Tvrdá škola pokory aneb Jak život měnil Vorlíčkovu legendární čarodějnici. Tajnosti slavných
20.03.2024
Foto: Se svolením Filmové studio Barrandov
Popisek: Petra Černocká jako legendární Saxana v pohádkové komedii Václava Vorlíčka z roku 1971 Dívka na koštěti
AUDIO / VIDEO V konkurzu to natřela i legendární Špinarce, k vítězství v souboji o roli jí ale tenkrát pomohlo něco úplně jiného než zpěv. Nesmrtelná Saxana, k níž se dodnes rádi vracejí malí i velcí, jí ale obrátila život vzhůru nohama.
Díky jedinečné pohádce Dívka na koštětizískala v roce 1972 dokonce i titul Nejpopulárnější herečka, přitom režisér Václav Vorlíček původně uvažoval při hledání hlavní představitelky o jiných zpěvačkách. Rozhodně ale nešlo o žádnou protekci, Petra Černocká se zúčastnila klasického konkurzu, v němž dokonce porazila mimo jiné i nezapomenutelnou Věru Špinarovou. Jak to dokázala? Věřte-nevěřte, nejdůležitější roli ve výběru nesehrály její pěvecké kvality, o ty totiž v projektu původně ani tak moc nešlo. Vítězem byl její ostře řezaný nos. „Opravdu jsem si nemyslela, že budu herečka, ale když ta nabídka přišla, řekla jsem si, proč ne?“ zavzpomínala v dokumentu České televize Třináctá komnata. „Jsem poměrně pragmatická, takže jsem už věděla, že mi to v rozjezdu kariéry zpěvačky může pomoct. Do filmu jsem si poté i prosadila písničku Saxana, ta tam původně neměla být.“
Saxana (1982):
Dítě s klíčem na krku
Sestra historicky prvního československého diskžokeje Pavla Černockého a sestřenice herecké legendy Vlastimila Brodského se narodila 24. listopadu 1949 v Praze do rodiny právníka a úřednice, a původně vystudovala na pražské konzervatoři operní zpěv a hru na klavír. Zpočátku měla i štěstí na spokojenou rodinu, jenže maminka měla vrozenou srdeční vadu, která se zhoršovala. Pobývala střídavě doma a v nemocnici, takže Petra občas musela i do celotýdenní školky. Později chodila s klíčem na krku a doma od ní očekávali pořádnou dávku samostatnosti. Bylo jí pouhých devět, když se maminka jednoho dne z pražské nemocnice Bulovka už nevrátila. O rok později se tatínek znovu oženil, jeho nová žena Hana měla syna a toužila po dceři stejně jako Petra po mamince, takže se brzy shodly.
Bratr jí neodpustil
Naprosto opačného názoru ale byl její bratr Pavel, který si k maceše cestu nikdy nenašel. „A paradoxně přišla, chudák, i o dobrý vztah se svým vlastním synem Vaškem. Ten byl zvyklý na výhradní lásku své maminky a najednou se o ni musel dělit se dvěma cizími dětmi. Kluci na sebe otevřeně žárlili, oba se domnívali, že Hanička nadržuje právě tomu druhému. Kontrolovali si velikost porcí na talíři, no někdy to bylo až k smíchu, kdyby to ve skutečnosti nebylo tak smutné,“ prozradila Petra. Dokonce se tím pokazily i vztahy mezi sourozenci. „Můj jediný žijící přímý příbuzný Pavel se nakonec se mnou přece jen odmítl stýkat. Před pár lety, když už nežil tatínek ani Hanička, jsme se pokusili si to vyříkat, ale dopadlo to špatně.“
Rychlý konec opery
Už během studia na konzervatoři začala zpívat s kapelou Petra Hanniga Pastýři a natočila svoji první písničku Ovečka, která se stala populární a vyšla na desce. Na absolventském koncertu zpívala árii kuchtíka z Rusalky, a tím s klasickou hudbou definitivně skončila. V té době už totiž byla v angažmá v divadle Semafor. Začínala v souboru Miloslava Šimla a Jiřího Grosmanna ve hře Besídka v rašeliništi, o rok později, v roce 1968, přešla k Suchému a Šlitrovi.V jejich představení Čarodějky si jí všiml Václav Vorlíček a díky tomu pro mnoho lidí navždy zůstala především Saxanou. Dokonce se jí prý dodnes občas někdo na ulici zeptá, kde má koště. A díky Saxaně také okusila, co znamená sláva. „Byla jsem ve filmové delegaci například v Tunisku nebo v Mexiku. Bylo to pro mě v té době přímo ohromující. V Mexiku jsem například byla v únoru a do pokoje mi přinesli čerstvé jahody! Připadala jsem si jako opravdová hvězda. Do zahraničí mě pustili díky filmu, jinak by mi úřady nikdy vycestovat nedovolily. Byla to neuvěřitelná doba.“
Bleskurychlá jízda na vrchol
Následná normalizace postupně likvidovala bigbítové kapely, které zpívaly anglicky, jako byli mimo jiné The Cardinals, s níž začala vystupovat. Díky české zpěvačce sice přežili, museli ale změnit název na Kardinálové a ustoupit od big beatu. A s ním odešli i někteří skvělí muzikanti, třeba kytarista Josef Kůstka či zpěvák Lešek Semelka. Jako popovou skupinu ji pak léta vedl skladatel Zdeněk Merta. V té době se provdala za pozdějšího manažera kardinálů Jana Vaculíka, , který se stal později policejním radou. Rychle sestoupala po žebříčku popularity, sklízela úspěchy na koncertech doma i v zahraničí, Supraphon vydal zhruba šedesát jejích singlů a několik dlouhohrajících desek. V roce 1971 se stala velice populární píseň Angelo Michajlova a Václava Kopty Saxana, kterou si pak prosadila do Vorlíčkova filmu. Původně v něm totiž prý vůbec zaznít neměla.
Letní noc:
Osudová chyba lékařů
Právě na vrcholu slávy ji ale dostihla další velká osudová tragédie. Krátce po natáčení Dívky na koštěti se vdávala ve čtvrtém měsíci těhotenství, jenže syn, který se měl jmenovat Petr, zemřel při porodu. A bohužel zbytečně. Původně totiž měla rodit na Štvanici, jenže tam právě malovali, takže musela do jiné porodnice. „Můj syn zemřel kvůli špatné technologii porodu. Neměl žádnou vrozenou vadu, byl zdravý,“ potvrdila po letech. „Ptala jsem se sama sebe, proč se mi to stalo. Zavinila jsem to snad něčím? Do té doby jsem si život řídila sama, všechno se dělo na základě mého rozhodnutí. Šla jsem od úspěchu k úspěchu, což jsem pokládala za svou zásluhu. A najednou se stalo něco, co jsem nemohla nijak ovlivnit. A právě to jsem se asi měla dozvědět, že nejsem ta nejchytřejší a nejlepší. Musela jsem se seznámit s novou skutečností, totiž že existuje něco, čemu se říká pokora. Do té doby jsem to považovala za hloupé a nepotřebné slovo.“
Když emoce válcují rozum
Po otřesném zážitku další mateřství deset let odkládala, až konečně přišla na svět dcera Barbora. Naštěstí zdravá a v pořádku, a dokonce zdědila i matčin talent. Synova smrt ale poznamenala i vztah s Vaculíkem, přesto spolu vydrželi dvanáct let. Ještě během manželství se ale nakonec zamilovala do Zdeňka Merty, kapelníka Kardinálovů a pozdějšího manžela herečky Zory Jandové, a s odstupem času přiznala, že si milostným vztahem zřejmě jen léčila pocit nespravedlnosti ze synovy smrti. „Asi jsem tím chtěla zaslepit čerstvou díru v srdci. Bylo to samozřejmě naivní a hloupé a ten románek dlouho nevydržel.“ V manželství jich ale bylo mnohem víc než pouze dva, „bokovky“ míval i Vaculík, takže se nakonec rozvedli, když byl Báře rok. „Oba jsme si mysleli, že je možné něco jako volné manželství. To je samozřejmě také jen jeden z mýtů. Nakonec emoce stejně převálcují takzvaný zdravý rozum.“
Ovečka:
Partnerské rošády
Zhruba pět let pak žila se synem známého hudebního skladatele Vadimem Petrovem, po jeho rozvodu se Zlatou Adamovskou, která ho opustila kvůli Radku Johnovi. „Myslím, že Vadim si mě vyhlídl, protože v té době jsme si se Zlatou byly trochu podobné. Což mi lichotí, protože Zlatu pokládám za velice hezkou ženskou,“ říká Petra. To pravé štěstí v lásce konečně našla až koncem osmdesátých let. Provdala se podruhé za kytaristu Jiřího Pracného, který tehdy hrál v její kapele. Sice je dalším muzikantem po jejím boku, na profesi prý ale nezáleží. „Jde prostě jen o to, zda ti dva dokážou spolu příjemně žít, jestli se mají úplně obyčejně rádi a dokážou myslet na potřeby toho druhého. To znamená v mnohém ustoupit, což nikoho moc netěší, to dá rozum. Chce to tedy určitou pokoru a skromnost. To ale dnes moc nefrčí.“
Desetiletá prověrka
Než se znovu odhodlala říct ano, trvalo jí to deset let. „Žili jsme spolu jen tak, a když jsme se ujistili, že je to docela fajn, vzali jsme se. Za deset let už zjistíte, jestli má chlap srdce na pravém místě, což je nejdůležitější. To ostatní si už srovnáte, a když zjistíte, že vás štve jen tak asi z dvaceti procent a těch ostatních osmdesát je v pořádku, je to jasná výhra,“ dodává. O tom, že je jejich manželství pevné, svědčí i fakt, že jsou spolu žijí i vystupují, a přesto jim ponorková nemoc nehrozí. Jen s bratrem Pavlem se jí už ale nikdy nepodařilo najít společnou řeč.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Česká televize, Český rozhlas, idnes.cz, lidovky.cz, Petra Černocká: Co mě maminky (ne)naučily)
Vložil: Adina Janovská