Svět není jednoduché místo k životu, ale duch lidství žije a vítězí, říká farářka Obce křesťanů

ROZHOVORY NA OKRAJI Stanislava Veselková (*27. 7. 1964, Ústí nad Labem) je duchovní veřejně málo známé Obce křesťanů, která patří do kategorie menších českých církví. Více nám o ní v době Velikonoc prozradí v následujícím rozhovoru.

Paní farářko, kolik se k vám hlásí v Česku obyvatel a kde v naší zemi působíte kromě Prahy?

V adresáři máme kolem 1 500 lidí. Mnozí z nich ale nejsou aktivními členy. Registrovaných členů máme asi 230, přičemž to je poněkud nejasné číslo, protože někteří se cítí být členy, a přitom je nevedeme jako členy, a naopak. Lidé v Česku jsou stále ještě trochu citliví na pojem „členství“, což se táhne od doby totality. Proto nevyvíjíme žádný tlak na oficiální členství, natož abychom vydávali nějaké průkazky. Spíše vysvětlujeme, že pravé členství spočívá ve vědomí, že člověk k Obci křesťanů patřit chce.

V Praze máme hlavní sídlo a dům s kaplí a dalšími prostory pro sborový život. Dále máme několik dalších sborů, kam jako faráři dojíždíme. Nalézají se v lokalitách Pardubice, Brno, Olomouc, Příbram a České Budějovice.

A vaším místem působení je Praha, nebo i další z měst?

Působím v Praze a také v Českých Budějovicích.

Definujete se jako církev? Nebo spíše coby náboženská společnost? A proč případně?

Pojem „církev“ chceme nechat především pro tu jedinou velkou neviditelnou Církev Kristovu, jíž se cítíme být maličkou součástí. Sami se tedy nenazýváme církví, nýbrž „Obcí křesťanů — hnutím za náboženskou obnovu“.

Kdy vlastně vznikla Obec křesťanů a jak dlouhá je její česká historie?

Před rokem a půl jsme oslavili 100. výročí založení. To se odehrálo ve Švýcarsku 16. září 1922 vysvěcením prvních 45 kněží a kněžek, převážně velmi mladých lidí. První sbory se začaly formovat v Německu. V roce 1925 pak vznikly sbory ve Švýcarsku a Československu (takže za rok a půl i u nás budeme slavit sté narozeniny) a v následujících letech v dalších zemích - v Nizozemí, Rakousku, Norsku, Velké Británii. V dnešní době máme sbory nejen ve většině zemí Evropy, ale i v Severní a Jižní Americe, Kanadě, Africe, Austrálii, Japonsku, na Novém Zélandu a v Asii.

Jakou roli sehrál při jejím založení bývalý teosof a později antroposof dr. Rudolf Steiner? A do jaké míry se Obec křesťanů jeho dílem podnes inspiruje?

Na Rudolfa Steinera se ta již zmíněná skupina idealistických mladých lidí tehdy obrátila s vážnými otázkami. Přemýšleli o tom, zda je náboženský život člověka podněcován jen zevními pokyny, nebo zda může tryskat z nitra člověka jako touha po živoucím vztahu k Duchu. Zabývali se tím, že by každý člověk měl mít svobodu osobního náboženského přesvědčení. A také tím, jak by tedy takto obnovené náboženské společenství mělo konkrétně vypadat a fungovat. S tím vším přišli za Rudolfem Steinerem, se kterým měli několik zásadních setkání a s jehož pomocí nakonec založili Obec křesťanů. Antroposofie Rudolfa Steinera je tak od začátku něco jako metodický základ. Každý z něj může (ale nemusí) čerpat a vydávat se tak na cestu poznání vlastní duše a duchovních skutečností. Tento druh poznání je důležitý základ pro budování živých společenství založených na vztahu ke Kristu.

