Chceme do NATO. Jak Havel přesvědčil Clintona a pak celý svět. Výročí Jakuba Vosáhla

V březnu 1999 jsem v Liberci na náměstí sledoval oslavy vstupu Česka do NATO. Byly pojaty docela ve velkém, protože místní protichemická jednotka byla zařazena do vojenských sil Aliance. Co si vzpomínám, lidi měli skutečně upřímnou radost a maminky přály dětem, aby jim to přineslo šťastnější budoucnost. Naivní? Bylo necelých deset let po Listopadu ´89.

Ta dvě devítková data spojuje jedno jméno. Vstup České republiky do NATO byl především velkým politickým výkonem Václava Havla. Vedle onoho Listopadu asi druhým „životním“. 

Jeho fanklub rád šíří legendy, jak filozof na trůně odmítal nemravné politikaření. Ve skutečnosti Havel jako syn pražského developera a synovec filmového magnáta, kterým na kontaktech s politiky stál byznys, rozuměl politickému provozu velmi dobře. 

Je ale skutečně pravdou, že v politickém boji jako umělecká duše rád sahal po kreativních a neobvyklých řešeních. Jejich účinnost byla, jako u každého politika, proměnlivá, ale originální byla vždycky. 

Rozšíření NATO v roce 1999 bylo i z hlediska originality Havlovým mistrovským kouskem. Zatímco v roce ´89 by k nějaké formě předání moci KSČ opozici došlo i bez jeho účasti, vstup ČR, Polska a Maďarska do Severoatlantické aliance se na počátku jevil jako naprosto beznadějná mise. 

V osmdesátých letech přitom jako lídr disentu nebyl nijak vášnivým „atlantistou“. Jeho životopisec Daniel Kaiser popisuje scény z věznice v Heřmanicích, kde si odpykával 4,5 roku za opoziční aktivity. Zatímco běžní vězni v listopadu 1980 jásali nad vítězstvím Ronalda Reagana v prezidentských volbách v USA, Havel s dalším chartistou Jiřím Dienstbierem prý byli ke „kovbojovi“ výrazně skeptičtější. 

Ještě z doby, kdy přicházel na Hrad, jsou doloženy Havlovy úvahy, že po konci studené války by měly být rozpuštěny obě soupeřící vojenské aliance. Jak „sovětská“ Varšavská smlouva, tak „americké“ NATO. Jednou to zkusil nadhodit americkému ministru zahraničí, načež mu z ambasády vysvětlili, že toto nikdy neudělají. 

V Havlově kanceláři byli hlavními zastánci vazeb na USA Michael Žantovský a Alexandr Vondra. Prezident se k jejich postojům postupně přibližoval. Jedním z klíčových momentů byl podle životopisců nepovedený puč proti Gorbačovovi v Sovětském svazu, který v srpnu 1991 jasně připomněl, že velmoc na východě stále může být potenciálním zdrojem nestability. Slovy životopisce Daniela Kaisera, Havel možná přesně nevěděl, kam směřovat, ale měl zcela jasno, od koho se držet co nejdále. 

Jenže zatímco se v listopadu 1992 rozpadalo Československo, v USA vyhrál prezidentské volby mladý guvernér státu Arkansas Bill Clinton. Tento příslušník generace květinových dětí a protestů proti válce ve Vietnamu přicházel do Bílého domu upřímně přesvědčen, že USA se mají ve světě angažovat co nejméně. 

V jeho týmu navíc bylo docela dost diplomatů, co nechtěli Rusko, které vypadalo že za prezidenta Jelcina nabírá západní kurs, příliš dráždit. 

Clintonovo izolacionistické přesvědčení mimochodem vedlo k dost trapnému angažmá československých tajných služeb v americké předvolební kampani, když na přání lidí od dosavadního prezidenta Bushe pátraly v archivech po „kompru“ z roku 1970, kdy Clinton navštívil Prahu v rámci studentského pobytu v Evropě. 

Havlova doktrína 

V dubnu 1993 se poprvé setkali, když byli prezidenti středoevropských zemí z „Visegrádské skupiny“ pozváni do Washingtonu na slavnostní otevření Muzea holocaustu. Po společné audienci pro zástupce Česka, Slovenska, Polska i Maďarska dostal každý z nich krátký separátní termín. 

Nejradikálněji v té době za vstup bojoval polský prezident Lech Walesa. Slavný lídr Solidarity se ale dostavil k přijetí ve večerních hodinách přiopilý a americkému prezidentovi od plic vyklopil vše, co si Poláci dlouhá staletí myslí o Rusech a od NATO si slibují, že je před tím ochrání. Idealista Clinton dost koukal. 

Václav Havel místo toho začal s výkladem, že NATO má být příkladem a metou pro celý svět, zejména pro demokratizující se Rusko. „Příklad stability by měl vyzařovat dále na východ,“ popsal svou představu. A přijetí středoevropských zemí má být součástí tohoto „vyzařování“.  

U této vize je třeba se trochu zastavit. Argumentace formulovaná pro anglosaské posluchače se totiž nakonec stala hlavním odkazem prezidenta Havla, dnes označovaným jako „havlovská zahraniční politika“. Žantovský ji v memoárech dokonce nazval jako „Havlova doktrína“. 

Nejlépe ji podle něj Havel vystihl v projevu, ve kterém reagoval na aktuální dění občanské války v Jugoslávii. Bylo to v březnu 1993, tedy v době, kdy už se „chystal“ na Clintona. „Musíme přijmout svůj díl spoluzodpovědnosti za mír a spravedlnost v Evropě. A v případě, že selžou všechna jiná řešení, podpořit v rámci svých možností i případné důraznější akce mezinárodního společenství,“ řekl tehdy v Olomouci. 

Žantovský tuto vizi dokonce nazývá „humanitární intervence“. 

Trochu jiný pohled na „Havlovu doktrínu“ nabízí jeho polský životopisec Aleksander Kaczorowski. Ten ji shrnul Havlovými slovy „pokorná odpovědnost za svět“. Jejímu rozboru věnuje v knize celé tři stránky, které uzavře konstatováním, že Havel se přes fráze o pokoře stal „největším východoevropským hlasatelem globalizace“. 

Vycházel především z Havlova projevu na Harvardově univerzitě v roce 1995. V něm prezident začal výčtem, kterak se celým světem šíří západní značky jako CNN či Rolling Stones. 

„Mnohé národy či jejich části dnes bojují za právo na uctívání svých prastarých bohů a na dodržování jejich prastarých příkazů proti dnešní civilizaci či jejím hlavním nositelům zbraněmi, které jim právě tato civilizace dala,“ popsal svět před koncem století. A to ještě netušil o produktech jako Windows nebo Facebook... 

Jeho závěrem bylo, že jestliže se celým světem šíří „západní“ technologické vynálezy, měly by se s nimi pro zajištění bezpečnosti šířit i západní hodnoty. V každém případě propagoval co nejprovázanější svět. 

Clintona ale sugestivní výklad někdejšího politického vězně dojal. A díky tomu začal o přistoupení středoevropských zemí poprvé vážně uvažovat, o což šlo. 

Clintonovi saxofon, Jelcinovi chlast 

Během roku 1993 středoevropské země zapracovaly hlavně na tom, aby Rusko jasně řeklo, že svým bývalým satelitům dává svobodu rozhodování. Poprvé tento ústní slib vymámil z prezidenta Jelcina Lech Walesa ve Varšavě. Dosáhl jej krajně nedůstojně, nátlakem podpořeným tvrdým alkoholem, známou Jelcinovou vášní. Podobný slib ale následně, už za příčetnějšího stavu, zopakoval Jelcin i Havlovi v Praze. 

Klíčovým momentem pro další osud přístupového procesu bylo setkání Clintona s prezidenty čtyřech zájemců v lednu 1994 v Praze. Zde Václav Havel více než kdy jindy pracoval na programu návštěvy, který mísil požitky se symbolikou, aby udělal na amerického hosta maximální dojem. Havel hippiesáckou Ameriku šedesátých let miloval a byl v tom s Clintonem na „stejné vlně“. Teď souladu hodlal využít pro bezpečnostní ukotvení střední Evropy. A nepodcenil žádný detail, dokonce do darovaného saxofonu nechal vyrýt svůj tradiční trademark srdíčka. 

Na poslední chvíli ale vše málem bylo zmařeno. Clintonovi pár dní před cestou zemřela matka a ve smutku byl v pokušení pestrý pražský program proškrtat. Tehdy poprvé zapracovala v Havlův prospěch Madeleine Albrightová. Americká velvyslankyně v OSN byla dcerou předválečného československého diplomata, který zůstal v USA, a dokázala ve Washingtonu udělat velkou diplomatickou kariéru. Nyní na palubě Air Force One prezidenta přesvědčila, aby alespoň z úcty k hostiteli absolvoval vše.

 

Clintonova návštěva je intenzivně připomínána i letos, skutečně totiž psala historii. Po jazzovém večírku v Redutě nebo posezení se spisovatelem Hrabalem v jeho oblíbené hospodě visegrádští vymámili z Clintona veřejné prohlášení, že ohledně vstupu těchto zemí do NATO nezní otázka zda, ale kdy. 

To „kdy“ mělo jeden zásadní bod – ruské prezidentské volby roku 1996. Všem bylo jasné, že před nimi Boris Jelcin vstup někdejších vazalů do NATO oficiálně akceptovat nemůže, pokud nemá spektakulárně prohrát. Jelcin nakonec vyhrál, o vydatné pomoci amerických spin doktorů se svět dozvěděl až mnohem později. 

O pár měsíců později se konaly prezidentské volby i v USA. Clinton také obhájil, ale nového mandátu využil k zásadním změnám ve svém týmu pro zahraniční politiku. Izolacionistické experty vystřídali lidé mnohem více podporující mezinárodní angažmá supervelmoci. Jejich nejvýraznější tváří a hlavou celé zahraniční politiky se stala již zmíněná Madeleine Albrightová. A to proces rozšiřování posunulo na úplně novou úroveň. 

Na dva roky „čekání“ nejvíce doplatilo Slovensko, kde se na podzim 1994 vrátil k moci Vladimír Mečiar a jeho brutální pomsta za intriky, které položily jeho předcházející vládu, se odchýlila od demokratických standardů tak moc, že to nakonec vedlo k úplnému zastavení vyjednávání o NATO. 

V roce 1995 v Polsku prohrál volby Lech Walesa a Václav Havel tak zůstal v pozici hlavního tahouna přistoupení sám. Investoval do toho prakticky všechen svůj politický kapitál miláčka Západu, scházel se s vlivnými novináři a pořádal přednášky. 

Jeho argumentace vycházela z teze, že NATO není „jakýmsi strážným nad pozemkem“, ale hlavně garant hodnot a principů západní civilizace. A proto by měl mít právo přidat se každý, kdo tyto hodnoty vyznává. „Neposkytnutí této šance by bylo nespravedlivé a nemorální,“ argumentoval. Pro adepty členství v NATO v té době vymyslel označení „východní konec Západu“.  

Velmi mu pomáhal starý druh Michael Žantovský, onoho času velvyslanec ve Washingtonu. A samozřejmě „paní Madla“, jak se u nás začalo říkat stále vlivnější Albrightové. Když se stala ministryní, katapultovalo to jejího pražského přítele do nejvyšší ligy světové politiky, kam nemohl pomýšlet žádný jiný český státník předtím ani poté. 

Rozšíření ale stále nebylo jisté. Přijetí nového člena musí schválit parlamenty všech členských států, takže české ministerstvo zahraničí rozjelo přesvědčovací kampaň po celé západní Evropě. Zejména Němci a Francouzi, s trvalým pocitem, že v „americkém“ NATO mají příliš slabý hlas, prý sledovali dost nelibě, že se to nejpodstatnější peče mezi dvěma hipíky Clintonem a Havlem. 

A pochybnosti do celého procesu trvale vnášel i stav přistupujících vojsk. Již v roce 1993 poradce šéfa NATO předložil studii, popisující českou, polskou a maďarskou armádu tak, že rozhodně nebudou posilou a bude velkým úspěchem, pokud nebudou přítěží. 

Pro zajímavost: Poláci vážně tvrdili, že 3 000 jejich důstojníků zvládá komunikaci v angličtině a francouzštině. Reálně podle studie bylo takových 69. Nejdrtivěji ale vycházela česká armáda, u které bylo připomínáno, že je nejen zastaralá a těžkopádná, ale společnost touto institucí těžce pohrdá a nevidí smysl v investicích do její modernizace. Ministrem obrany v té době byl lidovec Antonín Baudyš, vášnivý astrolog, jehož působení bylo nepřetržitou řadou kuriozit. 

Havel na podpoře NATO tvrdě pracoval i doma, kde rozhodně nebyla jednoznačná. 

Byl si vědom, že slabá pozice Ruska je pouze přechodnou záležitostí a toto „okno příležitosti“ se brzy zavře. Proto po roce 1996 velmi tlačil na urychlení procesu. Vše směřovalo k červenci 1997, kdy se měl sejít summit NATO v Madridu. 

Zde nakonec dostaly pozvánku Česká republika, Polsko a Maďarsko. Slovensko si muselo pár let počkat a přistoupilo v druhé vlně, která dostala pozvánku v roce 2002 na summitu v Praze. A společně s ním i bývalé svazové republiky SSSR Estonsko, Lotyšsko a Litva. Tomu by deset let zpátky nebyl ochoten věřit nikdo. 

I v jejich přijetí sehrál zásadní roli Václav Havel, který i po Madridu vytrvale lobboval za další rozšiřování Aliance. 

Humanitární bombardování? 

České přijetí se završilo 12. března 1999.  V Bruselu si na slavnostním ceremoniálu uzmula hlavní roli zjevně dojatá Madeleine Albrightová.

 

Byla to její poslední radost onoho měsíce. Jen pár dní po vstupu nových členů se NATO rozhodlo vojensky zasáhnout proti Jugoslávii, kde eskaloval konflikt s albánskou menšinou v Kosovu. Akce bude, podle jedné titulní stránky časopisu Time, označována jako „Albrigtové válka“. A s postupujícím časem o ní budou stoupat pochybnosti.

 

Albrightové válka, se svolením Madeleine Albrightové

Václav Havel vojenský zásah podporoval, i když spojení „humanitární bombardování“, které je mu od té doby přičítáno, patrně nikdy nepoužil. 

Koncept „humanitární intervence“ a „spoluzodpovědnosti za mír“ byl zhmotněn v bombách a raketách, dopadajících na civilisty v zemi, ke které Češi vždy měli srdcem docela blízko. 

Proto řada jiných politiků vyjadřovala pochybnosti. Třeba i Jiří Dienstbier, jeho někdejší spoluvězeň a hlavní expert československého disentu na zahraniční politiku. 

Radost z ukotvení v západních bezpečnostních strukturách. A současně pochybnosti dějinami zmítaného národa o morálním právu na roli „globálního četníka“. Tyto dva dojmy se v české veřejné debatě budou střetávat celých dalších pětadvacet let.  

Ale přese všechno to bylo nejbezpečnějších pětadvacet let v naší historii. Kdyby nic jiného, tak toto byl Havlův historický zápis. 

Zdroje: Kaczorowski Aleksander: Havel. Pomsta bezmocných. XYZ, 2021, Kaiser Daniel: Prezident Václav Havel. Paseka, 2014, Žantovský Michael: Havel. Argo, 2014

 

Vložil: Jakub Vosáhlo

NATO, Výročí Jakuba Vosáhla, HP,