Půl století od maturity, cestování s asistencí, Hradčany v noci a… vysněná rajská. Seniorka jede na jih

Foto: Lea Hniličková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Modrá nádhera, provázející start dočasného návratu do Prahy. Při té se to usínalo...

Někdy loni v listopadu mi přišla po emailu od spolužačky ze Střední knihovnické školy zpráva, že jsme zcela zákonitě právě urazily, my kdysi veselá děvčátka, padesát let od maturity, a že se tudíž musíme nutně sejít ke společné oslavě, neboť je klidně možné, že za pět, deset nebo patnáct let už se to třeba nepodaří. A tentokrát že to bude v naší kultovní hospodě, za rohem od školy, kam jsme se uchylovali, když ředitel zamknul ráno budovu školy na klíč. To nám zbývala a zbývá nám i teď restaurace Na Paloučku.

No, stejně musím do Čech kvůli nové občance, protože podle ní stále bydlím v Radimi, a to není pravda, a kvůli formuláři na zdravotní průkaz S1, protože evropský zdravotní průkaz EHIC Španělům u trvale bydlících cizinců nestačí a mají to přímo jako jednu z podmínek přiznání trvalého pobytu.

Okamžitě jsem skočila na internet a začala hledat letenky za přijatelné ceny. Na celý týden od pondělí do neděle. Přes Kiwi jsem kupodivu zakoupila letenku tam od Easyjetu a nazpět od Eurowings, okamžitě jsem se uklidnila, když jsem tak dobře pořídila, a v podstatě jsem to vypustila z hlavy. Termín byl až v dubnu, takže od listopadu do dubna celá věčnost. Zhruba za měsíc mi od Eurowings přišla zpráva, že let v neděli, cestu zpátky, mi ruší, ale že se mi velice omlouvají a let že mi přesunuli na sobotu.

Bezva. V sobotu má být ten mejdan, kvůli kterému poletím právě na ten termín do Prahy! Pronesla jsem několik ošklivých kleteb na adresu letecké společnosti a požádala o zrušení a vrácení peněz. Kupodivu neprotestovali, zrušili, vrátili, ale já jsem musela najít nějakou jinou cestu domů. Ať jsem hledala, kde jsem hledala, neděle byla patrně nějak prašivá nebo co. Ani lupen. Nakonec jsem vzala letenku na pondělí, a ještě na půl desátou večer. Ach jo, to dorazím do Alicante v půl jedné ráno, a jak se dostanu do mého domečku, vzdáleného zhruba 55 kilometrů? Bus jede až v 7 ráno a já už budu chtít být doma u Bastet, a ne sedět do sedmi na letišti nebo na zastávce, pak skoro hodinu busem, a pak ještě z nádraží taxíkem...

Je to od pondělka do úterý vlastně stejně dlouho, jako byl posléze můj pobyt v nemocnici, o kterém jsem ovšem v prosinci neměla ještě ani tušení, že nastane. Logicky mi bylo jasné, že tam dám Bastet dostatek jídla a vody, ale nebude to ono, nikdo ji nepohladí tak dlouho. Ona je zvyklá, že sem tam někam odjedu, od té doby, co už tady není máma, to tak prostě bylo, že sem tam osaměla, ale na čtyři dny maximálně. Na takhle dlouho, skoro devět dnů, jsem nikdy nikam neodjela. No, co nadělám, snad to přežije, stařenka moje...

Takovouhle jsem opustila Bastet

Opět jsem celou pražskou cestu úplně vypustila z hlavy a život se valil dál. Moc se mi do Prahy nechtělo, jak nejsem úplně chodec, kvůli bolavému koleni, tak jsem bez svojí koloběžky vždycky jako chromá. Nikam se nepodívám. Ale na druhou stranu chci vidět svoje spolužačky, může to být fakt naposledy. A slíbila naše zlatá organizátorka, že se s námi v naší kultovní hospodě sejde zas i pedagogický dozor, což bude naše druhá třídní profesorka. Ta první už bohužel není. Obě byly naprosto skvělé a vždycky dokonale chápaly naši... postpubertu.

Začala jsem se trochu těšit, ale jak jsem tak v životě nastavená, tak jsem to pustila zase z hlavy s tím, že až to přijde, tak to přijde. Pak jsem si v březnu způsobila úraz, kterým jsem se mohla i „zrakvit“, uplyne od něj měsíc a měla bych letět? Úraz hlavy, hematom, letadlo... Něco a dokonce i někdo mi říkal, že opatrně, ale letenky mi říkaly, najdi si nás...

A nastalo to, co vždycky. Zuřivé hledání v e-mailu. Letenku z Prahy do Alicante jsem našla celkem bez problémů, kupovala jsem ji později a přímo od Easyjetu, takže nebyla v e-mailu, ale byla uložená  v aplikaci. Ale tu z Alicante do Prahy ne a ne najít. Když se mi takového něco přihodí, už mě to ani příliš nepřekvapí. Kromě toho byla zakoupena přes Esky nebo přes Kiwi, vím, že to je chyba a udělala jsem ji zas. Přitom vím, že je lepší přes Esky nebo přes Kiwi si najít let a společnost, a pak kupovat přímo na stránkách nebo v aplikaci letecké společnosti.

