Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Co na srdci, to na jazyku aneb Ohromný výbuch svobody a tvrdé „ocelové“ STOP. Tajnosti slavných

12.04.2024
Co na srdci, to na jazyku aneb Ohromný výbuch svobody a tvrdé „ocelové“ STOP. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Legendární písničkář, básník a grafik v poetickém hudebním pořadu Karel Kryl 1969: Píseň skončila, žalář je naším domovem. Záznam jeho vystoupení na přelomu června a července 1969 v norském Oslo, kam ho pozval Norský studentský svaz, uvolnila norská veřejnoprávní televizní a rozhlasová společnost NRK až téměř po půl století. Své písně Salome, Jeřabiny, Bratříčku, zavírej vrátka, Marat ve vaně a Rakovina tehdy doprovodil ilustracemi, které kreslil ve studiu křídou na tabuli.

AUDIO / VIDEO Stal se symbolem boje za svobodu, a přestože žil dlouhá léta v emigraci, doma promlouval dál nahlas ústy jiných, jako by nikdy neodešel. A snaha bývalého režimu navždy ho vymazat se proměnila v boj s větrnými mlýny.

Nikdy si nebral servítky a mistrně dokázal vyjádřit pocity národa po okupaci v roce 1968. Zkušenost to byla společná, přestože jsme ji prožívali každý jinak. Byla jsem tenkrát hodně malá, když se mnou už po půlnoci 21. srpna lomcovala vyděšená babička se slovy: „Slyšíš to? To jsou bombardéry, já si je pamatuju z války!“ Temný hukot nad vrcholky Krkonoš, kde jsme právě byly spolu na dovolené, nikdy nezapomenu. Babička, která nikdy neuměla ovládnout emoce, na mě okamžitě přenesla strach o mé rodiče, kteří pracovali v největší tiskárně v republice. Tam se naštěstí nestřílelo, bylo to ale o fous. A když okupanti zjistili po poledni, že jim zadní vrátnicí vyjíždějí náklaďáky se zvláštním vydáním přímo pod nosem, vyhnali chlapy od rotaček pod samopaly, ve špinavých montérkách a rukama, černýma od barvy.

 

Bratříčku, zavírej vrátka:

 

Na poslední chvíli jim ujel s firemním autobusem i řidič Vasil, aby nás měl čím z Krkonoš odvézt, a jeho hořkost byla ještě větší. Vůbec nechápal, proč se to všechno děje. Do Prahy totiž přijel jako mladý kluk na tanku v květnu 1945. Předtím prošel velkou částí východní fronty, a nakonec tu zůstal, protože se neměl kam vrátit. Jeho domov fašisté srovnali se zemí, všechny příbuzné povraždili. Díky němu jsme se vrátili domů, krkolomná cesta mi ale přinesla do života další chvíle, které nelze zapomenout.

Když jsme v dálce konečně spatřili okraj Prahy, byl lemován obrněnci, na Florenci u městského muzea jsme pak vystupovali přímo proti hlavni tanku, trčící z křoví. Všechnu tu hořkost národa dokázal Karel Kryl přesně vyjádřit ve svých písních, a přestože musel brzy odejít do nucené emigrace, jeho písničky zněly dál. Hráli jsme je u táboráků, na středoškolských brigádách, pak na vysokoškolských kolejích… Klidně jsme je zpívali třeba i ve vlaku cestou na školní výlet a neozvalo se jediné slovo proti. Někteří profesoři zřejmě v těch chvílích ohluchli, někteří zpívali s námi. Možná jsme jen měli štěstí na lidi. Kryla ale ani normalizace nedokázala vymazat.

 

Tak vás tu máme:

Rodinná tradice

Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži jako prostřední ze tří dětí, měl o rok starší sestru Marii a o tři roky mladšího bratra Jana. Jeho matka Marie, rozená Šebestová, pocházela z Frýdku, otec Karel pocházel z rodiny knihtiskařů, která vlastnila tiskárnu, založenou roku 1909 v Novém Jičíně jeho dědečkem a Ferdinandem Scottim. Za téměř třicet let existence vydala Tiskárna Kryl & Scotti velké množství především bibliofilských tisků. V roce 1936 Karel Kryl nejstarší Scottiho vyplatil a převzal provoz firmy, jejíž jméno se změnilo na Tiskárna Karel Kryl. Po obsazení Sudet v roce 1938 se rodina přestěhovala do Kroměříže, kde dědeček Karel Kryl nejstarší tiskárnu obnovil. Rodinná tiskárna, která stála v Palackého ulici 31 (dnes Kojetínská č. 15 a 17), byla v roce 1950 zrušena komunisty, rozebrána a její zbytky rozbity. A Krylova rodina byla vystěhována do ulice Pavlovského (dnes kpt. Jaroše), kde byla v roce 1996 umístěna na domě č. 11 pamětní deska. Není divu, že i nejmladší Karel Kryl měl odmalička mimořádně kladný vztah k literatuře. Původně se chtěl stát hrnčířem, stejně jako kdysi jeho pradědeček, takže v letech 1958-1962 vystudoval Keramickou školu v Bechyni.

