Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak jsem (se) kalil. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 20.04.2024
Jak jsem (se) kalil. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Foukání skla

Jak si můžete ty sny tak pamatovat, já se probudím a za chvíli nic nevím? ptají se odvážní čtenáři mých fejetonů. Klidně to tajemství prozradím, ale nevím, jestli si zaslouží následování…

Kdysi dávno (jak říká můj vnouček Vítek tomu, co se přihodilo před týdnem), ovlivněn rozhlasovými operními pořady paní Anny Hostomské a vlastním kufříkovým gramofonem na kliku, kterou se muselo natáhnout péro, abyste mohli zažít slastný pocit poslechu operních árií (případně to péro trochu klikou přitáhnout, abyste tu krásu mohli doposlechnout), jsem se zamiloval do opery, do divadla, do představy, že až se to naučím, budu stát na jevišti pod palbou žhavých reflektorů, v kostýmu Rodolfa nebo Jeníka, v horším případě v kůži medvěda z Prodané nevěsty a po svém úžasném výkonu se budu děkovat před oponou a posunky dávat publiku najevo „to všechno vy, bez vás bych nebyl nic...“ jak to slavné hvězdy dodnes (často i pokrytecky) dělají.

Zatím jsem se ale realizoval tím, že jsem spolužákům na jedenáctiletce kazil o přestávce zasloužený požitek z pojídání chleba se sádlem prozpěvováním árií z opery Postillion z Lonjumeau nebo z Rigoletta, které jsem slyšel minulý večer v rádiu.

(Hned se dostanu k těm snům, nezoufejte!)

Tohle všechno mi zkazil dopis ze Státní konzervatoře, podepsaný doktorem Hubáčkem, že nesplňuji kádrové předpoklady k přijetí, a tak ať na zkoušky ani nejezdím. Najednou se mi zhroutily všechny sny, ale naštěstí se ve mně zároveň objevila netušená vlastnost překonávat překážky a snažit se nad nimi vyhrát.

Abych napravil veliké provinění naší maminky, která se až do doby, kdy už neměl nikdo nic, odvážila mít krejčovský salon, v kterém vykořisťovala jednu švadlenu, která vlastně patřila do rodiny (to už i matka komunistického ministra Čepičky měla svůj krejčovský salón větší), nastoupil jsem v Poděbradech do sklárny.

Sklárna, to je, když to zjednoduším, vlastně veliká hala, ve které jsou šamotové pece a v těch se taví sklo. Kromě toho je tam vedro, prach a rámus. Tam jsem se naučil nabírat na sklářskou píšťalu téměř tekuté sklo a vyráběl jsem skleněné koule, kterým se říká kerbl, na které se potom nabírá další sklo, a to už zpracovává mistr a vyfukuje ho v dřevěné formě, namočené do vody. Byl jsem tedy kerblař, což je profese, kterou v seriálu Synové a dcery Jakuba skláře proslavil kolega Lojzík, co se měl vzít Cirklovu švagrovou Fanynku, ale padnul ve světové válce (a tak se pak svobodná Fanynka celý život starala Cirklovi o děti).

Za rok ve sklárně mi narostly svaly a opálily se chlupy na rukou. A taky se mi zlomila sklářská píšťala, urazila mi půl předního zubu a letící kus žhavého odstřiženého skla mi rozřízl ucho na dvě půlky, čímž mi pomohl k vylepšení původu, protože jsem získal kádrový profil dělníka od pece, a ne podezřelého příživníka z vykořisťovatelské rodiny.

Bývalý sovětský topič Nikolaj Alexejevič Ostrovskij, za našich časů autor povinné školní literatury (nezaměňovat s dramatikem z dob cara JUDr. Alexandrem Nikolajevičem Ostrovským, o jehož dílech se už zas učí dnes), napsal román Kak zakaljálas staľ. Protože mu to politicky myslelo:

 


Já, kdybych se snažil, napíšu Kak zakaljálos stěklo, ale protože mi to politicky nemyslí, nenapíšu nic. (Už proto, že by se to dnes muselo jmenovat How the glass was hardened.)

(Nebojte se už se blížím k té paměti na sny!)

Ucho mi srostlo, zub mi zubař vyměnil, ale zůstal mi podivný návyk:

Od svých sedmnácti let se každé ráno probouzím v půl čtvrté. To je čas, kdy jsem vstával do sklárny. Místo abych koukal do stropu a čekal, až usnu, honem se posadím a na kousek papíru si napíšu, co se mi zdálo. Potom, když mám čas a náladu, to doplním tím, na co si ještě vzpomenu, nebo si část i vymyslím.

Na krásnou práci ve sklárně a na skvělé, šikovné „obyčejné lidi“, kteří mě měli s tím zpěvem a divadlem trochu za blázna, ale měli pochopení a hodně mi pomohli, a se kterými jsem se, když jsem pak odcházel na konzervatoř, těžko loučil, nikdy nezapomenu.

Dokonce si i po těch více než šedesáti letech pamatuji i jejich jména. Mistr pan Kubaník, Jarda Lukáš, pan Rejnek, Eda Maličký a jeho hezká manželka, pan Jarovoj, který každý den ráno musel vlézt do ještě rozpálené „chladící“ pece a vytahoval odtud těžké horké vázy. A taky jméno závodního lékaře doktora Sailera, který „kdysi dávno“, když byl ještě soukromník, zachránil naší mamince život (ale o tom jindy).

A to jsem si to ani dnes před svítáním nenapsal na papírek...

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák