Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Katolická církev uprostřed kultury boje. Monitor Jana Paula

19.03.2024
Katolická církev uprostřed kultury boje. Monitor Jana Paula

Foto: Pixabay

Popisek: Strop sixtinské kaple; ilustrační foto

V době všeobecné militantní rétoriky vyvolal papež František svým názorem, že „nejsilnější je ten, kdo zhodnotí situaci, pomyslí na lidi a má odvahu k bílé vlajce a jedná“, značné pohoršení u části veřejnosti i politiků a paradoxně tím zhoršil své image.

Současný svět je plný paradoxů. „Inter Arma Silent Musae“, zpíval Kryl, co by asi říkal na náčelníka Generálního štábu Armády ČR, a ministryni obrany, s kterou vytvořil generálporučík genderově vyvážený válečnický duel? Byl jsem na vojně dva roky, znám mentalitu oficírů ochotných slepě plnit rozkazy bez ohledu na to, kdo je vydává. „Do imaginární sféry Putinova režimu patříme i my. Ukrajina je cíl první, a ne jediný, a na to nesmíme zapomínat,“ prohlásila vojenská ideoložka Černochová. Mluvit dnes o míru a vyjednávání s Ruskem se nemá, přitom všichni tuší, že další vojenská podpora Ukrajiny povede jen k jejímu stále většímu ničení. Všichni vědí, že klid zbraní vůbec nepotřebují zbrojovky, jejichž jediným zájmem je na válce vydělávat peníze. Musím se přiznat, že mi „pan“ Putin není agresí na Ukrajině vůbec sympatický, ale s názorem Františka souzním. 

Musí se snad Vatikán přizpůsobit? 

Katolická církev, stejně jako většinová společnost, není vůbec jednotná v názoru na neustálé dodávky zbraní a munice Ukrajině, které vedou jen k dalším obětem, zatímco svět funguje dál, jako by se nic nestalo. Sportuje, hraje divadlo, vystavuje, točí filmy atd. Válka ve Vietnamu rezonovala jinak, ve světě vyvolala silná mírová hnutí a tlak byl obrovský. Francie v roce 1966 dokonce vystoupila z NATO. Papež František za své názory sklidil nevybíravé osočování. Ba co víc, mnozí kritici, zaslepeni svátostnou moralitou práva na sebeobranu až do úplného sebezničení byli z čista jasna osvíceni Duchem svatým a pochopili, o čem je křesťanská víra, rozumějí Bibli a vyznají se v teologických otázkách. A nejen to, někteří kritici vědí přesně, co by papež měl a neměl říkat, a jak by se měl jako hlava církve chovat. 

Společensky oblíbený František vyjádřil názor, který se nelíbí, a kálí tím prý do vlastního hnízda. Jeho postoj totiž přišel ve chvíli, kdy v katolické církvi probíhá synodální proces a Vatikán hledá cesty, jak popularizovat křesťanskou víru a zprostředkovat ji společnosti. Tzv. Synoda o synodalitě má být jakousi reinkarnací staré církve v novou, více přístupnou současnému člověku. To je paradox, katolická církev chce být jiná, modernější, přizpůsobivější a ten starý „pan“ papež působí zmatek nejen ve vlastních řadách, ale svými pacifistickými názory ještě více diskredituje církev v očích společnosti. A potrefené husy už kejhají: Vatikán kolaboruje jako za Hitlera, katolická církev je zlo! Najednou tito rozumbradové přesně vědí, kdo je ďábel a kdo půjde do pekla, jak je to snadné. 

Kritici papežova názoru se nechali slyšet, že papež háže přes palubu všechny mrtvé hrdiny i civilní oběti, a posvěcuje vítězství zla, které chce zničit západní civilizaci. To jsou v demokratické diskusi opravdu nebezpečné extrémní postoje. Mám pocit, že západní civilizace se spíš zničí sama a dobrovolně, ale to je jiné téma. Na webu Římskokatolické farnosti a Děkanství Postoloprty a farnosti Lenešice je k pátému přikázání Nezabiješ v tématu sebeobrany mimo jiné uvedeno, že „sebeobrana je dovolená, ale může se jí člověk zříci z vyšších důvodů, a to je hrdinství“. A právě tyto „vyšší důvody“ měl papež František na mysli, když řekl, že nejsilnější je ten, kdo pomyslí na lidi a má odvahu k bílé vlajce a jedná. Jinými slovy: snaží vyjednávat klid zbraní v zájmu lidských životů. Papež v rozhovoru dodal, že případná jednání by se měla konat s pomocí světových mocností. Jenomže pro kulturu boje a odplaty je papežův humanistický postoj nepřijatelný. 

Někteří jeho kritici dokonce ve své věštecké neomylnosti vědí, že i kdyby papež vyvěsil bílou vlajku, do nebe se už nedostane, a že se mu definitivně podařilo zesměšnit příběh Ježíše Krista. Co dodat, neútočí podobné názory na katolickou církev a její věřící? Dlouholetá aktivistka za práva LGBT menšin a zarytá odpůrkyně Ruska Džamila Stehlíková kromě jiného považuje Františka za papeže třetího Říma a islamistů. Podle ní František jen pokračuje v tradici dohody katolické církve s fašisty. Co na tom, že Ukrajina se prokazatelně potýká s fašismem už dlouhá léta, jak o tom svědčí mnohé dokumenty zveřejněné ještě před ruskou agresí. O této realitě se ale nyní mlčí, zatímco svět stále obíhají obrázky a filmy Ukrajinců se vztyčenou pravou rukou a s hákovými kříži na vlajkách a leckde jinde. 

„Je cosi shnilého ve státě dánském“, potažmo v naší nálepkové demokracii, nenápadně připomínající doby minulé. Všem těmto osvícencům jaksi uniklo, že papež František svůj názor vyslovil jako odpověď na otázku reportéra, který se ho v rozhovoru zeptal, zda by se Ukrajina měla vzdát. Nevykřikoval aktivisticky svůj postoj do mikrofonu na Svatopetrském náměstí, nevyzýval k podobnému postoji své kardinály a neučil tiskové prohlášení, které by se četlo ve farnostech. Odpověděl podle svého svědomí novináři ve svobodné společnosti, to se snad už nesmí? Musí snad Vatikán poslušně papouškovat postoje západních politiků a světské názory sekularizované veřejnosti? Nemáme snad zavedenou odluku církve od státu? 

Katolická církev na křižovatce současného světa 

To je paradox, katolická církev se chce otevřít světu, a jakmile to jen trochu udělá, okamžitě dostane políček na vyučenou. Přece nejde jen o to, aby církev slepě přijímala postoje a názory společnosti, když chce být komunikativní. Není možné si myslet, že církev bude jen poslušně plnit představy druhých, jak se nyní ukázalo v kritice papeže Františka. Katolická církev, opřena o svoji nauku a tradici, se ve společnosti projevuje s jasným posláním bez ohledu na to, do jaké míry je společnost sekularizovaná nebo nikoliv. Má svá specifika, své rysy, zásady, a skrze odkaz Ježíše Krista i motivaci, a to vše jsou hodnoty, se kterými do společnosti vstupuje a jimi společnost oslovuje. Podle mého názoru katolická církev nemůže měnit své učení a postoje jenom proto, že se to společnost právě přeje. 

Křesťanská víra je dobrovolná a katolická církev vstupuje do nejistého světa s určitou nabídkou jinde neopakovatelných hodnot, a je na každém, zda ho tato nabídka osloví a přijme ji. Ta nabídka je, řečeno populárním jazykem, luxusní, zcela mimořádná, protože lidé sami sebe nespasí, to už z historie vědí. Papež vyjádřil ke konfliktu na Ukrajině lidský humanistický postoj, a mně se zdá, že jeho umravňování je jasným signálem (to opravdu nebyla ironie) mít se s tím otevíráním církve světu na pozoru a v synodálním procesu, který právě v katolické církvi probíhá, opravdu bedlivě zvažovat řadu otázek. Například do jaké míry je církev ochotná a schopná se světu přizpůsobit, v čem by to mělo být, a co by to znamenalo pro svět a pro katolickou církev? 

To jsou dnes otázky, zaměstnávající mnoho věřících, stejně jako klérus, neboť poptávka po změnách v katolické církvi přichází zevnitř církve i ze společnosti. Já osobně cítím, a vnímám to z mnoha zdrojů, že uvnitř katolické církve panuje mezi věřícími značné napětí v odpovědích na otázku, jaké změny by měl synodální proces církvi a většinové společnosti přinést, a jak by vlastně měla vypadat katolická církev 21. století. Shoda nepanuje ani ve Vatikánu, který je v podstatě rozdělený na konzervativní tradicionalisty a liberálněji smýšlející kardinály. Podobně to je i u biskupů, kněží a věřících. Vnímám, že církev, která je tělem Krista, není jednotná, ale v církvi se projevují dva principy, božský a lidský, který samozřejmě selhává. 

Na jedné straně zaznívají hlasy, že by měla církev pochopit vývoj světa, a aktuálně na něj reagovat, neměla by být reliktem minulosti, ale aktivní hybatelkou dění. Opačné názory upozorňují, že církev se nemůže odklonit od nauky víry a dělat ústupky proti své tradici. Katolická církev podle nich není sociální organizace ani psychologická poradna. Můj názor je, že pokud se církev přizpůsobí světu, už mu nebude moci nic nabídnout. Dobročinnost v pastorační praxi je jistě společensky prospěšná a nutná, ale ne za cenu odklonu od toho, co je zjeveno v Bibli. Za čím by pak nový věřící do kostela chodili? Na farní kafe a společenské výlety?  Katolická církev udělala v minulosti mnoho chyb, to z historie známe, a problémy sexuálního zneužívání ji stále provázejí a činí nepopulární, ale to není vinou Boha, nýbrž člověka. 

Co říci závěrem? 

Katolická církev se svým učením i posláním nevstupuje do společnosti jako nějaký vetřelec či příživník, naše kultura, jíž jsme dědici, vznikla na základech křesťanství, díky christianizaci. České království, jak všichni vědí, vzniklo tím, že se začlenilo do Svaté říše římské. Dnes katolická církev nikoho nenutí, aby uvěřil v Bibli, a pokud neumí katolická církev oslovit současného člověka, není to vina evangelií a katolického učení. Evangelia jsou i v této komplikované době a rozhádané společnosti hodnotou, která má nejen svoji tradici, ale i opodstatnění a váhu. Nahlížet křesťanství a katolictví prizmatem „nekorektních“ názorů papeže je stejně laciné, jako by bylo přizpůsobení katolické církve světu na úkor její vlastní identity, smyslu a poslání. Amen :-).

 

Vložil: Jan Paul