Jak se Miloslav Stingl v Papui omylem oženil. Záhady života

Jen málokdo o sobě může říci, že během života prožil tolik netradičních a dramatických okamžiků, jako známý spisovatel, cestovatel a etnolog Miloslav Stingl. Posuďte sami. S časopisem Záhady života si povídal v říjnu roku 2017, necelé tři roky předtím, než navždy odešel.

Navštívil 150 zemí, absolvoval 14 cest kolem světa (při jedné z nich málem uhořel na lodi), na vlastní pěst pátral po nejrůznějších domorodých národech, aby poznal jejich kulturu, zvyklosti i jazyk. O svém cestování napsal 43 knih, jež vyšly v 35 jazycích v neuvěřitelném nákladu 17 milionů výtisků, a patří tak k nejúspěšnějším českým spisovatelům všech dob. Jeho zájem o ty nejchudší z nejchudších a projevy lidskosti vůči nim byly natolik přirozené, že si jej indiáni severoamerického kmene Kikapú z americké Oklahomy dokonce zvolili za svého náčelníka.

Je to ještě úsměvnější, pokud známe zákulisní informace. Jeho oficiální náčelnickou „korunovaci“ v době hluboké totality museli odsouhlasit i komunisté. To už dnes zní skoro jako pohádka. Žádosti „rudých bratrů“, jak vedení strany indiány označilo, muselo být vyhověno. A tak se stal český etnograf skutečným indiánem. O svých zážitcích dokázal hovořit desítky hodin, příběhy jako by nebraly konce. Celý život se bránil sepsání biografie, dokud nenašel člověka, který se uměl správně ptát a inspirovat jej ke vzpomínání.

Udělalo nám tehdy velkou radost, když souhlasil s naším setkáním. Sešli jsme se v jedné pražské hotelové restauraci, kde měl pan Miloslav trvale rezervovaný jeden stůl, u něhož rád sedával a pracoval. Náš rozhovor probíhal vcelku netradičně, často jsme se smáli a dostávali se do oblastí spíše nezveřejnitelných, takzvaně pod čarou. U stolu s námi seděl Adam Chroust, blízký přítel pana Stingla a rovněž autor jeho dlouho očekávané biografie, která vyšla b tomtéž roce.

Pane Stingle, ráda bych se pozastavila u jedné zajímavé osobnosti. A tou byl váš prastrýc, který kdysi cestoval se spisovatelem Jaroslavem Haškem, autorem Osudů dobrého vojáka Švejka. Jak vás, tehdy malého chlapce, jeho bohémský způsob života ovlivnil?

Můj strýc se jmenoval Jaroslav Kristián Kubín a podle mého názoru byl velmi talentovaným malířem. Haška měl velice rád. Společně podnikli několik tuzemských cest a jednu zahraniční, snad až někam do severní Itálie. Strýček na společná dobrodružství velice často zasněně vzpomínal. Moji prarodiče strýčka milovali, ale Haška nesnášeli, protože jim prý kazil syna. Ona to taky byla pravda, ale věřím, že kdyby ho nekazil Hašek, našel by se někdo jiný. Strýček se nikdy neoženil, protože jako každý správný umělec občas umíral hladem. Většinou měl hluboko do kapsy a celá rodina ho finančně podporovala, aby měl z čeho žít.

Vyprávěl vám strýček o svých dobrodružstvích?

Jeho ateliér míval krásnou bohémskou atmosféru, to si pamatuji velmi dobře. Když jsem za ním přišel, k mému potěšení měl obvykle na návštěvě modelky, které jsem nenápadně okukoval (smích). Ale lásku a inspiraci k cestování ve mně strýček neprobudil, tu jsem měl odjakživa. Už od svých nejmladších let jsem chtěl cestovat. Ještě stále žije má příbuzná Jarmila Přimdová, sestra mé babičky, která je mi svědkem. Letos oslavila 93 let a pamatuje si, jak jsem svým rodičům v pouhých sedmi letech vykládal, že mě čekají velká dobrodružství a vydám se na cestu kolem světa. Moji rodiče byli natolik rozumní, že mi klukovské sny nikdy nerozmlouvali a v ničem mi nebránili.

Někde jsem četla, že umíte sedmnáct cizích jazyků. Kde jste se je všechny naučil?

