Neplacená dovolená, která se nečekaně protáhla aneb Neodpustitelný hřích křehké Marie. Tajnosti slavných
26.04.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Marie Tomášová jako Zina Zasekina v televizním dramatu První láska, které natočila režisérka Věra Jordánová v roce 1969 podle stejnojmenné povídky ruského spisovatele a dramatika Ivana S. Turgeněva
VIDEO Křehká kráska se stala synonymem poctivosti, duchaplnosti a odhodlání. Pak se ale odvážně pustila s manželem do projektu, za který jim vzápětí soudruzi nekompromisně vystavili účet.
Patřila k největším hvězdám konce padesátých let a její jméno bylo opravdovým pojmem. Všichni obdivovali její křehkou krásu, Marie Tomášová ale všem doslova brala dech i hlubokým a oduševnělým uměleckým projevem. Koncem šedesátých let ale vykročila s manželem cestou svobodné tvorby, čímž se provinila, podobně jako celá řada kolegů, v očích nastupující normalizační vládnoucí garnitury. Jediný tvrdý zákaz jakéhokoli veřejného působení smetl jednu z nejvýraznějších osobností pražského Národního divadla na desetiletí téměř do zapomnění, jediné, co až do listopadu 1989 směla, byla umělecká recitace v Lyře Pragensis.
Anna proletářka:
Chudá, ale vzdělaná
Jedna z našich předních divadelních hereček se narodila 18. dubna 1929 v Dobrovicích u Mladé Boleslavi, navzdory velmi skromným poměrům, v nichž vyrůstala, se jí ale dostalo velmi kvalitního základu pro hereckou profesi. Oba její rodiče měli velmi úzký vztah k umění, především k literatuře a hudbě, takže ji vedli ke vzdělání v oblasti kultury. Od útlého dětství se učila hrát na klavír, zpívala, četla českou a ruskou klasickou literaturu a zdokonalovala své recitační umění častým vystupováním na veřejnosti. Během druhé světové války ale nebyla přijata na gymnázium, začít studovat mohla až po osvobození.
Kráska z „oblasti“
Po maturitě se přihlásila na DAMU a už jako studentka dokonce poprvé hostovala na jevišti Národního divadla v nestárnoucí hořké komedii Antona Pavloviče Čechova Višňový sad. První angažmá dostala po absolutoriu mimo Prahu, nejprve působila jednu sezónu v Horáckém divadle v Jihlavě, pak další dvě v Krajském oblastním divadle v Plzni. Přesto její zajímavý, lyrický dívčí projev neunikl pražským režisérům, takže se už v roce 1955 stala členkou souboru činohry Národního divadla. Tam se také seznámila s budoucím manželem, o osm let starším uznávaným režisérem Otomarem Krejčou, a na jevišti často spolupracovala s tehdy čerstvou hvězdou naší první scény Janem Třískou.
Taková láska:
Prodloužená dovolená
V polovině šedesátých let nastal v její kariéře zlom, poté co se její manžel umělecky neshodl s vedením divadla. Odešel tudíž a založil slavné Divadlo Za branou, kam ho vzápětí následovala i Marie. Z Národního ji ale jen tak pustit nechtěli, a tak si vzala neplacenou dovolenou a ze zaměstnaneckého poměru byla oficiálně propuštěna teprve v roce 1969. V Divadle Za branou excelovala především pod Krejčovým režijním vedením a jejím výkonům dominoval vedle nesporných fyzických předností mimořádně kultivovaný projev.
Zrození proletářky
Před filmovou kamerou stanula poprvé hned v titulní roli, režisér Karel Steklý si ji v roce 1952 vybral jako představitelku hlavní hrdinky budovatelského dramatu Anna proletářka, natočeného podle stejnojmenné novely Ivana Olbrachta. Tímto románem vstoupil poprvé v roce do české literatury nový typ hrdiny – dělník. Dělník, který bojuje za uskutečnění socialistických ideálů. Příběh popisuje vývoj venkovské služky, která se pod vlivem svého muže dělníka a politických událostí v Praze v roce 1920 mění v uvědomělou proletářskou ženu, toužící po převratu a změně společnosti.