Ugh, co se dá dělat, nikde jsem tu zpropadenou letenku nenašla, zkusím koupit novou. Třeba jsem při rušení posunuté cesty zpátky zrušila i cestu tam? Nevím. Překvapivě přes apku Easyjetu se dva týdny před odletem  podařilo zakoupit let, a jelikož jsem si nevybírala sedadlo, nejsem Rotschild, že, dostala jsem 9f. Takže u okénka, ale zčásti nad křídlem. Nevadí, 2500 korun jsem už zahodila, zaskřípala zuby, provedla rovnou check-in a už jsem skoro jako letěla.

Ve skutečnosti to bylo tak, že jsem stále hodně váhala, neboť noha v kyčli dost bolela, občas to vypadalo, že padnu na nos, a bez ranního Brufenu to prostě nešlo. Ale co, žít se musí. Náhle, týden před odletem, mi začaly chodit e-maily z Kiwi, že bych měla provést check-in, jinak že to budu mít drahé. A kde asi, když jsem nenašla tu letenku, a na Easyjetu, jehož aplikaci mám, taky není. Přes prostředníka už nikdy! Trochu problém byl v tom, že jsem si uvědomila, že vlastně nemám peníze na taxíka na autobusové nádraží a k autobusu odtud bych zcela jistě nedošla. K žádnému bankomatu, jak se ukázalo, bych v tom stavu, v jakém jsem byla, na kolobce taky nedojela, co teď?

Na Prahu!

Naštěstí tu mám nedaleko i české sousedy, tak jsem vymyslela, že jim na účet pošlu dvacku a oni mně dají dvacku a budeme si kvit. Čirou náhodou paní procházela kolem, takže jsme se hned domluvily. Nakonec to dopadlo tak, že jsem poslala dvě dvacky, jednu ze Sabadellbank, jednu z České spořitelny, protože transakce pořád nebyla nikde vidět. Teprve po třech dnech se ukázala. U obou bank. Nechápu. Takže jsem ve finále od paní sousedky dostala dvě dvacky.

V den odletu jsem byla pěkně nervní kvůli kočce. Jak to udělat, aby jí měkká potrava vydržela co nejdéle. Naštěstí nebylo ještě moc teplo, tak snad. Umyvadlo vody jistě nevypije a mísu keksů dostala tak na tři týdny. Z domu jsem se vypařila, když spinkala, ale podle zabouchnutí dveří a zamykání, které slyšela jen před zmizením do nemocnice, určitě něco vytušila. No, co se dá dělat. Strašně se mi nechtělo odjíždět, ale nedalo se nic dělat. Pokud si neudělám novou občanku, hrozí mi prý pokuta 10 000 korun. Takhle mě to taky bude stát hrůzu peněz, ale jsou v tom i příjemná setkání. Pokud nezískám formulář na S1, neudělají tady ze mne rezidenta. Takže promiň, Bastet...

Cesta taxíkem k nádraží mě utvrdila v tom, že systém jednosměrek je pro zdejší taxikáře opravdu ráj a zlaté dno. Deset eur mi za necelé tři kilometry přišlo docela dost, když se to dá pořídit i za čtyři. Taxikáři jsou šikovní všude. A když je ta ulice jednosměrná, tak musí jet až tou další, no. A má jaksi i pravdu. Takže jsem zaplatila a hurá na cesty.

Od té doby, co jsem tam nebyla, vznikl na nádraží automat na kupování lístků. Zajímavý, ale ani jsem se o nic nepokoušela, protože i mnohem mladší kusy, než jsem já, se na něm domáhaly čehosi, ale končily tím, že nad tím přístrojem kroutily hlavou, lomily rukama a nic z něj nedostaly. Jsou tady ale mírní a slušní. V Čechách už by automat zcela jistě inkasoval několik významných štulců, ba možná i kopanců. Textům, co říkaly ty osoby, jsem naštěstí nerozuměla a automatu byly fuk. Už jsem se viděla, jak cpu sedm euro řidiči autobusu a jak on je nechce. Nakonec chvilku před odjezdem se otevřela jedna pokladna se živou, usměvavou paní pokladní, hurá.

Autobus speciální asistence

Na letišti v Alicante je Speciální asistence pro špatně chodící lidi, přímo vzor dokonalosti. Je hned u vchodu, aby se člověk o holi nemusel kymácet přes celou halu jako na Ruzyni. Je hodně barevně  žlutě viditelná, takže se nelze zmýlit. Všechno vyřizují španělským tempem, takže, no, skoro fakt rychle – letadlo poletí na čas – a vždycky s úsměvem. S úsměvem přijede i člověk, který přiveze vozík, na který vás usadí a veze k odbavení. Děvče, které vezlo mě, bylo tedy patrně trochu nezkušené, v zácviku. Pořád jsme zastavovaly a na něco se po telefonu někoho ptala.

