Vařím, peču, smýčím, učím, hraju si, povídám si, do toho pracuju. Jsem rodič, ne sobec. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační dítě, já mám hezčí

Daria Kaščejeva na předávání Českých lvů pronesla trochu podivný apel na to, aby… nevím, aby byla vyňata z pravidel živočišného druhu a aby jí stát uhradil kojnou. Dovolím si pro Dariu popsat průběh toho, jak žije rodič mužského pohlaví. Jistě to nebude obvyklý způsob života, ale způsob, který prostě žiju.

A co řekla Dariav Kaščejeva tak pobuřujícího? „Jsem čerstvou absolventkou FAMU, mám za sebou nějaké úspěchy, jsem žena, je mi 37 let, moje vaječníky stárnou a teď se musím rozhodnout, co s tím,“ sdělila celému Rudolfinu. Zdůraznila i své dilema, pokud by se chtěla stát matkou, a musela tak stíhat „dvě směny“ – kreativní práci a péči o dítě.

„Budu moct dělat svoji práci stejně kvalitně, jako jsem to dělala doposud? Nebo jednu z těch směn budu muset obětovat? Mám obětovat to, že jsem matka, nebo obětovat svou tvorbu? A proč si vůbec musím vybírat mezi mateřstvím a tvorbou jenom proto, že jsem se narodila s dělohou?“ pověděla pobliku na udílení Českých lvů.

Začnu takovým trochu osobním. Mou krásnou a moudrou paní před pěti postihla taková věc. Začala slyšet hlasy v hlavě, byla jí diagnostikovaná schizofrenie. Stav trvá doposud. Přinejmenším od té doby leží domácnost z velké části na mně. Takové to stereotypní – snad ti doma starej aspoň pomůže – jedu v obráceném gardu. Snad mi stará trochu pomůže. No, jistě, jezdí na nákupy, sem tam uvaří, stará se o prádlo. Je s námi, je milá a hodná, všichni ji máme rádi, je to naše součást. Její role je nezastupitelná. Pro mě rozhodně.

Jenže z jejího stavu na mě dopadla velká část starosti o domácnost. Většinou vařím já. Naučil jsem se obstojně svíčkovou, guláš mám přepychový, bábovku krásně vypečenou. Jen na koláčích si pořád lámu zuby, těsto mi v troubě příliš nakyne, ale třeba kynuté knedlíky nebo české buchty mi jdou krásně, záhada. Nádobí mám umyté, zameteno, vyluxováno, dřevo nasekané i naskládané, zahrádku zrytou a brzy i osázenou, děti v čistotě, umyté, učesané, veselé, kočky najedené a podrbané za uchem. Minulý měsíc, doteď se dmu pýchou, jsem dokonce opravil čerpadlo, protože prasklo a nečerpalo. Děti učím, ukazuju jim život a existenci v něm, hraju si s nimi, vedu je k čestnosti a spravedlnosti, k soucitu.

A do toho pracuju. To nejsou jen komentáře na Krajských listech. Och, vůbec ne. Dělám na směny korektury, nahazuju tiskové zprávy a monitoruju politiky, opět na směny. Teď mi přibylo občasné sepisování zpravodajských textů. Do toho, tam si žiju svá drobná osobní snění, sepisuju po kouscích knížku. Jen tak, protože mě to baví. Předpokládám, že tu nikdy nedopíšu, jelikož čas není natahovací a čím jsem starší, tím méně ponocuju. Protože jsem druhý den prostě k neužití. I když ano, jako Dobby z Harryho Pottera se těším, až mi děti dají ponožku a pustí mě na svobodu a já z té svobody budu koukat, jak se oni pachtí se životem.

Do toho, aby Daria věděla, co je to rodič (čtyř dětí), mám za sebou šest infarktů a dvojitý bypass, kdy jsem už týden po návratu z nemocnice táhnul a srůstal kolem dětí. Sice opatrně a s přestávkami na trochu toho spaní navíc, ale táhnul. A srůstal. Jako rodič. Člověk musí.

A jistě, jako rodič jsem musel oželet společnost někde na rautu, netahám se ulicemi Prahy pod parou, ale hezky v pohraničí se tahám s rancem dětí kolem sebe. Nemám kdy se dohadovat s osobami s podobně stárnoucími vaječníky či chámovody nad nesmrtelností chrousta. Pro Dariu – není lepší společnost, než když se dítě ptá a hledá a bádá a vy mu ukazujete a povídáte a vyprávíte. A pak ho večer zlochtáte, potlučete se při polštářové válce, usmažíte palačinky, přečtete pohádku na dobrou noc. A vidíte, jak vám ta vaše, ta skutečně vaše společnost roste pod rukama a stává se moudřejší a moudřejší.

A ano, také jsem nemusel plodit a starat se. Mohl jsem počkat do čtyřicítky a začít obviňovat všechny okolo za své bezduché sobectví a dožadovat se od nich uhrazení chůvy. To jsem jistě mohl. Ale byl bych trochu trapný.

A když už jsme u toho, milá Dario, jen mě tak napadá, jestli se z Vaší strany jedná jen o takový povýšenecký apel, kdy hodnotu a stárnoucí vaječníky mají jen tvůrčí umělkyně. Nebo do toho zahrnujete i paní u kasy nebo paní na poště? I ony jedou, stejně jako já, na dvě směny a večer chodí spát utahané jako koťata. Moje matička, vinou politického vyhazovu ze školy za bolševika celoživotní poštmistrová, od mlada až do truhly psala vtipné i moudré básně a utáhla coby samoživitelka domácnost s pěti dětmi, přitom dokázala z domova udělat umělecké dílo. Doslova. Také mohla vystavět svému sobectví pomníček a stěžovat si veřejně na své vaječníky.

Jelikož jsem synáček nezbedný, jednu báseň mé matičky sem dám... takovou tématickou:

Ocituju překvapivě Marka Výborného, nynějšího ministra zemědělství. „Evropská civilizace se posunula do doby nárokové společnosti. Zvykli jsme si více než v minulosti, že máme na všechno nárok. Souvisí to možná s určitými prvky liberální demokracie, s tím, že i mladá generace je vychovávána v tom, že má na všechno právo. Žijeme v době, kdy jsme přesvědčeni, že máme nárok, na co si vzpomeneme," řekl Výborný v roce 2018 serveru Aktuálně. Nezní jeho slova pěkně? Máš-li děti, máš galeje a dvojí směny, nemáš-li děti, máš spoustu času na tvůrčí práci... ale nemáš děti, což ti biologické hodiny začnou po třicítce důrazně připomínat. A vše je tvé rozhodnutí. Nebo tvůj osud. Ale nikdo nemá nárok na vyjmutí z procesu galejnictví kolem dětí. Ovšem když už je člověk ve víru těch galejí, často dojde ke zjištění, že to dává daleko větší smysl, než co jiného.

No nic, jdu péct buchtu. Švestkovou. S drobenkou. Pak budu s jedním synáčkem cvičit na housle, s druhým na trubku. Prostě krásné galeje. A ano, v tvůrčím rozletu mě to omezuje strašlivě. Spoustu jsem toho musel dát bokem a zapomenout na to. Mohl jsem děti nemít. Mám je. Teď kolem nich musím létat od rána do noci. Moje rozhodnutí, za které nevím proč bych vinil ostatní. To samé očekávám od paní Kaščejevy.

Dovolím si ještě citát humoristy a spisovatele Pelhama Grenville Wodehouse: „Věnuji tuto knihu své dceři a své manželce, bez jejichž pomoci bych ji napsal dvakrát dřív." V tom je řečené všechno.

Zdroj: Česká televize

Vložil: Štěpán Cháb