Co Obec křesťanů charakterizuje, pokud byste ji chtěli popsat v kostce těm, kteří ji blíže neznají? Všiml jsem si, že se u vás nevyskytuje pojem bohoslužba, nýbrž „obřad posvěcení člověka“? V čem je jiný oproti tradičním bohoslužbám jiných církví?

Nemáme dogmata. Dáváme důraz na vnitřní svobodu člověka. Ženy i muži, kteří se vydají na cestu ke kněžství, při svěcení slibují, že nebudou měnit texty obřadů a svátostí. V kázání, vyučování, přednášení, pastoraci, ve vedení sborového života však mají plnou svobodu. Ve sborové činnosti čerpáme především z Nového zákona, který vnímáme jako text inspirovaný z ducha. Naše bohoslužba, zvaná Obřad posvěcení člověka, se koná po celém světě ve stejných barvách (podle liturgických dob), se stejnými slovy, přeloženými do místního jazyka. Obřad je členěn do čtyř částí: zvěstování Evangelia, obětování, proměňování a přijímání. Lidé přicházejí svobodně k přijímání chleba a vína. Nemáme žádné podmínky, každý může přijít, cítí-li, že chce či potřebuje. Členy Obce křesťanů se lidé stávají až v dospělosti, na základě rozhovoru s farářem, tedy v době, kdy jsou schopni se ke členství rozhodnout vědomě. Děti jsou křtem přijaty do pozemského společenství Kristova, ale to ještě není ono vědomé členství. Máme sedm svátostí — křest, konfirmaci a zpověď (ke které nikdo není nucen), svátost chleba a vína (při obřadu), sňatek, kněžské svěcení a poslední pomazání. Máme samozřejmě i pohřební rituál. Jinak, děti u nás nechodí na obřad pro dospělé, ale mají svůj Nedělní obřad pro děti, který je kratší a vytvořen tak, aby odpovídal dětské duši a vnímání.

A jak vnímáte Ježíše Krista? Je pro vás Bohem, bohočlověkem nebo významnou lidskou osobou? Či má v této věci každý v Obci křesťanů volnost své víry?

Každý má svobodu vnímat duchovní souvislosti svými pohledy a smysly, jak těmi fyzickými, tak těmi ne-fyzickými, které také máme a můžeme je rozvíjet. Proto vám tady teď nebudu citovat z nějaké příručky o tom, jak v Obci křesťanů vnímáme Krista a pokusím se stručně vyjádřit, co nebo kdo je Kristus pro mne osobně. Vztahuji se k němu jako k někomu, koho sice nevidím, ale kdo tu pro mne je. Je nesmírně laskavý, nedirektivní, nepředsudečný, nesoudící, a zároveň doprovázející, a to nejvíce ve chvílích, kdy si člověk myslí, že je na všechno úplně sám, nic se mu nedaří a všechno je na nic. V takových chvílích je Kristus nejblíž člověku. Ale většinou si to, že s námi byl, uvědomíme, až když se na nějakou těžkou chvíli ohlédneme zpátky do minulosti. Někdo řekl, že Kristus je nám blíž než tlukot našeho vlastního srdce. To mě oslovilo. A úplně nejvíc mě oslovilo, když jsem v autobiografickém románu C. S. Lewise Zaskočen radostí četla, že mu Kristus začal skládat komplimenty. V pozemských podmínkách skládá komplimenty obvykle muž ženě, když ji miluje. A na duchovní úrovni nám to dělá Kristus. Tedy Lewisovi, do té doby zapřisáhlému ateistovi, to udělal. Lewise jako vzdělaného vysokoškolského profesora tak iritovalo křesťanství, že jej hodně studoval. A jak jej studoval, přihodilo se mu to s těmi komplimenty od Krista. A pak už nemohl než se stát křesťanem. A já jsem se v té chvíli, kdy jsem si tohle přečetla, taky stala křesťankou. Nikdy předtím bych nevěřila, že se mi to může stát.

 

Paní farářka, letní verze

Zaujalo mne, že ač jste moderní církev, kněží nejsou v Obci křesťanů voleni. Jako bývalý římský katolík pamatuji situaci, kdy v kostele léta kázal nepříliš schopný farář, a věřící litovali, že si nemohou zvolit jiného. Když jsem se dostal do reformovaného prostředí, kněží se zde volili, ale pak jsem v praxi poznal, že se obávají napomínat vlivné členy své náboženské obce, pokud se v něčem nezachovali eticky nebo nějak nevhodně v mezilidských vztazích, aby to neohrozilo jejich profesní postavení. Proč Obec křesťanů zvolila konzervativnější cestu a jak se dá z vašeho pohledu bránit v praxi těm oběma výše uvedeným fenoménům, které jsou s činností faráře spojené?

Kněží a kněžky jsou u nás do sborů vysíláni vedením Obce křesťanů, což je kruh sedmi našich kolegů — kněží a kněžek. Není to však direktivní vysílání, vždy probíhají rozhovory tak, aby si duchovní, případně i jeho či její rodina se sborem takzvaně „sedli“.

Kde vlastně studuje budoucí duchovní Obce křesťanů? Lze to i v Česku? A jak klíčová je pro jeho studium znalost němčiny?

Máme kněžské semináře ve Stuttgartu, Hamburku a v kanadském Torontu. Němčina je důležitá, zvláště v prvních dvou místech. V Torontu se studuje anglicky. Před svěcením je ale tak jako tak třeba jít na poslední několikaměsíční kurs do Stuttgartu a němčina je zapotřebí. Zájemce ze zemí jiné jazykové provenience může toto odradit, ale důležitý je impuls jít studovat. Jazyk se může postupně zlepšit. Máme neuvěřitelně velké množství studijního materiálu — Rudolf Steiner hodně přednášel před vyprodanými velkými sály a je to vše zaznamenané. A mnozí zakladatelé a další kněží také psali a píší knihy. Při studiu na kněze však nejde primárně o přečtení co největšího množství knih. Nejvíce jde o to, jaká se s člověkem během studia uskuteční proměna. Ostatně, po nástupu do sboru by měl farář všechno aktivně zapomenout a čerpat především ze svých niterných zdrojů, ze svého (proměněného) lidství.

Jak jste se vlastně dostala k farářství v Obci křesťanů vy osobně? A podařilo se vám profesi skloubit s rodinou, případně s koníčky, anebo patříte k těm farářům a farářkám, které se svému povolání oddali naplno – a na rodinu či jiné zájmy už nezbyl čas?

Obec křesťanů jsem objevila někdy kolem roku 2000. Tehdy mi zavolala kamarádka, jestli nechci k nim domů chodit na jednu pracovní skupinu. A že si tam povídají o Bibli. Na to jsem se zasmála a řekla, že v tom se nevyznám. A kamarádka řekla onu památnou větu: „Ale to nevadí, tady můžeš říkat i nesmysly.“ To mi přišlo zajímavé. Takže jsem tam šla a první, co jsme dělali, bylo Matoušovo evangelium, ale kupodivu jsme se zabývali významem číslic. A to mě zaujalo ještě víc. Při dalším setkání jsme se začali zabývat Janovým zjevením neboli Apokalypsou, což je nejtěžší a nejméně pochopitelná část Bible, přesněji Nového zákona. Ale začali jsme od konce, od Nového Jeruzaléma, o kterém tam Jan hovoří jako o duchovním místě, nikoli pozemském; jako o cíli, ke kterému spěje náš lidský duch. A tak jsem se hned na začátku studia Apokalypsy jejího obsahu nezalekla, nýbrž zamilovala do toho cíle — do budoucího duchovního prostoru, kde žijí všichni v porozumění a spolupráci a bez toho, co tak nemám ráda — bez intrik. Protože v tomto místě jsou chodníky křišťálově průhledné a ta průhlednost je podle mne i ve vzduchu a je tedy zřetelně vidět i to, co a jak myslíte, když po takových cestách jdete. A tam by člověk s intrikami nepochodil.

A takhle jsem postupně objevila, že ten pán, co naši skupinu vede, je farář Obce křesťanů. A jednou v neděli jsem do Obce na obřad zašla. A dojem to byl velký. Bylo to jako očistná sprcha. Klidné, čisté, důstojné. Tehdy jsem sice moc neporozuměla obsahu, ale celé to na mne zapůsobilo jako něco, co přímo mluví k mé duši.

Ale moje přibližování se k Obci křesťanů bylo velmi pozvolné a opatrné. Přeci jen, křesťanství se u nás doma nepěstovalo ani nezmiňovalo. Pak jsem se taky dozvěděla, že je možné se na to, co ve svém nitru nějak nábožensky, nebo chcete-li duchovně prožíváme, dívat s pomocí antroposofie. A po nějaké době jsem zpětně přišla na to, že právě onen zajímavý způsob, jakým tehdejší farář Frank Peschel vedl tu domácí skupinku o Apokalypse, byl právě antroposofický způsob nahlížení do duchovních souvislostí.

A kdy vás napadlo, že se stanete přímo farářkou?

Čím jsem byla v pražském sboru aktivnější, tím zřetelněji se ke mně jako by z budoucnosti začalo přibližovat moje nové povolání. Ještě jsem ale dlouho smlouvala s duchovním světem, protože jsem měla pocit, že zrovna já takové povolání vůbec nemohu dělat. Ale jak to dopadlo, vidíte. Vysvěcena jsem byla 23. února 2013. To už naši synové byli v podstatě mladí muži a mohla jsem si dovolit kvůli studiu na nějakou dobu odjet do Stuttgartu a po kněžském svěcení hned do Vídně, kde jsem prožila svůj první farářský rok. Moje rodina je obdivuhodná, že tohle všechno moje zaujetí, nepřítomnost a vytížení snesla a dál snáší. Musím si hlídat to, abych aspoň některý víkend, nebo aspoň sobotu si pro rodinu udělala volný čas. Koníčky a zájmy pěstuji i nadále, i když o dost méně. Práce farářky je náročná i proto, že je žena a leží na ní docela dost domácích prací, nebo třeba roucha si musí zašívat sama, vždyť je přece žena, tak to určitě umí atd. (úsměv) Takže toho opravdu volného času je ještě méně. Ale zároveň je tohle povolání tak pestré, že je mnohdy koníčkem samým.

Kde má Obec křesťanů své ústředí a máte nějaký odhad počtu svých stoupenců ve světě? Ve kterém státě máte asi nejpočetnější komunitu?

Naše vedení sídlí v Berlíně. Německo je rovněž zemí, kde je asi nejvíce sborů. Kolik je ve světě členů a příznivců, nevím. Ale na podzim 2022 se mezinárodního setkání Obce křesťanů ke stému výročí zúčastnilo více než 2 000 lidí všech generací z celého světa, včetně 500 mladých lidí. Jak velký zlomek z celkového počtu našich členů a příznivců to byl, si vůbec netroufám odhadnout.

 

Festival v Hamburku

S ohledem na váš velmi volný vztah ke členství chápu, že udávat nějaká čísla je pak docela problém… Zaujala mne i vaše práce s barvami. Protestantské církve se často spokojily jen s tmavými kněžskými hábity, kdežto váš přístup mi přijde bližší katolickému pojetí. Můžete nám o něm říci více?

To bylo to první, co mne při první návštěvě obřadu zaujalo. Čisté barvy. Pak jsem se postupně dozvídala, že pro každé liturgické období je určena jedna barva: například modrá pro Advent, bílá pro Vánoce, purpurová pro Epifanii (svátek Tří králů), černá pro Pašije, červená pro Velikonoce, a další. Jako základ má každý farář dlouhé bílé roucho (albu) a pod ním černé roucho neboli talár — ten není vůbec vidět a symbolizuje fyzické tělo, a tak i to, že jej při celebrování neodkládáme, nýbrž že k oltáři přistupujeme jako celý člověk. A ty jednotlivé barvy se objevují na farářském pásku, štole a kasuli, na oltáři (antependium) a na ministrantských rouchách a límcích.

Je pravdou, že jste možná jedinou českou církví, kde smějí křesťané věřit v reinkarnaci, tedy v převtělování duší? Nebo jde spíše o individuální možnost, která se netýká všech vašich členů? A když reinkarnace, tak proč? Jaký má smysl v životě křesťana?

No tak vzhledem k tomu, že naši členové a příznivci mají nejen úplnou svobodu v tom, co si myslí, v co věří či jak něco vnímají a vzhledem k tomu, že jsou v této svobodě i velmi podporováni, není otázka, zda smějí věřit v reinkarnaci, úplně přesná. Spíše jde o to, že když se člověk pořádně zamyslí třeba nad tím, proč tady na Zemi je, začnou ho napadat určité otázky. Je to náhoda, že jsem tady? Je to náhoda, že jsem se narodil(a) zrovna do této rodiny, do této země, do tohoto podnebního pásma? Je to náhoda, že jsem potkal(a) ty a ty lidi, kteří měli na můj život významný vliv? Je to náhoda, že jsem se rozhodl(a) studovat zrovna to a to? Je to náhoda, že jsem se později v životě dostal(a) ještě k jinému povolání? To je na mnohaleté přemýšlení a bádání. A pak možná jednou člověk dojde i k myšlence, že mnohem důležitější než to, co bylo, je to, co bude. Což přináší otázku: Připravuji si tím, co a jak tu dělám, nějak to, co tu případně budu dělat příště? Je toho hodně, co by se o tom dalo říci. V našem sborníku Okruh a střed jsme kdysi vydali jedno číslo na téma reinkarnace. Je dávno vyprodané, ale na webu oas.obec-krestanu.cz jsou články plně ke stažení. (Jde o číslo 2000/1.)

Jak je to s účastí na vašich shromážděních?

Někdo se na obřady a svátosti přichází duševně nasytit, a je to tak v pořádku. Někdo je rád ve společenství, je mu tam dobře, ujme se třeba nějaké dobrovolné práce, které je u nás jak na kostele, co si budeme povídat. Někdo byl na našem obřadu jen párkrát a žije z toho mnoho let. Jiný člověk třeba pouze odebírá náš časopis Okruh a střed a skrze tyto texty a myšlenky je s námi spojen a žije třeba velmi hlubokým duchovním životem.

Jaký je váš vztah k jiným světovým náboženstvím? Může se váš člen inspirovat něčím např. z buddhismu? Když jsem se pohyboval v tradičním křesťanském prostředí, dozvídal jsem se, že jiná světová náboženství jsou nebezpečná pokušení a svody od satana, takže všechno s nimi spojené je třeba brát jako závažné nebezpečí pro každého křesťana…

Opět velmi podobná otázka. K nám může přijít kdokoliv, i když se třeba cítí duchovně doma v jiném proudu. A také k nám takoví lidé chodí. Oceňují klid, který při obřadu nastane. Každý se může soustředit na sebe, na své nitro, na to, co k němu zaznívá od oltáře. Nemáme mnoho aktivit při obřadu. Jen povstaneme při čtení Evangelia a sem tam něco krátkého zazpíváme. Anebo se nezpívá vůbec, když zrovna nemůže přijít žádný hudebník, který zpěv doprovodí.

Tradiční církve obyčejně zřizují různé charity, některé dokonce školy nebo zdravotnická zařízení. Jak je to v případě Obce křesťanů? Předpokládám, že s ohledem na počet stoupenců budou podobné aktivity hojnější spíše v zemích, kde je vaše církev početněji zastoupena?

Děláme spoustu akcí, které jsou charitativního charakteru. Například otevíráme naši Galerii Josefa Adamce, též naši kapli sv. Jana a další prostory Modrého domu projektům, které jsou charitativně zaměřené. Nejde jen o výstavy, ale i o kurzy a jiná setkávání lidí, kteří pracují v sociální a charitativní sféře. Organizujeme (či umožňujeme, aby se u nás konaly) i jednorázové vyměňovací bazary a jarmarky, kde mohou mít svůj stůl především chráněné dílny. Charitu ve velkém, tak jak ji dělají některé jiné církve, však primárně neděláme. Pomoc v hmotné nouzi je určitě důležitá a zásadní. Jenže každá hmotná nouze je vlastně důsledkem nouze duchovní. A to vnímáme jako naše pole působnosti: Chceme přinášet do světa to, co posiluje ducha člověka.

Nemalá část veřejnosti vnímala návrat majetku církvím s nesympatiemi. Jak se daná věc dotkla Obce křesťanů a jak vás poznamenaly nedemokratické režimy ve 20. století? A zápasí dnes vaše obec s politickými poměry jinde ve světě?

Nám žádné majetky vraceny nebyly, protože jsme žádné neměli. Obec křesťanů byla za dobu své existence třikrát zakázána, jednou Hitlerem, dvakrát komunisty. Společenství ale nezahynulo, po celou dobu bylo vedeno farářem Josefem Adamcem, po němž jsme nazvali již zmíněnou galerii v Modrém domě. Tajně vykonávaná farářská práce pro něj byla někdy i dost nebezpečná, takže v některých letech téměř nebyl aktivní. Ale velkou část této doby, skoro šedesát let, se o lidi pastoračně staral, obřady a svátosti vykonával u sebe doma a rodiny navštěvoval a hovořil s nimi a učil je. Ovšem v těch nejhorších letech útlaku se rodiny mezi sebou nesměly poznat, protože to bylo nebezpečné.

 

Fotka pražského sborového domu od kolegyně farářky Nory Minassian z amerického Sacramenta

Takže jste mohli legálně působit zase až po listopadu 1989, že?

Teprve po revoluci se Obec křesťanů mohla konečně nadechnout. Josef Adamec mohl vyjet do zahraničí. A tak odjel do Holandska na velké mezinárodní setkání Obce křesťanů, kde vyprávěl, jak to celou tu dobu dělal. To vzbudilo takový ohlas, že se našla štědrá dárkyně, která věnovala peníze na to, aby si česká Obec křesťanů mohla konečně pořídit svůj dům s kaplí, zatím alespoň v Praze. Přidali se další dárci a něco do té doby neuvěřitelného a nečekaného se stalo realitou: V roce 1992 Obec křesťanů koupila od restituentky, která byla dědičkou předchozího majitele, Modrý dům neboli Wilfertovu vilu v Holešovicích na Letné. V zadním traktu byla garáž pro autobus, kterou si tam z původního sochařského ateliéru zbudovala Správa služeb diplomatických sborů, jež po znárodňování majetků v roce 1948 začala dům využívat. A tuto garáž pro autobus Obec křesťanů přebudovala na kapli sv. Jana. Modrý dům byl postaven v letech 1904-6 a jde o raně modernistický styl, o umírněnou secesi z ateliéru architekta Josefa Zascheho. Vila byla původně postavena jako umělecká škola pro sochaře Karla Wilferta a grafika Richarda Teschnera. Snažíme se ji udržovat co nejvíce v původní podobě, ale jsou to finančně velmi náročné projekty. Obec křesťanů navíc nedostává od státu žádné příspěvky jako jiné církve. Takže tu a tam musíme prosit naše členy a příznivce o mimořádné dary. Velkou pomocí nám byla před několika lety dotace od Magistrátu hl. m. Prahy na obnovu fasády.

Sbory Obce křesťanů po světě se vždycky tvoří tam, kde se sejdou lidé, kteří chtějí zažívat obřad posvěcení člověka a další naše svátosti. Právně a finančně se musí takové zakládání sborů a jejich další život vždy řídit místními podmínkami. S tím souvisí samozřejmě i místní politická situace, která může — podobně jako se to stalo české Obci křesťanů — citelně zasáhnout do života sboru. V současné době nevím o žádném sboru, který by nějak zásadně trpěl útlakem ze strany politického vedení země. I když... máme několik sborů, a jednu jedinou statečnou farářku i v Rusku. Nějak to tam ale doposud funguje. Na Ukrajině není ze strany státu vůbec žádný útlak, ale situace je taková, že se všichni modlíme za přežití naší farářky v Kyjevě a faráře v Oděse a jejich sborů. Mladí lidé z Ruska a Ukrajiny se před tím tragickým vojenským vpádem na Ukrajinu setkávali společně na letních táborech. Kolega v Oděse léta pořádal proseminář, na který jezdili i členové ruské Obce křesťanů. Nyní to není možné.

 

Fotka kaple pražského sborového domu od kolegyně farářky Nory Minassian z amerického Sacramenta

Ano, je to děsivé, že tak blízké národy spolu válčí. Připadá mi to podobné, jako kdybychom my, Češi, vedli válku se Slováky… Ale odbočím jinam. Hovoříme spolu v době sváteční. Které svátky slavíte stejně jako ostatní církve?

Máme bohatý kruh ročních svátků. Podobně jako v jiných církvích slavíme ty nejznámější (Advent, Vánoce, Epifanie, Pašije, Velikonoce, Nanebevstoupení, Letnice) a navíc máme také svátek Jana Křtitele (od 24. června, 4 týdny) a svátek Archanděla Michaela (od 29. září, 4 týdny). S Michaelem se cítíme být velmi spojeni. Vnímáme ho jako největšího duchovního pomocníka pro tuto dobu, ve které lidstvo žije.

Jak budou vypadat vaše letošní Velikonoce? A co když se někdo ze čtenářů rozhodne přijít k vám jako host? Má tu možnost, nebo jde o záležitost jen pro zasvěcené a uzavřené společenství?

Každý může přijít, všichni jsou srdečně zváni. Zejména v pražském sboru se toho děje hodně. Máme velmi intenzivní celý Velký týden, tj. od Květné neděle, přes jednotlivé dny v týdnu až po Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu — každý den se konají ráno či dopoledne obřady a večer nešpory s kázáním na téma pašijových událostí. Na Velký pátek máme Pašijové čtení (letos podle Lukáše) s doprovodem našeho pěveckého sboru. Na Boží hod Velikonoční v neděli 31. března jdeme brzy ráno mlčky ke studánce. Po návratu zažijeme první obřad, kdy zazní slova o plnosti srdce a jásavé síle uzdravení a o tom, co se při vítězství života nad smrtí děje v okruhu Země. Také v Praze děláme pro děti Velikonoční slavnost, při níž poslouchají velikonoční příběh a zdobí paškály — velikonoční svíce, které pak zapálí a nesou si je na Nedělní obřad pro děti.

Co byste závěrem rozhovoru popřála čtenářům u příležitosti velikonočních svátků?

Svět není sice jednoduché místo k životu, ale duch žije a vítězí. Myslím tím především ducha lidství. Protože je to na nás, lidech. Bůh Stvořitel dávno odpracoval svůj díl. Nyní se máme cítit být spolu s Kristem spolutvůrci světa. K tomu přeji všem čtenářům hodně tvůrčí radosti. Kdy jindy než teď, v tomto životě, na této Zemi něco takového dělat?

Děkuji za milý rozhovor. Také bych si přál, aby nejen v této době, kdy je vedena šílená válka na východě Evropy, nemluvě o dalších konfliktech jinde, opět začalo vítězit lidství a ochota se spolu dohodnout, a dělat třeba i složité kompromisy, namísto zabíjení a primitivní destrukce…

 

Vložil: Radovan Lovčí

Stanislava Veselková, HP, Rozhovory na okraji,