Kopule versus kopulace aneb Co se dá zažít v metru. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
23.03.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Kupole... nebo kopule Santa Maria del Fiore
Tinnitus je protivné hvízdání v uchu a léčí se vším, co vůbec nezabírá. Po prášcích, kapačkách, zase prášcích, jsem se ocitl v hyperbarické komoře v nemocnici na Kladně, kde trávím svá chmurná dopoledne. Jediné pozitivum je, že jsem bez úhony přežil ponor do osmnácti metrů.
V poledne jsem si to ale už švihal pražskou podzemkou domů. Na Jiřího z Poděbrad přistoupila skupinka dětí s paní učitelkou.
„Děti, hned si sedněte, ať mi neupadnete,“ dala instrukci paní učitelka. Vlak se rozjel a jeden kluk upadl na sedadlo vedle mě.
„Ahoj!“ navázal rozhovor.
„Ahoj,“ zmohl jsem se na odpověď a pokračoval ve čtení Epochy, konkrétně článku o vyvraždění Romanovců.
„Tys ty brejle ukrad?“ pokračoval v seznamování klučina. Uvedl mne tím do rozpaků. Když řeknu, že jsou moje, klesnu u něj v ceně!
„Ukrad. Proč se ptáš?“
„Protože kdyby byly tvoje koupený, tak by ses nemoh koukat na ty hnusný obrázky v tom časáku.“
Asi měl pravdu. Takhle jsem ale hovor nechtěl ukončit, a tak jsem vybral vhodnější téma.
„Už chodíš do školy?“
„Ne, ale do předškolní školky. A co ty?“ otázalo se zvídavé dítě.
„Já už chodím do druháku.“
Kluk se na mě udiveně podíval a bylo vidět, že mu mozek jede na plné obrátky:
„Do druháku, to je po prváku?“
Chtěl jsem se z toho nějak vymotat a nabídl jsem klukovi tic-tac.
Paní učitelka měla bystré oči.
„Dane, říkala jsem ti, ať si nic nebereš od cizích lidí! Vystupujeme!“
„Já už musím jít, vona furt křičí,“ rozloučil se.
Metro je studnice vědomostí, řekl jsem si, když jsem přestupoval na další trasu onoho podzemního divadla ABC.
V další soupravě jsem seděl na konci vozu, kde je takový troják sedadel. Tam jsem se vmáčkl do koutku, abych moc nepřekážel dvěma dětem už odrostlejším. Spíš už slečně a klukovi.
„Jak je to s tou kopulí a kupolí?“ ptal se on jí.
„No je to stejný a je to nahoře na baráku.“
„A k čemu to tam je?“ vyzvídal mladík dál.
„Asi aby se pod tím kupolovalo. Nebo kopulovalo…“
Oči mnoha starších cestujících se otočily po směru dialogu.
„To něco znamená?“ zeptal se opět on.
Dívka se k němu naklonila a něco mu zašeptala do ucha. Klukovi se rozzářily oči:
„No tak to máš říct rovnou, ne? Takže se tam teda kupiluje?“
Dívka se zamyslela: „Kupiluje nic není. To spíš kupíruje.“
Jeden klasicky vzdělaný pán naproti poznamenal, že kromě toho by se dalo i kupidovat, podle římského boha Kupida, a to už chlapec neslyšel, protože vytáhl telefon, aby gůglil:
„Ty vagi, to je, když se psům zkracují ocasy a stříhají uši! Tak to bych radši to, cos říkala ty že se dělá pod tou kopulí. Nebo kupolí?“
Ještě při jízdě na mých oblíbených jezdících schodech stanice Jinonice jsem o tom přemýšlel.
Pobýval jsem v životě pod mnoha kopulemi-kupolemi. A že to byly svaté věže: svatý Mikuláš tady u nás v Praze, svatý Petr v Římě, Santa Maria del Fiore ve Florencii… ale kupírování či dokonce Kupidovým šípem probuzené kopulování (ba ani s ním spojenou svatbu a její oslavu, což je druhý význam onoho slovesa) jsem na těchto místech nikdy nezažil. Vždycky jsme tam jenom zpívali…
Vložil: Jaromír Janák