Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kde jsem potkal Josefa Laufera. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 27.04.2024
Kde jsem potkal Josefa Laufera. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Josef Laufer jako svůdník ve filmu Toulavý Engelbert

Aneb Jak jsem se zamiloval do babičky dnešní Ivety Bartošové ze seriálu na Nově/Voyo.

„Houpá se naše loďka, houpá,
krev do hlavy mi stoupá,
tak nebuď ke mně skoupá...“

Takhle nějak, pokud si pamatuji, zněl text jedné z písniček Jana Schneidera a Bohouše Ondráčka v kdysi slavném (protože prvním hollywoodského střihu) muzikálu Gentlemani, který se dával v roce 1967 v karlínském hudebním divadle.

Písničku zpíval na lodičce ruského kola Václav Neckář dívce, které se v představení říkalo Princezna (a ti, kdo v textu hledají z hlediska dnešní zvulgarizované společnosti nějakou sprosťárnu, mají smůlu, tenkrát se opravdu jednalo o čistou lyriku).

Muzikálu Gentlemani se vytýkalo všelicos, hlavně to, že byl více než silně inspirován slavnou West Side Story, kterou v té době u nás ale ještě nikdo neviděl...

Vašek Neckář hrál zamilovaného kluka z party, která se nenáviděla s jinou partou, a náčelníci zmíněných gangů se nenáviděli ještě víc, a na to, že to byli nezvedení žáci z učňáku, to bylo na naše tehdejší poměry dost divoké. Do toho vepsali autoři ruskou písničku Věsjólyj karandaš (Veselou pastelku) a pár politických narážek na tehdejší státní televizi a její prosovětskou orientaci (jiná tehdy nebyla, ale ne že by dnešní televize od sebe byly v názorech o moc odlišnější, i když je jich moc) a bylo vymalováno. Na představení chodil dozor a (mnou rýmovaně) dával pozor, abychom ještě víc nezvlčili.

Režisér Otto Haas měl představení v základu velmi dobře připravené, i když se po první hodině zkoušky věnoval jednomu ze svých koníčků, konzumaci vodky. Představení místo něj dával dohromady vynikající choreograf pan Luboš Ogoun, což byl sice čerstvý zasloužilý umělec, ale nebyl to žádný starý pán, sedící v publiku, ale aktivní tanečník, který nám dokázal z místa předvést salto vzad.

Spolu vymysleli věc, která se tehdy nově prosazovala v divadlech s vlastním pevným ansámblem. Nás, kteří jsme tehdy byli v Karlíně v angažmá, trochu odstrčili do pozadí a angažovali lepší odjinud, k čemuž zorganizovali konkurz. (Pro naši generaci, posedlou hudbou, byly konkurzy něco jako dnes televizní SuperStar, a možná i víc, tak, že Miloš Forman o jednom takovém konkurzu, v jeho případě do Semaforu, natočil i svůj první film.)

Někteří z těch nově vybraných byli pro inscenaci i divadlo přínosem. Třeba pro Kateřinu Macháčkovou to podle její filmografie byla první role, u níž existuje záznam. Anebo Renda Gabzdyl (milovníci Semaforu ho budou znát z hlavní mladé milovnické role Uliho v rockové opeře Dobře placená procházka, režírované pro TV rovněž Milošem Formanem) hrál skvěle padoucha. A padouši (včetně toho zmíněného, Jiřím Suchým napsaného, poeticky milého Uliho) mu až na menší výjimky v divadle zůstali.

Do jiných, zejména hlavních rolí si Haas s Ogounem vybrali už osvědčené hvězdy, které do divadla přitáhnou publikum. (Což se nakonec dělá dodnes, viz například padesátiletá zpěvačka, která v muzikálovém divadle úspěšně hraje náctiletou Pannu orleánskou.)

To byl třeba Vašek Neckář. Neskutečně šikovný, a navíc příjemný kluk bez hvězdných manýrů, i když v té době už byl hodně slavný. (V těchto dnech mu přeju hlavně hodně zdraví!) Jeho alternace, Pavel Sedláček, interpret první české bigbeatové písně (opět z dílny S+Š) Život je pes, byl také dobrý, ale proti Vaškovi Neckářovi neměl šanci. Taky protože si na zájezdu do Západního Berlína koupil auto Fiat 1800, které řádně neproclil, a za takovou prkotinu ho tehdejší stát poslal na tři čtvrti roku do basy. Ale spíš za to, že byl moc vidět. Aby neprovokoval. A bylo po kariéře. I takové případy se stávají.

