Když pracoval, musel pít a zapomínal, že má rodinu a děti. Tajnosti slavných
25.03.2024
Foto: Se svolením První veřejnoprávní
Popisek: Režisér a scenárista František Vláčil na snímku z mládí, použitém v dokumentu z roku 2015 Zlatá šedesátá
VIDEO Českému filmu dal mimořádné skvosty, které nikdy nezestárnou. Nejhlubší tajemství lidských duší, nejutajovanější vášně a bolesti, cit pro estetiku přírody, precizně propracovaná kompozice, umocněná emocionální hudbou. Tím se honosí poklady, za které získal přezdívku básník filmového obrazu rozhodně právem.
„Nikdy jsem nepracoval, člověk má tvořit, ne pracovat. Musí se těšit do toho co dělá,“ říkával s oblibou mimořádný výtvarník, významný režisér a scenárista František Vláčil. Historicky první držitel Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu byl rozhodně oceněn právem. Jeden z významných předchůdců takzvané československé nové vlny, jehož dvě životní výročí si letos připomínáme, dal naší filmografii mimořádné skvosty, které nikdy nezestárnou.
Holubice:
Řemeslo v praxi
Narodil se 12. února 1924 v Českém Těšíně do rodiny důstojníka, vyrůstal ale ve Frýdku-Místku, a poté v Brně. Chtěl se stát malířem, takže nejprve krátce studoval na pražské UMPRUM. Nakonec ale přestoupil na brněnskou filozofickou fakultu, kde absolvoval obory dějiny umění a estetika. Už jako student organizoval filmová představení v univerzitním klubu a začal pracovat jako fázař v Kresleném filmu. A také začal už v roce 1947 pracovat na plný úvazek ve Studiu populárně-vědeckých a naučných filmů, kde se učil základům řemesla ve všech funkcích ve filmovém štábu. Po absolutoriu v roce 1949 v něm režíroval dva roky, poté se přesunul do Prahy a dalších sedm let působil v Československém armádním studiu.
Okouzlující lyrika
Jeho předstupněm k vlastní hrané tvorbě se stalo v roce 1955 válečné drama Ivo Tomana Tanková brigáda, na němž se podílel hlavně vedením velkých bojových scén. V roce 1958 dostal diplom v kategorii experimentálních filmů za svůj první samostatný hraný projekt o lásce k létání Skleněná oblaka. Pak přešel na Barrandov, kde natočil drama Bloudění, jež je součástí povídkového filmu o životě pohraničníků Vstup zakázán. A pak už se zrodila Holubice. Lyrická filmová báseň o souznění dvou dětí, které se nikdy nesetkaly, získala řadu ocenění včetně Zlatého lva na festivalu v Benátkách.
Ďáblova past:
Uklízečka brala víc
Již následnou čtveřicí filmů získal mezi filmaři prestižní pozici. První z nich, historickou baladu o střetu náboženského fanatismu a osvícenství Ďáblova past, ocenila kritika doma i v zahraničí a umožnil mu zahájit práci na svém nejslavnějším díle. Historická freska z raného středověku Markéta Lazarová je považována za nejlepší film československé produkce. Práce na scénáři na motivy stejnojmenné literární předlohy Vladislava Vančury z roku 1931 trvaly tři roky, další tři pak samotné natáčení a studiové úpravy. Finální podoba zahrnuje jen dvě pětiny natočeného materiálu a stala se do té doby nejdražším filmovým projektem, přitom Vláčilův honorář prý byl o šedesát haléřů nižší než plat barrandovské uklízečky. Premiéry se film dočkal v roce 1967.
Jako v rychlíku
Historické kulisy pro Markétu Lazarovou byly příliš drahé, aby skončily obratem ve skladu, takže je Vláčil vzápětí využil i k natočení další středověké tragédie Údolí včel, v níž náboženský fanatismus opět vítězí nad tehdy beznadějným pokusem o vzpouru. Jednoho z nejvýznamnějších českých scenáristů a spisovatelů Vladimíra Körnera inspiroval k napsání příběhu pobyt na území bývalého Východního Pruska v letech 1965-1967, kde sbíral materiály pro svůj úspěšný historický román Písečná kosa. V jednom okamžiku prý měl pocit, že se mu zjevila postava osamoceného křižáckého jezdce, sjíždějícího po písečné duně. Tentokrát Vláčil naopak pracoval nečekaně rychle. V lednu byl dopsán scénář, v březnu se uskutečnila kontrola lokací v Polsku, v červnu začalo natáčení a v září bylo hotovo. Film byl tudíž nakonec hotov dřív než Markéta Lazarová, ale jeho premiéra byla odložena až na květen 1968, aby nešly do kin těsně po sobě. U domácího publika i kritiky ale propadl, náladu ale zdrcenému Vláčilovi trochu zvedl úspěch na festivalech v Argentině a Španělsku.