Čtyři malá hlasová cvičení na texty Franze Kafky:
Kohoutova hvězda
Podobné postavy uvědomělých dívek z prostých poměrů pak Marii provázely i v dalších filmových projektech padesátých let, ať již šlo o velkoryse pojatou husitskou trilogii Otakara Vávry či o adaptace klasických divadelních her. Zahrála si ale i v několika filmech ze současnosti, například v komedii z vojenského prostředí Váhavý střelec, v dramatu Zářijové noci, natočeném podle stejnojmenné divadelní hry Pavla Kohouta, či v příběhu o poválečné bytové krizi Dům na Ořechovce. Až do zákazu veřejného vystupování stanula před kamerou v téměř čtyřiceti projektech a postava Lídy Matysové v psychologickém dramatu Taková láska, které natočil režisér Jiří Weiss podle divadelní hry Pavla Kohouta, jí v roce 1959 dokonce vynesla ocenění za nejlepší herečku roku v divácké anketě.
Z vrcholu na dno
Srpnová okupace v roce 1968 a následné společenské změny obrátily Mariin život naruby. Divadlo Za branou bylo v roce 1972 definitivně zlikvidováno a většina jeho protagonistů, z pohledu tehdejšího režimu provinilců, hledala další uplatnění jen velmi obtížně. Marie dostala administrativní zákaz umělecké činnosti, až do roku 1989 byla zaměstnankyní Supraphonu a své umění mohla představovat publiku jedině v rámci recitačních pásem Lyry Pragensis. Ve filmu se dočkala pouze jediné vedlejší roličky, v roce 1982 si zahrála ředitelku dětského domova v ideologicky tendenčním dramatu režiséra Júlia Matuly Poslední vlak.
Divadlo za branou 1965:
Návrat s jepičím životem
Události roku 1989 umožnily návrat i Marii. Zatímco filmaři na ni mezitím zapomněli, takže se dočkala jen několika „štěků“, stěžejní pro ni bylo obnovení někdejšího Divadla Za branou. Její návrat na jeviště v představení Višňový sad se stal jednou ze zásadních událostí počátku devadesátých let. Poté se představila ještě v několika výrazných rolích, jenže i tentokrát měla historie této scény jen velmi krátkého trvání. Už v roce 1992 bylo divadlo opět uzavřeno a Marie se definitivně stáhla do ústraní. Před kamerou se pak už objevovala jen sporadicky, naposledy jsme ji mohli vidět v roce 2000 jako babičku v televizní inscenaci režiséra Vladimíra Michálka Jistota.
Vzpomínka jako živá
V roce 1999 obdržela Marie Tomášová čestné občanství Mladé Boleslavi, s níž jsou spojeny její umělecké začátky, a o deset let později převzala při příležitosti osmdesátin cenu Thálie za celoživotní mistrovství. V roce 2017 konečně vyšla i její kniha vzpomínek, nazvaná Věřit napsaným slovům. Je přepisem deseti dílů rozhlasového cyklu z roku 2013, o jejím dětství na venkově, cestě za divadlem, práci v oblastním divadle i na prknech předních národních scén, spolupráci s režiséry i recitační činnosti v Lyře Pragensis. Knihu, která je u některých knihkupců stále k dostání, doprovázejí unikátní fotografie s mnoha předními umělci dvacátého století, autorčin medailon i kompletní soupis jejích rolí, který zpracovala historička českého divadla Marie Valtrová. A také CD s nahrávkami, mimo jiné z představení Noc s Hamletem, Racek, Tři sestry, Romeo a Julie či Hodina lásky. Minulý týden oslavila Marie Tomášová v úctyhodné kondici 95. narozeniny.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, DFB, Národní divadlo, Český rozhlas, Česká televize, divadlo Viola, Encyklopedie Prahy 2, Marie Tomášová: Věřit napsaným slovům)
Vložil: Adina Janovská