od piva a od lopaty a od humoru a od lásek našich nesmrtelných. I ta listopadová revoluce se upekla v hospodách, devadesátky, svobodné i mafiánské, protekly republikou s pivem v jedné a cigárem v druhé ruce. A s nástupem nového tisíciletí to všechno začalo tak nějak uvadat a rozpadat se, až jsme došli k hospodám, které se změnily na jakési dětské koutky pro hipstery, kde se řeší trendy v kulinářském oboru a pepří se to online recenzemi na talíř žrádla, s kterým si stejně do druhé dne vyřídí účty metabolismus a nezbude nic než... však nic nezbude.

Je to tak deset let, co to v hospodách ještě žilo, stále se lidé u piva pachtili unaveně za vzdušnými zámky utopií, spřádaly se revoluce doma i ve státě. Lidi mluvili, hádali se, teď si na stejná místa chodí přeměřovat ztepilost lýtek vypracovaných svými 50 kilometry na bicyklu denně. Dřív se v hospodě brousily hrany ve společnosti, lidi neměli proč se nenávidět pro své dnešní zcela domnělé dezolátství a lepšolidství, ale potkali se v hospodě a tam zjistili, že nesouhlas není důvod k nenávisti, ale k báječné hádce, která občas vyústila i ve vzájemné pochopení.

Spějeme tak do zdravějších časů? Nepijeme, nekouříme, sportujeme. No, jak se to vezme. Včera jsem v deníku Washington Post četl článek o panictví u mladých mužů. Trend je prapodivný. Podle jejich studie je 27 % amerických třicátníků nedotčených fyzickou láskou. Panici do třicítky. Ne náhodou stoupající trend prodlužujícího panictví vznikl ve stejném roce, kdy se na internet probublal server Pornhub, kde se mladý muž odreaguje a přestane mít zájem o skutečný vztah. Ne náhodou se v té době feminismus přehoupl do fáze ideologie, která křiví celou společnost. V Japonsku, nakoukl jsem do statistik, je to 33,6 % třicátníků, kteří nepoznali fyzickou lásku, údaj z roku 2021. To je děsivé.

Ale jinak jsme zdraví. No, podle dat Ústavu zdravotních informací a statistiky za posledních dvacet let stoupla v ČR spotřeba antidepresiv o závratných bezmála 300 %. Klinickou depresí vyžadující trvalou psychiatrickou péči a léčbu pak dle psychiatrů trpí v České republice více než 700 000 lidí, vyplývá z dat Svazu zdravotních pojišťoven z roku 2023. To nevypadá jako zásek do evolučního stromu na tom správném místě. Ano, možná se to předtím tak neřešilo a s rázně českým – zatni zuby a táhni – se jakékoliv projevy deprese posílaly na lampárnu, kde se vyhnitím dle české tradice vyřeší všechno. Ale možná také ne. Doba je úzkostná, bojavá, lidé v ní vystrašení, ale zároveň vystresovaní.

Včera mi kolem domu projela na kolech skupina Němců. V takovém tom předpisovém úboru pro cyklisty, který připomíná reklamu na kondomy. Taková upravená skupina perfektních cyklistů, s perfektními úsměvy, perfektní výbavou, perfektním cílem žít v perfektně zdravém těle do stovky… no prostě čistě nečeský přístup, kde ještě donedávna znělo příjemné – tělo má jít do hrobu zhuntované. Vyvedlo mě z omylu to, že jedna z perfektních postav reklamy na prázdnotu mi řekla – dobrý den. Nebyli to Němci, ale Češi. Ta dekadence nesmrtelnosti přišla už i k nám. A přišla, je jich čím dál víc. Zamořují naší zemi a jsou… jiní. Zdraví, optimističtí, zářiví a nejspíš až po uši nadopovaní antedepresivy.

Co je na tom špatně? Hodně. Použiju citát. No co, někdy to na mě přijde. „Trávíte víc času trénováním běhu a hodu než tím, jak být slušným člověkem. Jaký asi bude epitaf na vašem náhrobku? Byl svalnatý?“ napsal francouzský spisovatel Éric-Emmanuel Schmitt. K tomu pak tématicky v jiné knize: „Co je to za mánii cpát do mě prášky, sotva se ve mně objeví kousek citu?“ Otázky, samé otázky.

Doba je úzkostná, bojácná, stresová, ale zároveň nesmírně a až nezdravě a kupodivu stádně individualistická. On ten kolektiv, národ, ta reakční buňka v hospodě u piva a cigára, ono to všechno dává smysl. Obzvláště při poznání toho, jak to postrádá smysl, když se to všechno poztrácí v době korektnosti, kde se přece nepije až do rána, nekouří, nehádá se u stolu v hospodě, a v křoví někde za hospodou neprobíhá první milování dvou zamilovaných náctiletých.

Mám pocit, že ti, kteří by Haškovi nebo Hrabalovi při jejich furiantských nápadech seděli v hospodě na pravici, se teď uchylují k pavědám jistého duchovního experimentátorství, k útěkům do duchovna. Hledají odpovědi na svou osamělost v ještě větší osamělosti v hledání dokonalosti své vlastní radikálně individualistické duše. Nenajdou je tam. Nejsou tam.

Blbě položená otázka na počátku – kam se ztratilo to české, to pivo, cigára a sranda. Nejen to české. Ale kam se ztratilo to lidské na celé planetě. Holt jsme společenský živočišný druh, to nám nějaké mrtvé lajky na sociálních sítích nenahradí. Spíš prohloubí tu osamělost. Nejsme spolu. No tak se nedivme, že jsme tak proti sobě. To je normální reakce na nenormální stav společnosti.

Zdroje: Washington Post, Ústav zdravotních informací a statistiky, Svaz zdravotních pojišťoven

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb