Prodaná nevěsta dle umělé inteligence. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
16.03.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Prodaná nevěsta v podání Alice Nellis
Neměl jsem to dělat, ale já si tu televizi přece jen pustil, i když jsem byl předem varován. Chvilku jsem koukal, po chvíli vypnul, přemýšel, a pak zapnul fantazii. Celý proces jsem pro vás zaznamenal zde:
Minulé pondělí nám předvedli v televizi novou inscenaci Prodané nevěsty, kterou pro Národní divadlo stvořila Alice Nellis. Moje dcera se chtěla dívat s vnukem, který Prodanku zná a moc se mu líbí inscenace s Gabrielou Beňačkovou a Peterem Dvorským a Richardem Novákem. S ohledem na chlapcovo duševní zdraví ho ale včas odvedla do postele, protože by se mohlo stát, že by mu vypěstovala celoživotní odpor k opeře. Já se, díky tomu, že už jsem zažil ledacos, vydržel dívat ještě chvilku.
Dílo nemá s Prodanou nevěstou vlastně kromě názvu a trochu té Smetanovy hudby nic společného. Začalo to vlastně už předehrou, kterou pan dirigent Kyzlink ledabyle odmával stylem „honem, honem, ať to máme z krku“, a pak už se realizovala paní režisérka. Mohla se alespoň domluvit s duchem Karla Sabiny, a když už si napsala jiné libreto, mohla si k tomu napsat jinou hudbu, protože jak k tomu chudák Bedřich Smetana přijde, když si s tou operou dal takovou práci. Notabene když dílo navíc vzniklo k jeho dvoustým narozeninám…
Mě kdysi maminka, když zpívala Mařenku zpěvačka z Maďarska maďarsky a místo „věrného milování“ spustila „seret seretem“, vyvedla z divadla, abych se nezkazil. Dnes bych musel naopak maminku z divadla vyvést já, aby ji neranila mrtvice. Dožila se devadesáti, i díky tomu, že paní Nellis tehdy ještě nerežírovala operu.
Parazitování na Smetanovi a Sabinovi je asi snadnější, než aby paní režisérka v Louvru přemalovala Monu Lisu, i když i takové věci se už dnes dějí a jsou považovány buď za pomoc planetě, nebo za konceptuální umění. Přitom paní režisérka, alespoň ve filmu, kdysi vytvořila skvělé věci, třeba film Výlet, který právem získal řadu cen. Jenomže móda je móda. Její profesní příběh mi přijde jako tvůrčí ekvivalent příběhu Evžena Sokolovského, který v mládí v divadle i v televizi platil za největší talent své generace a vytvořil skvělé věci, jako třeba adaptace humorných děl Úsměvy světa, aby skončil jako režisér normalizačních seriálů jako Zákony pohybu nebo Gottwald.
Naopak pan režisér Zdeněk Troška, který je filmu spíše dobrý řemeslník než umělec, kupodivu zrežíroval ve Státní opeře (tedy na jiné scéně stejné firmy) Dvořákovu Rusalku z roku 2005, která se dosud hraje. Výsostně uměleckou, poetickou, pohádkovou, jemnou, smutnou a krásnou. Kolega Tomáš Koloc se mi zmínil, že do divadla už chodí jenom na opery, protože mají oproti činohře jednu výhodu. Stačí zavřít oči, soustředit se na zvuk, a co se na jevišti děje, vypustit. Tak jsem mu poradil Troškovu Rusalku, při které může oči otevřít. Předtím se v Národním (což byl můj někdejší zaměstnavatel) několik desetiletí hrála Rusalka Kašlíkova, také nádherná, zpíval v ní pan Beno Blachut, nejlepší Princ, jakého jsme asi měli, a shodou okolností dědeček současného dramaturga ND, který už připravuje novou Rusalku. Taky smutnou, bohužel až k pláči – ve stylu Prodanky paní Nellis.
Myslím, že za podobná nová představení, která v Národním všichni platíme z daní, by měl být někdo hmotně zodpovědný, ale ve skutečnosti je to pravděpodobně tak, jak říká pan Richard Kolář zde:
Přemýšlení o těchhle věcech mě přimělo k úvaze, jak bych v roli režiséra, což byl vzhledem k mé profesi vedle dirigenta můj celoživotní šéf, asi (ne)vypadal já…
Hrozný pes. Protivný, nafoukaný, arogantní, důležitý. Herci by se mě báli, vrátní by mě zdravili, herečky by mě navštěvovaly v mé garsonce na Václaváku, členky sboru, převážně ty ošklivější, by mi nabízely svůj nejcennější dar jen proto, abych z nich udělal sólistky, a členové sboru taky, ale ty bych nebral.
Tvrdil bych, že jsem vystudoval DAMU, ale nepřiznal bych se, že jenom dálkově, a to ještě hodně z dálky. (To tedy v mé generaci – dnes, kdy má DAMU svou „ombudsosobu“, by bylo všem nad slunce jasné, že DAMU mám!)
Jsem operní režisér toho druhu, co nezná noty, zato umí dobře aktualizovat text libreta.
V první řadě bych vylepšil matnou postavu Jeníka. Ten by se nejdříve vysmál Kecalovi, že za Mařenku dá jenom sto zlatých. Smetana se Sabinou měli podobný nápad, ale jinak nic moc. Já bych Jeníka nechal smlouvat a vytáhl bych cenu na tři sta, což už jsou slušně valorizované peníze. Pak bych Jeníka v rámci přiblížení nechal zamilovat do medvěda a už se těšit na pěkné děti, které spolu zplodí.
A tak děj pokračuje dál:
Z medvěda se během opery jaksi vyvine Vašek, Jeník se zamyslí a nakonec pozná, že Vašek také není k zahození a jeho rodina má kapitál pro počáteční podnikání, a tak zakončí árii vysokým áčkem s vítězným textem „v nouzi Venca dobrej!“ vrhne se Vaškovi kolem krku a se šibalským úsměvem si ho odvádí do přístěnku Krušinova statku. Nedaleko číhající ekologičtí aktivisté se chopí medvědí kůže, kterou vycpávají předem shromážděnou slámou, kterou nasbírali mezi solárními panely. Nejvíce prázdné slámy nacpou místo mozku, a pak ji napájejí umělou inteligencí drátem, zapojeným do jednoho z těch panelů.
Jistě jste zvědavi, co Mařenka s Kecalem. Kecal ze sebe shodil dohazovačský kostým a objevil se v krásné uniformě. Zatajil totiž, že je vojenským expertem Evropské unie a že si u nás jenom cvičil projevy. Mařenku si odvádí do Bruselu jako svou několikátou dámu, nastupují do letadla, medvěd jim mává, za pomoci umělé inteligence zkusí eliminovat skleníkové plyny startujícího tryskáče, a když se mu to povede, nabádá sbor, aby zazpíval „dobrá věc se podařila“ co nejvíc jásavě.
Jenomže jak se znám, kdybych tohle napsal a narežíroval, nevydržel bych to a přes premiérový potlesk snobů bych za pokání šel domů kanálem. Což dnešní režiséry, přestože někteří z nich by mě ještě v mnohém předčili, ani nenapadne…
Vložil: Jaromír Janák