S jazyky je to jako s hudebním sluchem nebo jiným talentem. Někdo ho má, jiný ne. Já se narodil s touto schopností a dodnes mi jde naučit se cizí jazyk snáze než většině lidí. Kamkoliv přijedu, snažím se naučit tamější řeč. Vytvořil jsem si v paměti speciální slovníček, kde je asi sto základních slov, s nimiž si vystačím, abych si mohl s domorodci promluvit. Říkám mu s nadsázkou Stinglův diplomatický slovník. Z pozice etnologa mohu říci, že je něco úplně jiného, když na domorodce, i když lámaně, hovoříte jejich vlastním jazykem, než když máte tlumočníka. Každému je příjemné, pokud se k němu návštěvník chová jako k sobě rovnému a cítí, že se mu snaží přiblížit. Je pak mnohem otevřenější. Často za kmeny přicházím nepozván. Já nevím, kdo jsou oni, a oni nemají tušení, kdo jsem já. Je třeba naučit se být v první řadě dobrým diplomatem. Také nemohu jen tak přijít k vám domů a suše oznámit vašemu manželovi, že se mi líbí prostředí, kde žijete, a rád bych u vás strávil pár týdnů.

Jaká tedy byla vaše cestovatelská praxe, když jste putoval za neznámými domorodými kmeny? Měl jste nějakého průvodce, případně parťáka z České republiky?

Neměl. Typicky cestovatelskou dvojicí byli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, s nímž jsem mimochodem dodnes kamarád. Cestovatelů, kteří jezdili pouze na vlastní pěst, není mnoho. Ale mne to přitahovalo, přestože zde hrálo velkou roli riziko, že se vážně zraním a nikdo mi nepomůže. Naučil jsem se být odkázán jen sám na sebe a v každé nepříjemné situaci hledat řešení. Děkuji těm nahoře, že jsem se ze všech problémů vždycky jako zázrakem bez následků dostal. Popravdě jsem žádného parťáka ani nechtěl, protože bych musel zodpovídat za jeho bezpečnost.

Čelil jste někdy smrtelnému nebezpečí, kromě plavby ze Sydney do Janova, kdy jste na lodi málem s ostatními pasažéry uhořel?

Ano, a bylo to mou vinou. Na Šalamounových ostrovech je asi pětašedesát ostrovů a já si vyhlédl jeden, na který jsem se chtěl svépomocí dostat. Musel jsem přeplavat asi stometrovou úžinu. Ve vodě byli obrovští mořští krokodýli, dvakrát větší než sladkovodní. I když jsem si toho obrovského rizika byl vědom už dopředu, má touha poznat zcela neznámý kmen byla větší, než strach z ostrých zubů a možné smrti. Několikrát se mi stalo, že jsem musel něco obětovat, abych mohl získat. V těchto extrémních podmínkách je cena za neúspěch vysoká. Přesto jsem do té vody skočil a plaval, co mi síly stačily.

Stalo se někdy, že vás chtěli domorodci pro nějakou vaši opovážlivost napadnout?

Odpovím vám příběhem z Mikronésie, jejíž ostrovy jsou nejméně probádanou částí světa. Většinu z nich nikdy žádní běloši nenavštívili. Vybral jsem si jeden, několik kilometrů vzdálený ostrov a hledal cestu, jak se na něj dostanu. Na jednom z větších ostrovů jsem našel muže, který vlastnil motorový člun, a protože jsou ostrovy obtočené korálovým útesem, ochotně mne dovezl až k němu. Tam jsem vlezl do vody a doplaval na břeh. Na celém ostrově byla jediná vesnice, která ležela z bezpečnostních důvodů ve vnitrozemí. Vždyť opravdové nebezpečí od dob pirátů vždy přicházelo z moře.

Co se dělo dál?

Každé mikronéské vesnici vždy vévodil tzv. dům mužů, a tak jsem si to nasměroval rovnou k němu, abych se představil a pokusil se navázat kontakt. Když jsem se přiblížil, vyřítila se skupina rozzlobených chlapů, kteří na mě šíleně řvali. Nerozuměl jsem jim ani slovo, ale byl bych hloupý, kdybych během několika vteřin nepochopil, že jsou velmi nebezpeční a vůči mně extrémně nepřátelští. Obrátil jsem se a začal utíkat, i když jsem tím rozhodnutím přišel o dva fotoaparáty. Jako kluk jsem závodně běhal a v této situaci se moje rychlost zúročila. Skočil jsem do vody a pln rozčarování se vrátil zpátky ke člunu.

Pátral jste po tom, co se přihodilo?

Jistě. Nebyl jsem si totiž vědom, co jsem udělal špatně. Moji známí mi později vysvětlili, že člověk, který mě za nimi přivezl na motorovém člunu, tam jezdí lovit želvy. A to byl ten problém. Želva byla v jejich očích posvátným zvířetem a jakýkoliv lov nepřicházel v úvahu. Jediný, kdo měl podle nich právo usmrtit želvu, byl šaman nebo náčelník, a to pouze za přísných rituálních podmínek. Viděli mne, jak přijíždím na člunu, a byli přesvědčeni, že jsem vrahem želv. A ještě k tomu jsem měl drzost přijít až k nim. Kdyby mě chytili, dostal bych trest smrti. Jsou to maléry, které se vám při cestování a poznávání odlišných kultur mohou stát úplně běžně, pokud nejste dopředu informovaní o zvycích nebo skrytém zákulisí tamějších mezilidských vztahů.

Stalo se vám někdy něco podobného, kdy vaše neznalost místních zvyků mohla způsobit nějakou zbytečnou nepříjemnost?

Napadá mě cesta po Džibutsku, jedné z nejmenších zemí Afriky. Je tam jen jedna silnice, vedoucí od oceánu až k hranicím Etiopie. Na jedné straně silnice žijí Asárové a na druhé Parové. Tyto kmeny mají mezi sebou už odpradávna obrovské nepřátelství a silnice tvoří hranici mezi nimi. Pořád mezi sebou vedou války. Kdybych vstoupil na území jednoho kmene a dal jim například nějaký dárek, stal bych se v mžiku nepřítelem jejich sousedů. Člověk zkrátka může šlápnout do vosího hnízda, aniž by měl pocit, že se dopustil něčeho špatného. Ale v očích domorodců to může být obrovský zločin.

 

V kubánských horách absolvoval Miloslav Stingl v roce 1965 většinu expedic na koňském hřbetu

Dostáváme se teď k našemu hlavnímu tématu. S jakými největšími záhadami jste se během svých cest setkal?

Bylo jich několik. Pro mne zůstává největší záhadou umělé souostroví Nan Madol v severní Mikronésii. Dnes je jeho existence poměrně známá, protože jsem o něm napsal, ale já mám s Nan Madolem spojen svůj osobní příběh. Byl jsem pravděpodobně prvním Evropanem, který se tam dostal.

Archeologicky bylo prokázáno, že konstrukce umělých ostrůvků začala někdy okolo roku 900 n. l.

Byl jsem zmatený. Proč někdo v Mikronésii, která čítá přes dva tisíce ostrovů, z nichž je asi jen třicet obydlených, vybudoval další, ale zcela umělé soustroví? Proč jich vytvořil přes devadesát a postavil na nich stavby, které se architektonicky absolutně liší od všeho, co z Mikronésie známe? Proč si někdo dal tu obrovskou námahu? Zkuste si bez pomoci strojů a těžké techniky udělat někde na moři umělý ostrov. Nebyl zkrátka důvod. Pokud chtěl někdo území, stačilo si zabrat jakýkoliv ostrov opodál. V těsné blízkosti je například Pohnpei s dalšími „pobočnými“ ostrůvky. Dosud se nenašel jediný racionální důvod, který by ve všech ohledech obstál v otázce, proč byl Nan Madol vytvořen.

Nějaké teorie být určitě musí.

Samotné slovo Nan Madol znamená Mezi prostory. Existovala legenda, že si tady velcí náčelníci blízkých ostrovů budovali hroby, a dokonce sem ukládali platinové rakve. Kdyby se to prokázalo, měli by vědci pořádně zamotanou hlavu. V celém Tichomoří totiž není jediné naleziště kovů. Navíc platina je ještě mnohem vzácnější než zlato. Pokud by byla legenda o rakvích pravdivá, pak by tady zřejmě někdo nesmírně zbohatl. Není bez zajímavosti, že až do konce války patřily ostrůvky Japoncům, kteří na území Nan Madolu nikoho nepustili a platinové rakve s velkým nasazením opravdu hledali. Samozřejmě nic nenašli.

Oficiálně.

Věřím, že kdyby byli úspěšní, už by nějaké informace, sedmdesát let po válce, pronikly na veřejnost.

Nan Madol jste zkoumal společně s Erichem von Dänikenem. Jak se vám s ním spolupracovalo?

Výborně. Erich je záhadolog par excellence. I když on měl jasno. Tedy že souostroví určitě vytvořili mimozemšťané. Já byl ve svých závěrech mnohem opatrnější. Nedává mi totiž smysl, proč by umělé ostrůvky vytvářeli zrovna tam. Odpověď žádnou nemám. Mám jen soukromý názor, který může být později vyvrácen. Myslím, že se někdo snažil uměle zvětšit své území. Nabízí se ale hodně dalších nezodpovězených otázek.

Kde se vzala pracovní síla, která by něco takového dokázala? Najít v Mikronésii na takovou těžkou práci tisíce lidí, kteří byli potřeba, je takřka nemožné. Jsou samozřejmě i další teorie. Že je to zbytek Atlantidy, ale to si také nemyslím. Když už, hledal bych ji v Atlantiku nebo ve Středozemním moři, nikoliv tady, na tak vzdáleném místě, o kterém staří Řekové nemohli mít ani tušení.

Nad jakou další záhadou jste se během života pozastavil?

Byl jsem prvním, kdo českou veřejnost detailně seznámil s existencí stovek pozoruhodných obrazců obří velikosti na planině Nazca na náhorní plošině jihoamerického Peru. Teď už je zná skoro každý. Určitě víte, že obrazce jsou vidět pouze z letadla, tedy z nebe.

Jak jste se o nich dozvěděl?

Hovořil jsem s mužem, který je objevil. Nerad bych ho jmenoval, protože si nárok na toto prvenství dnes už nárokuje celá řada lidí. Ale otázkou stále zůstává, proč a pro koho byly vytvořeny, ale také jak! Vždyť když pominu horkovzdušný balón bratří Montgolfierů, tak nikdo jiný neuměl létat nejméně do roku 1903. Jakou metodou byly tyto obrazce přesně vyměřeny?

Uvádí se, že tuto plošinu zemědělsky využívali někdy v době 200 př. n. l. až 800 n. l. indiáni kultury Nazca. Máte nějakou vlastní teorii, proč složité ornamenty vytvořili?

Já se domnívám, že pro bohy, kteří na člověka shlíží z nebes. Stále si ale nedokážu vysvětit, jak to udělali. Podařilo se mi obrazce vidět z letadla a bylo to dechberoucí. Ale když jsem se postavil na zemi vedle těch „čar“, bylo to stejné, jako byste si na zahrádce vyhloubila do půdy asi deseticentimetrový kanálek. Na zemi není vidět skoro nic a nemáte šanci ze svého pohledu vnímat celkový smysl, rozsah ani detaily díla. Je to, jako byste se snažila od jedné čáry z Prahy koukat až na náměstí v Berouně, kam by dosahovaly další linie téhož obrazce. Dnes už je Nazca oblíbenou turistickou atrakcí. Postavili tam vysokou rozhlednu, kam můžete vylézt a alespoň zčásti obdivovat dokonalost prastarého a záhadného díla.

 

Proč vás právě Nazca tolik uchvátila?

Zůstává jednou z největších hmatatelných záhad lidstva stejně jako egyptské pyramidy. Obrazce se nedají přehlédnout a nemůžeme předstírat, že neexistují, přestože jim nerozumíme. Mám k nim blízký vztah i proto, že jsem měl v Nazce velké štěstí na lidi. Jednak jsem potkal prvního objevitele obrazců a zároveň vědkyni, Němku, která tamějšímu výzkumu obětovala podstatnou část svého života.

Povězte mi o ní, prosím, něco.

Postavila si dům vedle jedné linie a žila zde přes čtyřicet let. Byla to první badatelka, která se Nazce věnovala intenzivněji. Jmenovala se Maria Reiche a komické bylo, že jí Španělé říkali seňora Rajče. Často jsem se tomu smál a ona samozřejmě nevěděla proč. Hodně jsme se sblížili, protože jsme měli společné téma.

Peru je celkově hodně zajímavé.

Je tam mimo jiné i nádherná podzemní svatyně Chavín, kde je zobrazena velice zvláštní příšera. Dodnes nevíme, koho představuje, případně koho zde dávní Peruánci uctívali. Celá oblast je uzavřená a kromě archeologů se na vzácné naleziště nikdo nedostane. Pokud bych měl mluvit o dalších světových záhadách, ke kterým mám osobnější vztah, pak bych určitě nechtěl zapomenout na Velikonoční ostrov, kam jsem se dostal jako první Čech.

Bylo to vaším cílem?

Ne. Veškerá prvenství, která mám, jsem nijak neplánoval.

 

Se svými papuánskými přáteli v roce 1968, na druhém největším ostrově světa Nová Guinea

Kde jste bral inspiraci k návštěvě méně známých ostrovů? Tehdy se v naší zemi ještě o Velikonočním ostrově nemluvilo tak často jako dnes.

Kdysi jsem, v dobách hlubokého komunismu, chodil po antikvariátech a urputně sháněl jakékoliv vydání časopisu National Geographic. Uměl jsem obstojně anglicky, takže pro mě byl velkou inspirací. A právě v National Geographic jsem našel článek o Velikonočním ostrově. Další zmínky o sochách jsem dohledal v knihách dvou zahraničních autorů, a tak jsem si naplánoval cestu, abych si udělal vlastní obrázek. Dodnes není vysvětleno, proč byly sochy na Velikonočním ostrově postaveny, já se však domnívám, že se jedná o kult předků. V Polynésii je úcta k nim velmi rozšířená a myslím, že tak zobrazovali pradávné náčelníky původních klanů.

S jakými nejpodivnějšími náboženskými rituály jste se na svých cestách setkal?

Duchovno a s ním spojené rituály jsou nedílnou součástí každé kultury. Obecně populární a přitom celosvětově poměrně málo známý rituál je voodoo. Setkal jsem se s ním v západní Africe i na Haiti. Kult voodoo je nesmírně zajímavý a jeho obřady neskutečně intenzivní. Až 99 procent všech účastníků při nich upadá do transu.

Zažil jste někdy voodoo na vlastní kůži?

Ano. Já se ale pokaždé snažil zůstávat opodál. Zde se jednalo o obřad za zavřenými dveřmi v potemnělé místnosti a kromě mě tam byli samí černoši. Seděl jsem vzadu, aby na mě nebylo příliš vidět a abych svou prokazatelně bílou kůží nenarušoval atmosféru. Viděl jsem spoustu zvláštních věcí, na které nikdy nezapomenu. Například těhotnou ženu s obrovským břichem, jak sebou v transu nejméně půl hodiny mlátí o podlahu. Muži si trhali košile a chovali se jako zdivočelá zvířata. Zvláštní podívaná.

Byl jste někdy přímým účastníkem rituálu do takové míry, že jste i něco zvláštního prožil?

Přestože jsem nikdy nebyl členem KSČ, ROH ani jiných komunistických organizací, vyslali mě na tři roky na Kubu. Potřebovali totiž někoho, kdo umí dobře španělsky a je schopen osm hodin denně přednášet vysokoškolákům. Byl jsem moc rád, protože Kuba je nádherná. A také je tam rozšířený kult, kterému domorodci říkají Santería (Santería je značně rozšířena i v Brazílii – pozn. redakce). Jedná se o tradiční posvátný obřad, který má svůj prastarý původ v Nigérii. I jména bohů jsou jednoznačně africká. Na Kubě jsem měl velké štěstí, protože jsem dostal možnost poznat skutečnou Santeríu na vlastní oči.

Jak k tomu došlo?

Učil jsem na kubánské univerzitě a zároveň byl zaměstnancem kubánské akademie věd. Jedním z mých kolegů byl černoch, taktéž etnolog, který byl do kultu Santería zasvěcen a vzal mě s sebou. Bylo zajímavé zblízka sledovat, co se děje za zavřenými dveřmi. Viděl jsem, jak prostřednictvím jednoho, stále se opakujícího pohybu celé skupiny a zpěvu začínají všichni účastníci rituálu upadat do transu. Obřad, který trval asi šest hodin v kuse, nesměl vůbec nikdo narušit. U dveří stál muž, který bránil komukoliv dostat se dovnitř nebo ven. Pro mne bylo veliké štěstí, že mne doprovázel můj kolega a řekl mi mnoho užitečných informací, které zabránily, abych udělal nějaké faux pas. Přestože byl taktéž vědcem, zůstával hluboce věřícím a prošel si celou řadou iniciačních zasvěcovacích obřadů.

Zažil jste při Santeríi něco zvláštního?

Snažil jsem se být pouze objektivním pozorovatelem, ale přesto musím říci, že opakující se tanec i melodie určitým způsobem působily i na mne. Nechtěl jsem, ale stejně jsem tomu všemu občas začal podléhat. Bylo to nezapomenutelné. Kdybych měl popsat své pocity, tak na mne v první řadě doléhala síla sounáležitosti a kolektivní euforie. Zároveň bylo znát, že tento rituál v lidech okolo mě vyvolává neutuchající sexuální tužby, stejně jako při voodoo, při němž běžně, před zraky všech ostatních, mnozí souložili na zemi. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Proč také? Jsou to dospělí lidé.

Stalo se někdy, že by vás nějaký rituál, i jako znalého etnologa, překvapil?

Určitě. Na Nové Guinei je osm různých etnik a mezi nimi jeden kmen, který mě skutečně překvapil. Měli zvláštní zvyk. Aby mohl kdokoliv dát své dceři či synovi konkrétní jméno, musel nejprve zavraždit někoho, kdo takové jméno nosí. Obřady tohoto typu pro mne byly, řekněme, nečekané. Každý rodič se tak nutně musel stát vrahem. Je dost možné, že již tento kult neexistuje, protože tam zcela jistě působili misionáři. Ale setkal jsem se s ním. Stále však nesporně existují oblasti, kde domorodí obyvatelé, nedotčeni civilizací, dodnes provozují kanibalismus i jiné kulty svých předků.

Jak velký byl kmen, o kterém jste hovořil?

Asi pět lidí. Jmen ale měli jen několik, takže rodiče budoucí vrazi  neměli moc na výběr. Kdyby to neudělali, jejich dítě by společností nikdy nebylo přijato.

Za svůj život jste se setkal s velkým množstvím etnik. Přemýšlel jste někdy nad tím, jaký je smysl života?

Podle mě být dobrým a pracovitým člověkem, který má smysl pro humor. A snad také, aby po něm něco pozitivního zůstalo. Každý z nás má nějakou filozofii a v tomto ohledu bych chtěl zmínit svého nejoblíbenějšího spisovatele, jímž je Antoine de Saint-Exupéry, autor Země lidí a Malého prince. Hodně mám rád obecný humanismus a rčení původních Havajců: „Nade všechny národy je lidství.“ To se mi hodně líbí, a pokud bych si měl něco napsat na štít, stejně jako měl Masaryk Pravda vítězí, napsal bych si určitě toto.

Také mě zaujalo, že jste se na Nové Guinei omylem oženil. Prozradíte mi, jak se člověk může oženit omylem?

Nevím, kolikrát jste se v životě vdávala, ale i jednou je to omyl… (smích). Ale teď vážně. Podrobně o tom píše Adam Chroust v mé biografii. Opravdu se to stalo. (Pan Stingl listuje knihou a ukazuje prstem na černobílou fotografii „své ženy“ – pozn. redakce) Tak toto je paní Stinglová.

 

Mladá papuánská dívka, s níž se nevědomky oženil

Jak se jmenovala křestním jménem?

To tedy doopravdy nevím. Stalo se to, když jsem přijel na Novou Guineu poprvé. V přístavu jsem se seznámil s Holanďanem, který znal zdejší tradice, a to bylo velmi užitečné. Henry měl k dispozici auto, a tak jsme se dohodli, že si společně vyjedeme. Vydali jsme se po silnici, vedoucí do vnitrozemí. On řídil a já seděl vzadu, připraven vyfotografovat každého domorodce, který mě cestou zaujme. Když jsme takového člověka potkali, zastavili jsme a zkusili se dohodnout. Měli jsme s sebou plátěný pytlík, plný australských mincí. Papírové bankovky domorodci neuznávali, ale kov ano. Každý, kdo se nechal vyfotit, dostal minci a možnost kousek se svézt autem. A teď se dostávám ke své manželce. Šla po cestě společně se svým tatínkem. On příliš fotogenický nebyl, ale ona se mi fotograficky líbila, a tak jsme zastavili.

Co se dělo dál?

Nejprve jsem ji vyfotil, a pak přišla slíbená odměna. Nabídli jsme jí, že ji svezeme. Henry dal otci minci a ona si sedla vedle mně. Popojeli jsme asi sto padesát metrů, můj přítel jí otevřel dveře, aby mohla vystoupit, ale ona zůstávala sedět. Na naše pokyny nijak nereagovala. Po několika minutách mlčení mi došla trpělivost a začal jsem do ní lehce šťouchat, aby už šla.

Zareagovala úplně jinak, než jsem čekal. Štouchání mi začala oplácet, škrábala a štípala mě do ramene. Byl jsem absolutně zmatený a nechápal, co se stalo. Na rozdíl od Henryho, který se nemohl přestat chechtat. Ptal jsem se ho nechápavě: „Co se stalo?“ A on: „Ty nevíš? Právě ses oženil!“ Až teď mi to všechno začalo docházet. Otec svou dceru ochotně prodal za minci a má nastávající si myslela, že moje šťouchání představuje začátky milostných her. A tak mi doteky neobratně opětovala.

Nemohu se nesmát…

Ale to si ani neumíte představit, jaký byl problém dostat ji z auta! Byl jsem pro ni, myslím, velice dobrá partie. Za prvé jsem byl nesporně bílý, za druhé si určitě myslela, že auto je mé, a za třetí, že mám i hodně peněz, když vlastním sluhu, osobního řidiče. Nemluvě o velkém pytli peněz, který zahlédla. Co jí probíhalo hlavou, to nevím, ale jisté bylo, že považovala sňatek za uzavřený.

Vypadá velmi mladě.

Papuánky jsou považovány za zralé ženy už od okamžiku první menstruace. To může být klidně v deseti letech. Ale jak vidíte, ona už je na jejich poměry, jak bych to řekl, poměrně kompletní… (smích).

Jak to s ní dopadlo?

Vrátili jsme se k jejímu otci. Henry znovu vytáhl pytel s penězi a uplatil ho pětadvaceti mincemi, aby svou dceru přijal zpět. Dívka tak s velkou nechutí konečně vystoupila. Vzal jsem si z toho následující ponaučení: Je velice laciné se oženit, ale drahé se rozvést (smích). Podle mě si ta dívka dodnes myslí, že na ni někde v Evropě stále čeká její manžel. Náš milostný život ale skončil tím štoucháním a škrábáním. Dál jsme se opravdu nedostali…

Stalo se vám ještě někdy něco podobného?

Ano, je to poměrně běžné u celé řady domorodých kmenů. Kamkoliv přijedete, obvykle vám nabídnou manželku. Na nabídky sňatku, jejichž odmítnutí se jinak považuje za urážlivé a neslušné, jsem se naučil mít jednoduchou odpověď: Mé náboženství mi něco takového zakazuje! Ještě se nestalo, že by to nerespektovali. Jen jednou mi jeden náčelník řekl: „To máte ale hloupé náboženství.“

Takže jste už mohl mít spoustu žen po celém světě, kdybyste je jako „dary“ přijímal.

Určitě, ale nic takového nebylo cílem mých cest. Ženy jsem vždy zásadně odmítal, dokonce i na Kubě, kde jsem žil tři roky. Je tam velká bída a ty holky by udělaly všechno na světě, jen aby se vdaly za bohatého cizince. Můj zájem byl čistě věděcký, a kdybych toužil po manželství, určitě bych hledal doma.

Věříte v posmrtný život stejně jako mnohé kultury, které jste během svého života poznal?

To je otázka, kterou mám ještě stále nevyřešenou. Některé kmeny v posmrtný život věří, jiné ne, velké asijské kultury hovoří o reinkarnaci a konečném stavu nirvány. S posmrtným životem dosud žádnou osobní zkušenost nemám, ale mohu vám prozradit příběh o své vlastní prababičce, která umřela, jak už to tak bývalo, v kruhu rodinném. Vyprávěla mi o ní babička z maminčiny strany. Když odcházela na druhý břeh, hladili ji a líbali. Ona se najednou probudila a okřikla je: „Proč mě budíte, já už jsem byla v ráji!“ Pak zase zavřela oči.

Nikdo na světě podle mě na sto procent neví, jestli posmrtný život existuje, nebo ne, ale existují kultury, které v něj věří. A já zkrátka nevím. Ale až budu po smrti, dám vám přes Adama Chrousta vědět... (smích).

Je vidět, že vám humor ani v pokročilém věku nechybí.

Bez humoru by to nešlo v žádném věku...

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Miloslav Stingl,