Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vojenská pomoc spřátelené zemi. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 13.04.2024
Vojenská pomoc spřátelené zemi. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Domorodec v sukýnce

Jak to tak bývá, zazvonili u mě někdy před ránem…

„Janák, vstávejte!“

Dal jsem hned ruce vzhůru, protože z televize vím, že těmhle časným ranním návštěvám nebývá co věřit.

„Tu jednu ruku si klidně dejte dolů. Ale druhou tam nechte – budete se učit salutovat.“

V obličeji mi naskočil výraz absolventa inkluzní školy.

„Éee,“ prohlásil jsem.

„Potkalo vás, veliké štěstí, vojín Janák. Vybrali jsme vás pro důvěrný úkol. Máte pro něj totiž nejlepší schopnosti. Za chvíli budete mít hodnost plukovníka s perspektivou povýšení za tři měsíce.“

To by samozřejmě nebylo špatné, nad plukovníkem je už snad jen generál a každé drobné přilepšení k mé penzi samozřejmě vítám. A tak jsem zatajil, že jsem nevoják, přestože schopnosti mám skvělé – dokonce se svým kolenem dojdu do Alberta pro rohlíky, a pak i k doktorovi.

Ruka, kterou jsem držel nahoře, mne už začínala bolet, a tak jsem ji spustil dolů. Hoši z návštěvy hned sáhli pro něco do podpaždí, ale když viděli, že si jen otírám zpocené čelo, pouze posunuli černé brýle a drátěné spirálky, které jim visely z uší, si zastrčili trošku hlouběji. A vytasili se naopak se svými údaji:

„Jste odborník na létání a téměř parašutista!“

(To se asi někde domákli, že mě na jedenáctiletce doporučili na leteckou školu, aby se mě zbavili, a tím si vylepšili známkový průměr pololetní kvalifikace. Což jim bohužel zkazila moje barvoslepost.)

„Středoafrická republika Bugamba Bamba touží po lepším režimu, ale zatím o tom neví. Poletíte tam jako transatlantický poradce.“

Za pár dní mě vyškolili, naučili mě mluvit bugambobambsky stejně dobře, jako místní domorodci. S ohledem na moji konzervatoř mě naučili i domorodé tance, takže jsem byl skoro k nerozeznání od tamních obyvatel. Pak mě nahého (abych se nelišil) naložili do letadla, pouze s padákem na zádech a drobnými dárky.

Po přistání jsem si uvědomil první chybu. Domorodí muži byli oblečeni v pestrobarevných sukýnkách a já se svou nahotou jsem byl na posměch, hlavně bugambsko-bambsko-babským Afroafričankám. Problém se vyřešil okamžitě, navlékli mi také sukénku. Ovšem jen menší (domorodcům sahala až po kolena).

Ihned jsem začal s výukou zásad lepšího režimu. Především sborkou a rozborkou osvědčeného druhu samopalu.

Umělecký soubor začal tančit domorodé tance a vyhazovat do výšky oštěpy, kteroužto činnost doprovázeli hlasitým mlaskáním. Rozdělali oheň a nad něj postavili veliký kotel, plný vody. Za vodou, která začala bublat, se postavil soubor pěvců a zapěli složitou píseň, ze které jsem rozuměl jen slovům: „Evropa, evropa, emerika, emerika, ňam, ňam.“

„Co to je?“ zeptal jsem se místního šamana, který sboru napovídal slova.

„To je státní hymna, kterou se loučíme s vojenskými přidělenci,“ řekl šaman a vytáhl na stožár státní vlajku, na které byl banán.

Voda v kotli začala hlasitě bublat a vřít. Hlavou mi proletěla česká lidová pranostika o jistém zvířeti se špatnou pověstí, na které se vždy vaří voda, a slova amerického spisovatele Hemingwaye: „Věřím, že všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“

Potom mi paměť zahalil podivný soumrak, doprovázený kouřem hořícího dřeva.

Zatímco ani dvacetičlenná parlamentní vyšetřovací skupina, která zasedá už třetím rokem, nezjistila, kdo může za to, že v Bugambě Bambě nebyl nastolen režim snů, moji (tou dobou už svobodnou) dušičku napadlo, že přírodní národy jsou v něčem mnohem moudřejší, než my s naší mnohatisíciletou civilizací.

Do mého pokoje zazářily první paprsky ranního slunce. Polechtaly mě pod nosem, otevřel jsem oči a pohlédl na své po zimě pobledlé tělo.

„Táto, co to máš na sobě za děsivou sukni?“ zeptal se syn Vojta, který se přišel zeptat, jestli nemám pár drobných stokorun.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na sebe. Opravdu, měl jsem na sobě nataženou pestrobarevnou sukničku.

To byla zase oslava... Ti, komentátoři, co v tisku často píšou, že náš večírek už skončil, mají v něčem pravdu.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák