Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jděte už s tím svým Ježíšem někam! Aneb o křesťanských Velikonocích trochu jinak. Monitor Jana Paula

28.03.2024
Jděte už s tím svým Ježíšem někam! Aneb o křesťanských Velikonocích trochu jinak. Monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Zoo Praha

Popisek: Velikonoce 2024; ilustrační foto

Takovéhle kraviny si nechte, odsekla mi jedna slečna u metra Anděl, když jsem jí nabízel leták s protipotratovou tématikou. Přesto musím říci, že čas prožitý u petičního stánku Stop genocidě obklopeného fotografiemi usmrceného lidského plodu, nebyl marný.

Já, který jsem kdysi dávno k jednomu potratu vybízel, s druhým souhlasil a při třetím nebylo mé záporné stanovisko bráno v úvahu, jsem vysvětloval kolemjdoucím dívkám nesmyslnost takového počínání. Chtěl jsem pomoci Janu Vránovi ze spolku Stop genocidě, který již mnoho let provokuje česká města drsnými a alarmujícími fotkami, aby poukázal na zázrak, jakým je život a pomohl ochránit ty, kteří se ochránit nikdy nemohou. Počaté, ale nenarozené dítě, lidská bytost, jejíž budoucí existence či neexistence spočívá v rozhodnutí jiné lidské bytosti. Takže v mé pomoci byla i motivace snad alespoň trochu zpětně odčinit své někdejší chyby. Ten únorový podvečer byl nabitý emocemi, zvlášť když je od výhrůžek k fyzickému napadení stánkaře leckdy jen krůček.

 

Foto Jan Paul

Kdo vám to tady dovolil!? Co má znamenat tohleto, co? Obořil se na nás jeden postarší muž. Co to je? Jakým právem to tady ukazujete!? Takhle pane, vypadá člověk po interrupci, po potratu víte? A co ty hromady mrtvol tady vedle? No, tak tady to je Osvětim, a tady zase výsledek řádění rudých Khmérů Pol Potova režimu, ukázky jiného zabíjení člověka člověkem. Atmosféra houstne, ohlížím se po měšťácích, ti ale přišli až později. Situaci zachránil až pobouřený hlas lidu zaznívající z hloučku, který se u našeho stánku na naši obranu mezitím shromáždil. Nebylo vůbec snadné plnit roli mírumilovného křesťana poctivě, nenásilně a s úsměvem zdržovat kolemjdoucí vysvětlováním, že v zájmu práv člověka je i jeho právo se narodit a nebýt jen překážkou a nepohodlným břemenem v rozpočtu. 

Argument těla dominoval, a vznášel se nad námi jako podivný přízrak. To je moje tělo! Odsekla mi jedna slečna. OK, vydržte chvilku, zkusíme se na to podívat ještě jiným pohledem, víte… Ne, je to moje tělo a můžu si s ním dělat, co chci! Chápete? Chápu, chápu, no, já vám to neberu, zatím jste ještě v tomto svém těle, to jo, to máte pravdu, ale určitě znáte příběh… Jděte už s tím svým Ježíšem někam! A pak už jen úšklebek a rychlým krokem se ode mě vzdalující dívčí postava, prstem si ťukající do čela. To jsem fakt blázen, co pořád mají s tím tělem? Tělo, tělo, tělo. Tělo sem, tělo tady, tělo tam? Tělo moje, tvoje, naše, vždyť jednou stejně nebude, protože prach je a v prach se také obrátí. A pak se řekne evangelizovat, navíc člověka, který se obrní svým tělem a právem nakládat s ním podle libosti.

 

Foto Jan Paul

Na pozadí válečných konfliktů a v argumentech hájících svobodu těla získala naše křesťanská protipotratová mise Stop genocidě opravdu zvláštní příchuť absurdity. Vždyť válka, to jsou těla, napřed těla živá, beze jmen, pochodující, odhodlaná, a pak pasivně ležící mrtvoly, tělo a válka k sobě patří. A těla naší politické reprezentace se spolu s jinými těly v Evropě vyslovují pro válku, pro posílení zbrojního průmyslu, pro možnost poslání svobodných těl na válečné kolbiště za svobodu těl. Absurdita non plus ultra. Nuže dosti hravých metafor, Štěpán Cháb má pravdu: lidé jsou cvoci, a jak píše: „Celou dobu, celou, celičkou dobu to šlo zastavit. Kdyby spolu politici mluvili, kdyby se nepodváděli, nelhali, kdyby místo pravdy neprocpávali do světa cynickou propagandu, která nás má nahnat na jatka“. Zkrátka válka a duch, to spolu nejde dohromady, válka a puch to ano. 

Pro křesťanství je ale člověk především duchovní bytost, která má přijít - obrazně řečeno - do nebe, to už mi ale ta slečna nedovolila detailněji vysvětlit. Možná by mi zastánkyně svobody těla řekla, že stejně jednou půjdou všichni do nebe, a já bych jí asi odvětil, že třeba jo, ale jisté je zatím jen to, že všichni živí tvorové směřují se svými těly k zániku. To je vědecky potvrzeno, já jen doufám, že ne ve válce. Ježíš ale vstal z mrtvých, byl vzkříšen. Já vím, že to přesahuje naši zkušenost a obrazotvornost, ale i o tom jsou Velikonoce. Nemám nic proti tělesnosti, naopak, vše viditelné je utvořeno formou, a nemám nic ani proti vědě, která lecjaký tělesný nedostatek dokáže napravit, ale jak se říká, nic se nemá přehánět. Věda dosud neodhalila tajemství důvodu života. Známe příčiny, ale neznáme smysl kauzality. K čemu by bylo tělo bez ducha? 

Co říci závěrem? 

Člověk nějak podvědomě přirozeně ví, že svět a život nelze chápat jen jako hmotu, ale také jako ideu, přičemž existenci ducha dosvědčuje kromě jiného právě láska a víra. Francouzský filozof, helénista a teolog Claude Tresmontant k ateismu vtipně a výstižně uvedl: „Pokud je ateismus pravdivý, vesmír musí být věčný do minulosti. Ukazuje-li dnešní astrofyzika, že vesmír není do minulosti věčný, ale že započal, ateismus pravdivý není.“ To je skvělé, zaslechl jsem včera v jednom rozhovoru, lidé budou mít ve čtyřech dnech volna krásné počasí! Každá radost se počítá, tak požehnané Velikonoce!

 

Vložil: Jan Paul