Má první láska Jana Rybářová, herečka tragického osudu. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
09.03.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jana Rybářová v slavné romanci Stříbrný vítr
Moje první láska byla Anička posedlá z filmu Stříbrný vítr…
Nečekejte pikantnosti, bylo mi deset a nikdy jsem ji nepotkal. Na rozdíl od „muže jejího neštěstí“…
Ale abych nezačínal lží; moje nejprvnější láska vlastně byla už v první třídě Olinka Ditrichová, spolužačka s copánky, kterou jsem tajně miloval a nikdy u nich nezazvonil, protože její tatínek byl policajt a já tehdy neměl čisté svědomí, protože jsem zapomněl na slušné vychování a na poli zemědělské školy utrhl jeden meloun a v utajení jsem si ho pod teplákovou bundou odnášel, takže jsem vypadal jako dítě v pokročilém stavu těhotenství. Ale Olinka se stejně odstěhovala, protože jejího tatínka někam přeložili.
Pak jsem se už polepšil a dorostl do věku deseti let. Tou dobou se hodně chodilo do kina, bývalo vyprodáno, i když se hrály sovětské filmy, které se promítaly zlevněné jen na korunu a dvacet haléřů. A tak se stalo, že u nás promítali Krškův Stříbrný vítr, o kterém tu onehdá pěkně do hloubky psal kolega Koloc:
Dnes vnímám krásu Šrámkovy řeky a větru taky tak, ale tehdy se mi to moc nelíbilo. Bylo to pořád smutné, ale všechno mi vynahradila Anička posedlá, drobná, s kučeravými vlasy, někdy protivná, že to až bolelo, a zase něžná a milá, že se kolem ní točil i Miloš Forman, který ve filmu ztvárnil svou druhou roli mladého důstojníka. A tak jsem se zamiloval, i když mi Anička připadala podle mého tehdejšího rozumu (který ještě neznal slovo posedlá) praštěná.
Pak jsem se dozvěděl, že Aničku hrála Jana Rybářová. Natočila ještě pár filmů, a pak odjela do Bulharska, zase s Krškou, točit Legendu o lásce a film s divným názvem Labakan. Tam se zamilovala do o dvacet let staršího zpěváka z Národního divadla Přemysla Kočího. Potom se po čase psalo v novinách, že umřela, a mezi lidmi se povídalo, že se otrávila plynem z nešťastné lásky a že to zavinil ten zpěvák Kočí.
Na konzervatoři jsme se potom za to Kočímu mstili. Když zpíval Lazebníka sevillského ve Smetanově divadle, chodili jsme na galerii a odtud jsme na něj Pepík Brandt, Jindra Mendl a já bučeli. Kluci už stejně umřeli, tak je to teď jenom na mě. Myslím, že to, že mi pan Kočí „zabil“ mou první lásku, mělo vliv i na to, že jsem později uvěřil, že má něco společného se záhadným zmizením mé kolegyně, o kterém jsem tu nedávno psal:
Potom, když už jsem byl v Karlíně a měl jsem štěstí seznámit se s Karlem Fialou, slavným filmovým Limonádovým Joe, využil jsem příležitost a zeptal se. Karel v Krškově Labakanovi s krásnou Janou totiž před její smrtí hrál:
„Chudák holka,“ povídal Karel. „Žila v takovým vysněným světě, pořád si něco představovala, a pak tomu i věřila. Do toho Přemka byla zamilovaná a celé dny na něho číhala, i když nevím, co na něm viděla. Chodila si s ním sednout k vodě a opřela si mu hlavu o rameno a snad si i představovala, že by s ním mohla být v jiném stavu. Kočí byl na holky dost vysazenej, ale zase měl dost rozumu a vkusu, aby si s ní nic nezačal. On jí říkal, že si ji nezaslouží a že je grázl a že by byla nešťastná, ale ona si myslela, že jí to říká, protože ji miluje. Kdyby se jí nestalo, co se jí pak stalo, řekl bych, že měla kliku, že se zamilovala zrovna do toho Přemka. Kdyby se dostala do rukou jiným lidem od filmu… Naštěstí to režíroval Krška, a ten byl na kluky…“
No jo, ale jaké „naštěstí“? Kdyby se Jana dostala do ruky těm, co říkal Karel, hůř, než jak to dopadlo, by to stejně nakonec dopadnout nemohlo… Byl jsem ale rád, že mi Karel, razantní, přímý a čestný člověk, příběh popsal bez příkras a falešných domněnek, které se na každý příběh časem nalepí. Alespoň v tomhle jsem mohl rehabilitovat našeho staršího kolegu a pozdějšího ředitele Kočího, který se širokému publiku nejvíc přiblížil v seriálu Chobotnice z II. patra, kde hrál vlastně sám sebe, pěvce z Národního, co v práci zpívá vodníka z Rusalky a po práci „balí“ maminku Evy a Honzíka Andreu (ztvárněnou Dášou, tehdy ještě Veškrnovou). Tehdy už dostatečně dospělou na to, aby si Mefisto (tak se role Přemysla Kočího jmenuje) dovolil to „balení“… Vzpomínáte si na něho?
Nu, škoda hodné, půvabné a nešťastné holky, mojí druhé lásky. Já jako dítě a Karel jako dospělý jsme měli částečně pravdu. Byla asi trochu „praštěná“. Ale vlastně krásně. Což často končí tragicky. Myslím, že ne náhodou dostala roli, v jejímž jménu byla posedlost. Pro mě, stejně jako pro všechny ostatní, tak už navždycky zůstane Aničkou ze Šrámkova a Krškova Stříbrného větru...
Vložil: Jaromír Janák