Nepřijatelná upřímnost, dítě s emigrantem a „nežádoucí“ láska z Krkonoš. Tajnosti slavných
24.04.2024
Foto: Se svolením Městská divadla pražská - Jiří Červený
Popisek: Jaroslava Adamová v Divadle ABC v roce 1959, jako Klára v tragikomedii švýcarského spisovatele Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy
VIDEO Její životní partneři měli jedno společné, byli pro mocipány trnem v oku, takže není divu, že si soukromí vždy chránila přímo sveřepě. A naprosto nesnášela neupřímnost. Sama prý totiž na ni nikdy neměla čas. (Pokračování z pondělí 22. dubna)
Komplexnost jejího talentu se popisuje ve zkratce velmi obtížně, protože vycházel ze srdce, mozku i duše. Většinu života zasvětila Jaroslava Adamová především divadlu a před kamerou se začala častěji objevovat až koncem devadesátých let. Během kariéry ztvárnila množství nádherných rolí, například Annu Kareninu, Hedu Gablerovou, Marii Stuartovnu… „Pro mě znamená hrát něco tak nevyhnutelného, že se to blíží až k určité posedlosti,“ přiznala v jednom rozhovoru a dodala: „Jsem pro své hrdinky ochotná udělat všechno. Zbláznit se, mít hysterické záchvaty… Jsem zkrátka celý život posedlá divadlem.“ Byla i vyhledávanou dabérkou a svůj hlas pravidelně propůjčovala mimo jiné například Sophii Loren či Jeanne Moreau.
Stínu neutečeš:
Protiklady, které se přitahují
Provdala se za PhDr. Julia Alberta, jenž pocházel z významné pražské nakladatelské rodiny, prvního syna ale měla se spisovatelem a scenáristou Mojmírem Drvotou, který emigroval koncem padesátých let do Spojených států. S manželem, s nímž žila až do jeho smrti v roce 1995, se seznámila v Peci pod Sněžkou, kde dělal správce horské chaty. „Po roce 1948 ho vyhodili z filozofické fakulty, a pak dělal rukama. Šoféroval, byl správcem na horské chatě, zkrátka už se nechytil. Měli jsme dvě děti, museli jsme se oba ohánět. Já to měla jednodušší, protože jsem dělala svoji profesi, pro něho to bylo horší,“ prozradila. Vychovávali spolu Marka a Julia, a přestože na veřejnosti jeho příjmení nepoužívala, na poštovní schránce ho měla uvedené a v soukromí se nechávala oslovovat paní Albertová. „Měli jsme báječné manželství. Nemohla jsem si vzít lepšího člověka, než byl on. Měli jsme naprosto otevřený vztah, po všech stránkách. Asi proto jsme to spolu tak dlouho vydrželi.“
Dámou do poslední chvíle
Na svém vzhledu si mimořádně zakládala. „Radši nebudu jíst, než bych chodila se šedivou hlavou,“ říkávala i po osmdesátce. Jako na mimořádně vitální ženu se svérázným smyslem pro humor na ni vzpomíná i režisér Ondřej Trojan, který s ní strávil spoustu času například během natáčení úspěšného filmu Želary, v němž si zahrála Lucku Vojníčkovou a za tento mimořádný výkon byla v roce 2003 nominována na Českého lva. „Když tak běhala v mrazech a závějích v těžké paruce a kostýmu, obdivoval jsem ji. Byla to úžasná filmová role a jsem rád, že jsem jí ji mohl nabídnout a že ji tak skvěle ztvárnila,“ konstatoval pro server idnes.cz. Ještě ve čtyřiaosmdesáti letech zazářila jako babička v romantické komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh a úplně naposledy stanula před kamerou v koprodukčním krimi thrilleru režiséra Davida Ondříčka Ve stínu. Premiéra filmu se ale konala až po její smrti.
Líbáš jako Bůh:
Daň za otevřenost
Před kamerou sice stanula poprvé už koncem okupace v komparzu dramatu Předtucha, které natáčel Miroslav Cikán podle stejnojmenné novely Marie Pujmanové. Film ale nebyl nikdy dokončen a tématu se znovu ujal v roce 1947 Otakar Vávra. Vzápětí došlo ke komunistickému převratu, po němž zůstali filmoví tvůrci k jejímu impozantnímu vstupu na jeviště chladní, mimo jiné i kvůli jejím kritickým názorům na režim, kterými se netajila. Často ale spolupracovala s rozhlasem a dabingem a milovala poezii, které se věnovala celý život, mimo jiné na jevišti pražské Violy či v televizní Nedělní chvilce poezie. Její největší celoživotní láskou ale bylo divadlo, takže i po odchodu do penze v roce 1990 dál hostovala v Divadle ABC. „Rozum a cit u mě byly vždycky v rovnováze. Jsem emotivní herečka, ale vždycky to u mě šlo i přes hlavu. V životě taky,“ přiznala. Své herecké zkušenosti předávala dlouhá léta adeptům herectví jako profesorka konzervatoře, od roku 2002 přednášela na DAMU.
Útěk před světem
V roce 1996 obdržela Cenu Thálie za celoživotní herecké mistrovství, o rok později převzala Cenu Františka Filipovského za celoživotní práci v dabingu a v roce 2001 jí prezident Havel udělil Medaili za zásluhy v oblasti kultury. Počátkem roku 2010 si zlomila na akci v Černínském paláci nohu v krčku, musela podstoupit operaci, při níž dostala endoprotézu, a od té doby jako by se odstřihla od života i přátel. Následné rehabilitace nepomáhaly, chůze jí dělala stále větší problémy. Potřebovala nepřetržitou péči, a tak dříve samostatná, přísná a někdy až drsně působící žena nakonec svým pracovně vytíženým synům sama navrhla, že půjde do léčebny dlouhodobě nemocných, vzdálené jen několik metrů od domova. Tam také 16. června 2012 zemřela. O své životní pouti říkávala: „Jaká jsem měla života? No byl můj. Vždy jsem dávala přednost hlavě před srdcem.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Český rozhlas, Česká televize, Právo. Blesk, idnes.cz, Divadelní noviny, Marie Valtrová: Ornestinum, Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník)
Vložil: Adina Janovská