Markéta Lazarová:
Osudová Adelheid
Úchvatné barevné kompozice melancholického milostného příběhu, zachycujícího poválečný odsun Němců, zařadily příběh, natočený podle novely Vladimíra Körnera, na umělecký vrchol Vláčilovy filmografie a patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo o této době natočeno. Tragický a svým způsobem nezdravý erotický vztah dvou lidí, kteří si jsou cizí národnostně, společensky, niterným založením i neřešitelným rozporem doby, v níž se setkávají. Hlavním hrdinou je voják západní armády v podání Petra Čepka, který se jako správce majetku po zavřeném nacistovi zamiluje do jeho dcery Adelheid. Ta je však vnitřně silnější, takže jeho dvoření přijímá, ve skutečnosti ho ale nenávidí a v duchu nenávisti také v kritickém okamžiku jedná. Natáčelo se krátce po srpnové okupaci, Vláčilův první barevný film ale vzápětí upadl v nemilost normalizačních cenzorů a putoval do trezoru.
Návrat Hrušínského
V nemilost upadl i režisér, který se přesunul do Gottwaldova (dnešní Zlín) a několik let směl natáčet jen dokumenty a filmy pro děti. Další celovečerní film, psychologické drama Dým bramborové natě, natočil mna motivy poslední části románu Bohumila Říhy Doktor Meluzin až v roce 1976 a do hlavní role se mu podařilo prosadit Rudolfa Hrušínského, jenž byl v „nemilosti“ a nesměl od roku 1976 filmy točit. A vzápětí se zrodilo jeho další mistrovské dílo, psychologické drama Stíny horkého léta o skupině ukrajinských banderovců, kteří si chtějí po válce zachránit kůži útěkem do Rakouska.
Údolí včel:
Pohledy do minulosti
Koncem sedmdesátých let začal spolupracovat se scenáristou Zdeňkem Mahlerem a díky tomu vznikl v roce 1979 neobvyklý portrét skladatele Antonína Dvořáka Koncert na konci léta. Následovaly další výrazné projekty, jako psychologické drama Hadí jed, postavené na skvělých hereckých výkonech, drama o útěku před zákonem Stín kapradiny, natočené podle stejnojmenné novely Karla Čapka, či životopisné drama o osudu básníka Karla Hynka Máchy Mág. Pokud si mohl vybrat, vracel se tematicky do minulosti a jeho filmy promlouvaly k publiku především obrazem, čímž si vysloužil přezdívku básník a filozof stříbrného plátna. Po neúspěchu Mága ale prohlásil, že končí.
Zavalen poctami
František Vláčil také velmi ochotně také občas stanul i na druhé straně kamery, poprvé už v roce 1959 jako tramp Franta v povídkovém filmu Zdeňka Brynycha Pět z milionu, v roce 1983 jako starý myslivec v Menzelových Slavnostech sněženek či jako děda Ticháček v nesmrtelné komedii Vesničko má, středisková. Po listopadu 1989 se konečně dočkal i oficiálních poct, bylo o něm natočeno několik dokumentů a během kariéry posbíral desítky různých ocenění. Mimo jiné vedle historicky prvního Českého lva za celoživotní dílo se stal prezidentem České filmové a televizní akademie, v Karlových Varech převzal Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii a je považován geniálního tvůrce našich vrcholných filmových děl.
Adelheid:
Ve svém světě
V soukromí byl velmi rozporuplnou osobností, navždy beznadějně uzavřený ve svém mikrosvětě, jehož středobodem byla práce. Navíc by kvůli závislosti na alkoholu nejspíš bez pomoci štábu nedokázal některá svá nejlepší díla vůbec dokončit. Byl si jí dobře vědom, léčit se ale odmítal. Když pracoval, prostě potřeboval pít a zapomínal, že má rodinu a děti, takže není divu, že ho tři manželky nakonec opustily. Poté co na protest proti srpnové okupaci v roce 1968 vrátil legitimaci člena KSČ, a směl pak točit jen krátké dokumenty, začal pít víc než kdy dřív. S depresemi několikrát skončil i na psychiatrii, dokonce uvažoval i o sebevraždě.
Lásky na vedlejší koleji
Poprvé se oženil v roce 1949 s Alenou Texelovou, v roce 1955 se s ní ale kvůli nové lásce rozvedl. Jen o pár měsíců později se jim narodil syn František, v roce 1958 mladší Jan a jeho druhá manželka Věra s ním měla největší trpělivost, vydržela po jeho boku až do roku 1982, přestože to s ním neměla snadné. Vždy mu totiž šlo především o pravdivost díla, nikdy nepracoval pro peníze. A když mu manželka řekla, že jestli se něco zásadního nestane, chcípnou i s dětmi hlady, tak jí prý odpověděl: Tak holt jo. Chcípneme. V osmdesátých letech se historie opakovala, v roce 1983 se oženil potřetí. Jako by mu ale osud rázně připomněl, že by měl splatit dluh, o svoji Olgu se po mozkové mrtvici láskyplně staral až do smutného konce v roce 1997. Básník a filozof stříbrného plátna František Vláčil navždy odešel před pětadvaceti lety, 27. ledna 1999 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, DAFilms, Česká televize, Český rozhlas, Národní filmový archiv, Petr Gajdošík: František Vláčil - život a dílo)
Vložil: Adina Janovská