Kde objevila Matuškova chudá holka žížalu Julii a děsivé setkání se škrtičem u Semaforu. Horká židle Dády Patrasové
09.03.2024
Foto: Se svolením Stream (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Herečka, zpěvačka a moderátorka Dáda Patrasová v talkshow Face to Face
V posledních letech ji bohužel známe hlavně z bulvárem umocněných manželských eskapád. Dagmar Patrasová měla ale v mládí rozjetou úspěšnou hereckou kariéru a na kontě má role, na které se nezapomíná. Kdo ji v životě nejvíc ovlivnil a proč je dnes matkou a babičkou na plný úvazek?
Do pořadu Face to Face si René Kekely pozval herečku, zpěvačku, producentku Dagmar Patrasovou. Na začátku jí vystřihl poklonu, když prohlásil, že byla jednou z nejkrásnějších hereček a vypadá pořád stejně. Jak moc to Dádě polichotilo, těžko říct, po celý rozhovor se pečlivě soustředila na to, co říká, a seděla ve strnulé pozici. Moc se neusmívá. Není divu, prožívá bolestné období, protože dcera Anička znovu bojuje s rakovinou. Navíc ji bulvár už dlouho vleče dost nechutnými aférami. Možná proto pro ni bylo příjemné vypovídat se v rozhovoru, kdy se vzpomínalo na slavná léta Návštěvníků, Arabely, Smrti stopařek a Semaforu. K jejímu hereckému životu patří i dramatické chvilky, především ale setkávání s režiséry a hereckými kolegy, kteří jí obohatili život.
Na začátku i na konci stojí úžasný tatínek
Herečkou se stala, protože si to dala za úkol. Dagmar Patrasová pochází z umělecké rodiny, tatínek hrál na harfu a hru na tento ušlechtilý nástroj vyučoval na AMU. „Harfu jsme samozřejmě měli i doma a hudba mě provázela od dětství,“ vzpomínala herečka a zpěvačka, která svého otce velmi milovala, i když byl často pryč, jak už to u muzikantů bývá. Jeho laskavost jí ale dala velký základ do života. „Má řadu pokračovatelů, tedy hlavně žen, protože harfa je hlavně ženský nástroj. Jeho žáci mu přezdívali Anděl, protože o ně pečoval s velkou láskou. Z diet, které dostával na zájezdech, jim třeba kupoval struny.“
V rozhovoru se k rodinné tradici, představované hlavně Karlem Patrasem, vypravěčka stále vracela. „On se hodně věnoval mému synovi Felixovi,“ líčila, jak malého vnuka učil hře na klavír, číst a psát noty. „Myslím, že nejvíc ovlivnil jeho hudební vývoj, protože ho naučil všechny potřebné základy,“ popsala Dáda, hrdá na svého syna, který je dnes úspěšným dirigentem, saxofonistou, ale také otcem dvou chlapců. I ti prý zdědili hudební nadání. A by ne, rodové linie Patrasů a Slováčků těžko mohou přivést na svět děti bez hudebního nadání.
Herectví jako úkol
„Mně se odmalinka líbily herečky ve filmech,“ zavzpomínala Dáda, kde se zrodila její touha po hraní. „Když mi bylo asi pět, tak jsem si dala úkol: Že budu herečkou. A nejen to. Že budu DOBROU herečkou.“ A tak chodila na klavír, do Kühnova dětského sboru, na sportovní gymnastiku, na soukromé hodiny herectví. Ke zkouškám na konzervatoř byla perfektně připravená. A protože se stále věnovala i klavíru, kytaře a zpěvu, uspěla po absolvování školy v konkurzu do divadla Semafor. To už ale měla za sebou i drobné role v televizi a ve filmu.
Chudá dívka
Jednu z prvních roliček dostala náhodou. „Chodili jsme se školou běhat. Jednou mě při běhání pozorovali nějací lidé, pak si dlouze povídali s učitelkou. Ukázalo se, že jsou ze štábu, který hledá dívky do televizního recitálu Waldemara Matušky, a že bych se jim hodila. A víte, co jsem tam hrála? Žádnou sportovkyni, ale chudou dívku. Vybrali si mě, protože jsem byla strašně hubená, kostnaté ruce a nohy,“ s úsměvem vzpomínala herečka, která rozhodně z chudé rodiny nebyla.

S moderátorem René Kekelym
Smrt stopařek a osobní škrtič u Semaforu
Role ve filmu Jindřicha Poláka Smrt stopařek byla pro začínající herečku zásadní, na režiséra vzpomíná jako na jednoho z profesionálů, kteří ji v životě nejvíc ovlivnili. „S tím se pojí docela strašidelný příběh z natáčení. Pan režisér mě i Janu Nagyovou přinutil, abychom si prohlédly fotodokumentaci toho skutečného případu. To bylo strašné. Chtěl nás emocionálně zainteresovat, a to se mu tedy povedlo,“ dodnes s hrůzou vypráví, jak fotografie byly vlastně mnohem děsivější než to, co bylo natočeno jako film.
