Jak můj spolužák Hapka dělal Blaženku. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
06.04.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Petr Hapka s Hanou Hegerovou
Něco málo o slavném Hapkově Tajemství.
Letos je to samý Bedřich Smetana, který se narodil před 200 lety a před 140 lety umřel. Už se o něm řeklo snad všechno včetně toho, že byl Švéd (ovšem o tom se psalo 1. dubna). Já bych chtěl vzpomenout, že Smetanovu operu Tajemství mezi odbornou hudební veřejností nejvíc proslavil můj spolužák, skladatel Petr Hapka (ten vyšší z dvojice Hapka-Horáček).
Ti z vás, kdo se zajímají o hudbu, budou namítat: Tajemství a Hapka? A co Tajemství a dirigent Václav Talich a jeho geniální pojetí, dobrý byl i Jaroslav Krombholc, a z těch dnešních třeba temperamentní Robert Jindra. Ale já velmi dobře vím, že tihle velikáni za Petrem Hapkou pokulhávají o několik koňských délek.
V krátkosti všechno vysvětlím.
Petr byl původně přijat na konzervatoř, aby studoval violu. To jsou takové ty větší housle, na které hrával Josef Kemr v soukromí i ve filmech o dovolených s Andělem. Nástroj, který houslisté poněkud podceňují a na violisty se dívají se shovívavým ušklíbnutím, aby se potom k stáru, kdy jim už tolik neběhají na hmatníku prsty, k viole pokorně vrátili.
Petr měl ovšem ke studiu poněkud svérázný přístup, kterým popuzoval zkostnatělý profesorský sbor, a tak po zralé úvaze studium raději přerušil.
Z konzervatoře se ale těžko odchází, kdo to prostředí poznal a nakazil se jeho kouzlem, je jím poznamenaný na zbytek života. Petr Hapka navíc bydlel nedaleko školní budovy a denně potkával posluchače té kouzelné akademie, umocněné tím, že nese jméno geniálního Jaroslava Ježka. A tak si Petr uvědomil, že se musí vrátit. Přihlásil se opět k přijímacím zkouškám, ale řekli mu, že už je pozdě, protože zkoušky na violu už proběhly. Že ale budou zkoušky na oddělení hudební komedie a operety, a tam moc kluků nemají. Petr nezaváhal, v Myslíkově ulici v antikvariátě koupil za výhodnou cenu klavírní výtah opery Tajemství a začal v něm listovat:
„Tohle je moc vysoko, tohle je moc dlouhé, tohle se nehodí…“
Nakonec vybral dvě kratší árie a postavil se před zkušební komisi...
Na obor, kde ho dosud neznali, zaujal hned postavou. Dlouhý skoro dva metry, vážil asi čtyřicet pět kilo a obličej mu dole zdobila elegantní kozí bradka. Přijímací komise byla složená převážně ze zasloužilých, nárazově i národních (a v několika případech i silně vysloužilých) umělců. Na otázku, co si připravil, Petr odpověděl svým hlubokým basem s chrčivým „r“ árii Blaženky z opery Tajemství. Jeho pěvecký projev známe všichni:
Máte? Tož zpět k přijímacím zkouškám. Než se komise vzpamatovala, spustil Petr ze Smetanova Tajemství pěknou árii „Což ta voda z výše strání padá, padá...“ Pak spustil „Já ti budu do skonání věrná, věrná, věrná“ a uzavřel: „jen nesmí být moje láska marná, marná, marná!“ Pak se rozhlédl po přijímací komisi, jejíž někteří, především pánští členové se cudně zapýřili, a náš hodný pan profesor Karenin musel zadržovat některé emoce ještě víc, než když ho „dojímal“ náš další spolužák Karel Gott:
Petr pak nabídl komisi další připravenou Blaženčinu árii, které se v divadle říká neuctivě menstruační („Tak mi to přišlo, tak mi to trvá...“), ale komise, která se ještě nevzpamatovala z předchozího zážitku a na další performanci (jak se tomu, co Petr prováděl, říká dnes) už neměla sil. „Blaženku Hapku“ doporučili ke studiu hned.
A tak se stalo, že jsme další roky s Petrem trávili čas třeba v malé konzervatorní šatničce ve třetím patře, která nám sloužila spíš jako kuřárna, a vyvolávali jsme duchy, když někdo zaklepal a na naši výzvu „Dále!“ za dveřmi stál náš droboučký asijský spolužák z baletní třídy, nesl nám dvě žluté limonády, a když jsme se ho zeptali, proč se s tím tahá, odpověděl: „Abyste měli radost!“ Pokud nevíte, co ten úslužný kluk dělá dnes, a chcete padnout do mdlob jako tehdy ta komise, podívejte se sem:
Samozřejmě, že jsme taky trochu studovali. Při dějinách hudby jsme seděli s Petrem spolu v jedné lavici a na kostičkovaném papíru, vytrženém ze školního sešitu, jsme hráli lodní bitvu alias ponorky (pro mladší: pěknou hru, kde máte nakreslené lodě a soupeř se je pokouší potopit), takže jsme často ani nepostřehli, jak pan profesor Václav Jan Sýkora, cembalista a hudební vědec, ťuká na naši lavici a předpovídá nám: „Pánové, dějiny hudby jsou základ, takhle se v hudbě nikdy významně neuplatníte!“
V mém případě měl trochu pravdu, jenže když se dnes v hudebním slovníku podíváte pod písmeno H, dozvíte se, že:
„Petr Hapka, jeden z nejvýznamnějších autorů české hudby, který výrazně ovlivnil směr jejího vývoje, zejména svými filmovými a televizními skladbami (Panna a netvor, Deváté srdce, Perinbaba, Tisícročná včela, Krakonoš a lyžníci, My všichni školou povinní, Bylo nás pět…), a populárními písněmi (Levandulová, Nestůj a pojď, Šaškové počmáraní, Štěstí je krásná věc…)...“
A to komise Petra ani nenechala zazpívat tu druhou Blaženčinu árii...
Vložil: Jaromír Janák