 

 

Ale vzpomínám i na spoustu dalších. Na svou někdejší konzervatorní lásku Zuzanku Šavrdovou (Božku, největší kamarádku hlavní hrdinky Hanky ze Starců na chmelu, která se pak stala životní družkou Josefa Somra). Na Pavlu Kárníkovou, která s ní alternovala a byla asi i lepší, a já měl smůlu, že kluky nechtěla, protože tu bych taky miloval. Na Milenu Zahrynowskou (kterou zabili v Menzelově detektivce Zločin v dívčí škole). Ta byla krásná a nadaná a ohromně kamarádská a tu jsem miloval v skrytu duše (protože mi nic jiného nezbývalo). A hlavně na Věrku Vlkovou, obrovskou hvězdu karlínského divadla, manželku Limonádového Joe Karla Fialy a babičku Aničky Fialové, která dnes hraje seriálovou Ivetu Bartošovou. Tak její babičku jsem miloval…

Do hlavní role Juana byl vybrán Josef Laufer a zahrál svého padoucha tak, že lidé věřili, že je takový i v civilu. Svou roli odehrál a odzpíval opravdu skvěle.

Co k tomu víc? V rozpustilém divadelním kolektivu se tehdy zrodily dvě hádanky-vtipy:

„Má 155 centimetrů, ale myslí si, že má dva metry. Kdo je to?“

„Nejdřív půl hodiny vchází sebevědomí, a potom vejde – kdo?“

Odpověď neřeknu. Snad jen to, že to, že takový postoj musí uvnitř duše kompenzovat nějaké zranění, některým z nás došlo až jako dospělejším.

Skutečnou mezinárodní hvězdou ze všech tvůrců Gentlemanů se ale stal výtvarník našich kostýmů Honza Skalický (který měl tu mezinárodnost v krvi, protože se narodil americkým Čechům na předměstí Chicaga). Už tehdy v českém divadle a ve filmu navrhoval kostýmy k těm nevětším peckám doby. Oblékal ve Fantomu Morrisvillu Waldemara Matušku a Oldřicha Nového, Miloše Kopeckého jako Jindřicha IV., Václava Vosku v legendárním Vajíčku, a i ty ženské šaty pro Lubomíra Lipského do slavné Charleyovy tety vytvořil on. A když se pak on, který se v zahraničí narodil, do světa zase vrátil a začal se specializovat na operu, traduje se, že když vytvořil kostým pro legendární řecko-kanadskou pěvkyni Teresu Stratas do vídeňské inscenace Straussovy Salome, diva kostým nechtěla ani sundat a prohlásila, že kdyby mohla, nechce už šaty od nikoho jiného, než od Honzy Skalického.

Když jsem to vyprávěl do telefonu svému kolegovi z Krajských listů Tomáši Kolocovi, vzpomněl si, že Pirandellův Jindřich IV. s Milošem Kopeckým v kostýmu Honzy Skalického je dostupný, a dokonce je tam jedna věta, která přesně sedne na příběh Josefa Laufera, k jehož smrti tento text vlastně vznikl:

 

 

Ještě jednou se ale chci vrátit k představení Gentlemanů. S odstupem času jsem tu naši tehdejší „parádu“ viděl v televizi. Byl to už hrozně mizerný černobílý záznam a já si říkal: Ještěže tak. Nic jiného si to dílo nezaslouží. Z pohledu, kterým se na to dívám dnes, to byl příběh dost pitomý a nekoukatelný. Ale jak omluvit hříchy mládí, kdy jsme byli mladí a zamilovaní nejen jeden do druhého, ale i do toho, co jsme dělali?

No posuďte:

To představení skončilo tragicky. Ne tedy, že by na muzikál přestalo chodit publikum, ale jeho děj. Na konci představení vleze Vašek Neckář se svou dívkou, kterou zatím ještě stále přemlouvá, viz text písničky na začátku, do lodičky pouťové atrakce. Tam jí zpívá hezkou lyrickou písničku a syčáci z učňáku se pod kolem servou a omylem zapojí proud. Atrakce se roztočí a ten hodný Vašek (jehož role se jmenovala Prcek) spadne a zabije se. To všechno s bohatou choreografií, během níž jsme ale pořád měli v ruce mikrofony se šňůrou.

Mimochodem, té atrakci se říká ruské kolo. Ale dnešní politiku do tohoto příběhu z našeho mládí tahat nebudu.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák