Jak se rodí zlatokopky. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Žena je jako květina. A i masožravka je svým roztomilým způsobem květina...

Kdysi prospektoři museli za zlatem odjet na Aljašku, překročit Yukon, a, jak zpívá Jaroslav Uhlíř, mít plechovej hrnek a pár zlatejch zrnek a nad hrobem polární zář. „Vzhůru na Klondyké!“ křičel Josef Šebánek ve filmu Homolka a tobolka. Tak se to ale už dneska nedělá…

Jak se to dělá, se občas dozvíme ze zpráv o zpěvačce, která si v pozdním věku vzala dnes dávno mrtvého skladatele, jiná jeho přítele, nebožtíka evropsky slavného zpěváka, a máme tu i odrostlou puberťačku, která sama neovládá řemeslo žádné, ale už bere výživné od uznávaného hokejisty, herce a majitele soukromé televize. A to nemluvím o jediné Češce, která si před časem vzala rozvedeného monarchu východní říše, kde sice žije jen „30“ milionů lidí, ale jde o kulturně-jazykové srdce oblasti, kde žije lidí desetkrát víc. Hlava celé této říše, chudák, neměl lepší nápad, než si k nové nevěstě „přiženit“ ještě jednu, což tam jde, ale vaz mu zlomilo, že to (vzhledem k bouřlivé minulosti nové nevěsty) udělal tajně, takže tři královské apanáže a rezidence ve světových velkoměstech, které nyní musí platit pro dvě bývalé manželky a jednu současnou, naši krajanku, která mu po tom všem ráda dala vale, jsou to nejmenší – když se nadto musel vzdát trůnu. Ale abych nebyl genderově nespravedlivý: máme tu i jednoho mladíka, který se už několikrát sešel a zase rozešel s majitelkou divadla slavného jména a pokročilého věku – a na tom vydělám zase já, protože si chci vsadit, že se s ní ještě jednou, ve správnou dobu, definitivně sejde. (A krátce nato vydělá zase on…)

Jak to, že si troufám takhle předpovídat? Protože jsem tuhle pohádku už jednou zažil i na vlastní kůži:

Žil byl jeden hudební vědec, přednášel na AMU. To je taková škola, pro kterou bylo v minulosti prioritou produkovat umělce.

Do té školy také chodila zpěvačka, hodně talentovaná a především moc krásná. Věřte mi. Hudební vědec ztratil rozum, začal si myslet, že věkový rozdíl třiceti let je přesně to, co ženy vyžadují, a vzal si ji. Po svatbě, ještě před absolutoriem, zpěvačka začala jezdit po světě s komorním orchestrem a seznámila se s pozounistou, který hrál v tom orchestru.

Pozounista z lásky ke zpěvačce založil vlastní orchestr, zcela podřízený repertoáru zpěvačky, a začal dirigovat. Jak už to bývá, manžel zpěvačky se všechno dozvěděl a s pomstou v očích vyrazil za dirigentem, dříve pozounistou.

A stal se divný zázrak. Ti dva se spřátelili a pak byli spolu vídáni, jak si při skleničce vína v tehdejší kavárně Vltava důvěrně povídají. To se může stát nejen v naší branži…

Na jejich přátelství reagovala zpěvačka pomstou. V zahraničí se seznámila s tympánistou a měla s ním dítě. Po porodu všichni tři i s dítětem zahynuli při ošklivé havárii na dálnici v Německu.

Oproti běžné pohádce tohoto druhu byl děj do této chvíle dost nestandardní. Ale nebojte se, ono to do běžných kolejí přijde.

Psali jsme

Nový rok zase se štětkou! Sobota Jaromíra Janáka

Z hudebního vědce, stále ještě manžela, se stal dědictvím po úspěšné zpěvačce ještě bohatší člověk. Jezdil na zájezdy se svým přítelem dirigentem, dříve pozounistou, jako asistent a dosahovali velikých úspěchů. Dirigent, dříve pozounista, nastudoval něco v divadle v Praze. Tam se seznámil s mladičkou baletkou a okouzlen jejím mládím si ji vzal, jistě také proto, že věkový rozdíl čtyřiceti let, jak si myslel, je ideální pro založení perspektivního manželství.

Jeho přítel, hudební vědec a vdovec, neunesl to, že přítel vyměnil jejich přátelství za vztah k téměř ještě dítěti, a začal chřadnout. Umřel ve vinohradské nemocnici a – ještě před smrtí odkázal svůj majetek (převážně zděděný po zpěvačce), dirigentovi.

Dirigent přestal dirigovat a jezdil se svou mladičkou manželkou po světě. Dost pozdě poznal, že přecenil své síly a v Thajsku (zemi, odkud měl výše vzpomínaný monarcha první manželku) zemřel na infarkt. Domů si ho manželka (která se kupodivu nejmenovala Dorota Máchalová!) přivezla v plechové rakvi. Pokud po něm truchlila, nebylo to příliš vidět. Dědictvím po všech, o kterých jsem vyprávěl výše, se stala se jednou z nejbohatších dvacetiletých dívek v Čechách.

V tu chvíli se mě příběh začal bezprostředně týkat.

Nedávno jsem totiž potkal tu bohatou baletku a když jsme chvíli poseděli u kávy, řekla mi: „Kdybys nebyl tak nahá prdel, tak bych si tě klidně i vzala. Musíš se, Jarouši, víc snažit.“

Popřemýšlel jsem o tom, zda chci mít plechovej hrnek a pár zlatejch zrnek a nad hrobem polární zář a poznal jsem, že ne...

Příběh bude určitě ještě pokračovat. Ale beze mě.

Vložil: Jaromír Janák