Tím ale pro ni drama neskončilo. „Chodila jsem do Semaforu zadním vchodem. Tam stával muž, který si mě napřed jen prohlížel, pak mě i oslovil. A chtěl, abych mu ukázala krk, aby viděl, jak by se mu škrtil,“ popsala děsivý osobní příběh, který naštěstí skončil dobře, protože se jí podařilo stisknout bzučák u dveří a utéct dolů do divadla. „On se ale nějak dostal i tam, bylo to opravdu děsivé. Nakonec ho policie odvedla. Ukázalo se, že to byl člověk, který už se léčil na psychiatrii, asi utekl z léčebny. Nejspíš viděl Smrt stopařek, a tak se mu to propojilo a pronásledoval mě,“ popsala, jak se mohou role a život někdy nepříjemně propojit.
V Semaforu byla ovšem šťastná. „Jiří Suchý byl pro nás mladé holky nejen režisér, ale něco jako vychovatel, učitel. Ukazoval nám obrazy a doporučoval nám, jaké knihy si máme přečíst,“ vyprávěla, jak moc ji zakladatel Semaforu ovlivnil a jak ho dones velice obdivuje. „Nedávno jsem byla na jeho představení, je mu devadesát tři a pořád je skvělý,“ dodala s dojetím.
Návštěvníci a Arabela jsou legendy
René Kekelyho zajímalo, jak se dnes ohlíží za všemi těmi sci-fi artefakty, které používali Návštěvníci ve slavném seriálu. Protože dnes tu máme umělou inteligenci, mobilní telefony, vlastně všechno, co si tenkrát autoři seriálu vysnili jako věci z budoucnosti. „No, vlastně mi chybí jen ten náramek, do kterého jsem mluvila,“ usmála se , ale hned se opravila, protože vlastně máme chytré hodinky, které jsou něco podobného. Návštěvníci i Arabela se jí pojí s nejkrásnějšími hereckými zážitky. A těší ji hlavně to, že oba seriály jsou stále živé, diváci na ně rádi koukají i dnes.
Kde se vzala žížala Julie
Dlouho se věnovala práci s dětmi a žížala Julie je stejně živá, jako slavné seriály. „Já jsem tenkrát natočila tu písničku a ta měla tak nečekaný úspěch, že mi bylo jasné, že ta žížala prostě musí ožít. Práce s dětmi mě bavila, já měla děti ráda od mládí, tu bezprostřednost, hravost. A moc mě těší, že Julie žije dodnes. Nedávno mi volala nějaká maminka, že její dcera ujíždí na cédéčku s Juliií.“ Co vysvětlovala hůř, bylo, že své dceři Aničce dala druhé jméno Julie. „To se jako jmenuju po žížale?“ ptala se trochu uražená Anička, když byla malá. „Uvědom si, že Julie je také tvoje teta, a i já mám druhé jméno Julie,“ vysvětlovala jí matka, že Julie je jméno, které se v rodině dědí.
Smutek celé rodiny
Své děti Dagmar evidentně nejen miluje, ale je na ně také patřičně hrdá. Hudební kariéru Felixe mladšího sleduje s nadšením. Podobné to bylo i s Aničkou, dokud do jejího života nezasáhla rakovina. „Co můžete dělat? Jen se snažit podporovat a respektovat její rozhodnutí. Napřed řekla, že nechce, aby se o tom mluvilo, pak se sama rozhodla, že nemoc zveřejní, aby tak pomohla lidem, kteří nechodí na prevenci nebo se sami léčí,“ se smutkem v hlase a slzami v očích popsala současný stav, kdy se Aničce nemoc vrátila. „Všichni ji podporujeme, já, Felix, rodina jejího bratra. Můžeme jen doufat.“
Tenhle souboj asi není to jediné, co Dagmar v posledních letech sužuje. Na bitvu s bulvárem ale už rezignovala. „Byla doba, kdy jsme měli proti vchodu do domu postavenou kameru, která pořád běžela. Stál u ní nějaký chlapík, občas si někam odběhl, ale tu kameru tam nechal. Nikdo ji neukradl, on se k ní po čase vrátil. To bylo nechutné.“
Neměla chuť jít a tu kameru rozbít? „To víte, že měla. Ale co bychom si tím pomohli? Pochopila jsem, že bránit se bulváru nemá smysl, jen to věci dál zaplétá,“ připomněla, jak se jednou s Felixem rozhodli s bulvárem soudit, ale jen tím přilili olej do ohně. Dagmar sama prošla těžkou nemocí, prožila klinickou smrt, o které dnes nechce mluvit. Je jí šedesát sedm let. „To víte, že je spousta věcí, které bych chtěla dělat, které jsem nestihla. Ale to tak je, dnes mě hlavně zaměstnává rodina a Aniččina nemoc,“ zakončila rozhovor trochu smutně. Stejně jako René Kekely jí tedy popřejme, ať je zase lépe a ať se krásně usmívá.
Zdroj: Face To Face

Vložil: Ela Nováková