Poté, co projely scannerem moje věci, projevila jsem zájem o WC. Tři hodiny cesty přede mnou, a to ještě za víc než za hodinu, takže pro jistotu. Už jsem jak... Vzpomínám na svoji babičku, když jsme měly vyrazit kamkoliv, třeba jen na sbírání dříví do lesa, vždycky musela... Kupodivu mě slečna nezavezla k WC, které bylo při cestě a na které jsem holí ukázala, ale vezla mě kamsi  k nějakému pultu, kde začala něco vyjednávat, a docela jí to trvalo, takže už to nebylo pro jistotu, ale za pár. Nakonec mě dovezla.

Vše fungovalo, jenom, jak se ukázalo, voda se spouštěla do umyvadla nějakým heslem nebo pohybem, který pod kohoutkem na pár vteřin vykonala ona, takže pár vteřin mi voda tekla, pak už, ať jsem tam jakkoliv cvičila, už ne - asi nějaká magie. Posléze zaparkovala můj vozík u sedadel, na kterých kupodivu nikdo nečekal, jen tam byl vozík s paní, která ale letěla do Vídně. Poprvé jsem se na letišti začala trochu obávat, aby mě nepostrčili špatným směrem, protože děvče, co mě dosud vozilo, zmizelo a zůstala jsem tam sama, jenom s tou paní do Vídně. A asi mě opravdu holčina pustila, kde jsem jí tak vypadla z rukou, protože po nějakých dvaceti minutách přišel pan asistent, chasník, který otočil vozík do protilehlého směru, a docela dlouho jsme někam jeli, až se konečně objevil gate s nápisem Praga. Uff, docela se mi ulevilo.

Výhoda tohohle ježdění s asistencí je, že člověk nemusí absolvovat žádné fronty u gate, ale přivezou vás do letadla většinou jako první. Někdy chobotem, někdy vyvýšeným "autobusem". Zabydlela jsem se nad křídlem na sedadle 9f a už jsem se těšila nahoru, nad mraky, na modrou oblohu, slunce a pohodu. Celou dobu v Toerrevieja se honily dost hutné mraky a v Alicante bylo fest zataženo, skoro to vypadalo na pořádný déšť.

Po půlhodině letu stále v mracích

A ty mraky to opravdu myslely nějak vážně. Hrozně dlouho jsme se jimi pak už za letu prokousávali, viděla jsem dvě letadla, jedno letělo paralelně s námi, druhé pod námi letělo naštorc, ale pořád jsme byli v husté vrstvené oblačnosti. Teprve po dvaceti minutách se objevil úzký proužek modré oblohy a po dalších pěti minutách už nastala ta modrá krása, s tajemnou bílou krajinou z mraků pod námi. Po pár minutách mě ta modř uspala a probrala jsem se už za tmy kolem deváté, kousek od Prahy.

Nebojím se létání. Mám ráda ten pocit, kdy letadlo zvedne čumák, odlepí se od země a míří do nebes. Co ale nechápu, jak může uprostřed temné krajiny, hluboko v noci, najít pilot přistávací dráhu a měkce přistát. To fakt obdivuju. Dosedli jsme opravdu měkce a za chvíli už jsem se vezla k východu z letiště, tedy nejdříve k bankomatu, vybrat si české koruny. Budu hodně jezdit taxíkem, tak aby bylo za co. Byly jsme domluvené s jednou spolužačkou, co má auto, že bude dělat na třídním srazu panského kočího a že i mne z letiště odveze ke spolužačce ze ZDŠ, která je skvělá kuchařka, přijme mě na čtyři noci na byt a rajská už prý je hotová...

Původně jsem nahlásila, že budu čekat dole u autobusů, ale zmatek musí být, a tak mne napadlo, co když ji tam nepustí, takže jsem se nechala zavézt nahoru, kde je parkoviště pro auta. No. Samozřejmě, že na mne už 20 minut čekala dole u autobusů, nebrala telefon a já jsem čekala nahoře na parkovišti. Nakonec jsme se smluvily, a dokonce i našly. Ale docela jsem nám  to čekání protáhla.

Povedlo se a vzápětí už jsme se řítily... do bahna velkoměsta, do centra Prahy. Tma jak v noci, moc jsem si to neužila. Až na mostě před Národním divadlem jsem se chytla. Hradčany – parádní. Jo, je tu krásně. A tudy, po nábřeží,  jsem před čtrnácti lety jezdila do divadla, tramvají nebo koloběžkou, když jsem ještě bydlela v Braníku. Je fakt, že tohle teď doma nemám.

Ale... Zas mám moře, no...

Vložil: Lea Hniličková