Dárek pro Hanku

Kvůli „buržoaznímu původu“ dál studovat nesměl, umístěnku dostal do Teplic. Po vojně, kterou odsloužil v Dobřanech na Plzeňsku, se nakrátko do Teplic vrátil, a pak putoval do Olomouce. Tam také napsal svoji první píseň, Nevidomou dívku, kterou věnoval své tehdejší velké lásce, zpěvačce Haně Ulrychové. Rozhodl se zasvětit život hudbě a poezii a později v emigraci ještě studoval v Mnichově dějiny umění a žurnalistiky. Řemeslu se nikdy nevěnoval, na výtvarné umění ale nezanevřel. V mládí rád pracoval s keramikou a šamotem, věnoval se grafice, linorytu i olejomalbě, rád kreslil karikatury a kreslenými vtipy později doprovázel i dopisy přátelům a věnování fanouškům. Jeho písně zněly z rozhlasu už od roku 1966, první dlouhohrající deska ale byla vydána až půl roku po srpnové invazi. Několik písní zaznělo i v pořadu moderátora a hudebního kritika Jiřího Černého a jeho ženy Miroslavy Čtrnáct na houpačce, uspěl ale až „Bratříček“. Poprvé skončil druhý, v dalším kole vyhrál a udržel se v hitparádě několik kol. Později byl zakázán, nakonec došlo i na zrušení pořadu manželů Černých.

 

Pasážová revolta:

Skoncování se svobodou

Jeho politické názory, přetavené do písní, se začaly projevovat, když naplno prožíval Pražské jaro. „Byl to ohromný výbuch svobody,“ vzpomínal. Letní dovolenou pak trávil s kamarády na chatě u řeky Moravy. Večer 20. srpna seděli u táboráku a zpívali trampské písničky, když je stejně jako nás vyrušil temný hukot letadel. Den nato napsal: „Bratříčku, nevzlykej, to nejdou bubáci…“ Stala se bleskurychle jedním z nejpopulárnějších protestsongů, Karel koncertoval po celé republice, všem ale bylo jasné, že je pouze otázkou času, kdy „vyšší místa“ udělají jeho svobodné tvorbě rázný konec. Přišlo to krátce po prvním výročí okupace, kdy se 22. srpna konalo na pražském Václavském náměstí velké protestní shromáždění. Proti demonstrantům zasáhly Lidové milice, všechny Karlovy naplánované koncerty a projekty byly postupně zrušeny, a tím bylo ukončeno jeho veřejné vystupování. Když pak za pár dní, 9. září 1969, odjížděl na písničkářský festival, který se konal na západoněmeckém hradě Waldecku, ani ho nenapadlo, že se mu původně plánovaný dvoutýdenní pobyt protáhne na dvacet let.

Nečekaně dlouhý festival

Zrodil se symbol, proti němuž se režimu velmi obtížně bojovalo, protože neměl tak dlouhé prsty, aby přes zadrátované státní hranice dosáhl. Jeho alba Rakovina, Maškary a Karavana mraků vyšly v SRN, do vlasti byly pašovány, kopírovány pomocí magnetofonů, a jeho písničky se šířily dál především mezi mladými. Zpočátku se Karel cítil v Německu osamocený a ztracený v cizí kultuře, naštěstí ale potkal lidi, kteří mu pomohli.V roce 1973 se poprvé oženil s Evou Sedlářovou, dcerou zvěrolékaře Dušana Sedláře, který byl až do roku 1968 ředitelem Zoologické zahrady v Ústí nad Labem, v níž pracovala jako inspektorka chovu i jeho žena, doktorka filozofie Vlasta. Po invazi vojsk celá rodina emigrovala.

 

Morituri te salutant:

Jizva na duši

Krylovo manželství po dvou letech skončilo rozvodem a legendární moravský básník a písničkář k tomu ve své knize Půlkacíř napsal: „To nebyl obyčejný milostný vztah, ale stav duše. Odhodlání a rozhodnutí s někým zestárnout. Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se.“ Dál psal básně, písně a knihy, spolupracoval v Mnichově s redakcí Svobodné Evropy, nejprve externě, od roku 1983 pak jako její zaměstnanec. O německé občanství však nikdy nepožádal, protože by tak přišel o to československé.

Pokračování v pondělí 15. dubna

(zdroje: Wikipedia, Česká televize, Český rozhlas, Supraphon, Paměť národa: MF Dnes, Miloš Čermák: Karel Kryl - Půlkacíř, Karel Kryl: Země lhostejnost)

 

Božoňka

QRcode

Vložil: Adina Janovská