Co ukrývala nacistická továrna v Rabštejně. Záhady života
03.03.2024
Foto: Se svolením Muzea koncentračního tábora podzemní letecké továrny Rabštejn
Popisek: Jedna z podzemních štol, v nichž vězni vyráběli za druhé světové války letadla pro nacistické Německo
Možná si někteří z vás teď říkají: „Kde může být, proboha, v tak malebném městečku u Manětína na Plzeňsku tajná továrna?“ Nenechte se zmást, stopy druhé světové války nás zavedou jinam. Rabštejn, o němž dnes budeme psát, leží v severních Čechách, tedy Rabstein za války v okupovaných Sudetech, dnes Janská u České Kamenice v okrese Děčín. A právě tady se odehrál příběh, který vzrušuje nejen milovníky podzemí, ale i vojenské historie.
Dne 20. července 1944, právě když hrabě Stauffenberg položil bombu pod Hitlerův stůl, zasáhly britské letecké síly na Brémách a rozsáhlým náletem zničily hangáry a výrobní haly významné německé letecké továrny Focke-Wulf. Nacisté se ale nevzdali a rozhodli se obnovit zničenou výrobu vybudováním obří a nezranitelné továrny v podzemí, mimo dosah spojeneckých bombardérů.
Kam s továrnou?
Nová výrobní zařízení pro realizaci projektu byla společností Weser přemístěna do areálu bývalé textilní továrny Franze Preidla v Rabsteinu v Čechách. Tato továrna byla zkonfiskována Němci už na podzim 1942, a byla tu tak bez potíží zahájena aktivní obnova výrobních hal pro leteckou společnost Junkers, jejíž továrny byly v Německu bombardovány Brity již v červnu 1942. V polovině srpna 1944 byl vojensky, operativně a rychle zorganizován průzkum horského masívu u Rabsteina geology z Liberce a potřebná data předána projektantům. Ti neméně operativně vyřešili problém s rozmístěním pracovních sil už v polovině téhož měsíce.
Oddíly SS se činily. Kromě vybudování táborů pro stavitele a civilní pracovníky, převedené z už podruhé vybombardované továrny na letadla v Brémách, vytvořili síť třiceti „pracovních“ táborů, které začaly být spěšně obsazovány vězni z koncentračního tábora Flossenbürg. Ten sloužil jako základní a byl doplňován personálem dalších táborů otroky z celého okresu. Není třeba připomínat, že vězni neustále trpěli hladem, tvrdou prací a nemocemi. Velitelem zařízení (Abwehrbeauftragter) byl ustanoven Hans Steinicke z brněnského ředitelství gestapa, který tu zřídil velitelství a důstojnické zázemí.
Podle dosavadních informací bylo během osmi měsíců podzemních prací ze základního tábora Flossenbürg do táborů v údolí řeky Kamenice poblíž Rabsteinu vysláno zhruba 6000 vězňů z 18 zemí. Později k hlavním „pracovním“ táborům přidali další dva „speciální“, v nichž byli umístěni pouze váleční zajatci (asi 700 lidí).
10 hodin denně, 6 dní v týdnu
Zpočátku probíhala výroba na povrchu. Na podzim roku 1944 se pracovalo už v jedenácti montážních budovách, umístěných v dílnách bývalé textilní továrny, které byly renovovány od podzimu 1942. Teprve po dokončení podzemních prostor byla část výroby systematicky převáděna do chráněných podzemních staveb.
Je třeba zmínit, že podmínky života a práce vězňů, pracujících v montážních provozech a v podzemních závodech, byly nesnesitelné, zejména pro „ostarbeitery“ (tj. otroky z východní Evropy). Samozřejmě o něco lepší byla situace vězňů ze západní Evropy, protože se na ně vztahovaly alespoň některé mezinárodní úmluvy.
Pracovní den vězně zařízení WeserFlug sestával z deseti hodin pro muže a devíti pro ženy, s jednou jedinou kraťoučkou přestávkou. Vězni pracovali šest dní v týdnu. Zpočátku, v letech 1942-1944, žili pracovníci letecké továrny v chladných přístřešcích, v podstatě pod širým nebem, protože výstavba koncentračního tábora k letecké továrně byla dokončena až na podzim 1944. Pracovní tábor Neue Bremen se skládal z několika dvoupodlažních kasáren a strážní haly.
Ne všichni vězni snášeli svůj osud při práci za ostnatým drátem pokorně, skutečným problémem pro místní gestapo byly stále se opakující útěky sovětských vězňů. Zprávy okresního vedení gestapa pro Berlín v té době uváděly znepokojivou situaci. Například už na samém počátku prací, v březnu 1943, po zabití strážců utekli dva Rusové, Machlin a Slobadjuk. V září 1943 uprchli další dva, byli chyceni místními policisty osm kilometrů od Rabsteinu a předáni do rukou gestapa. V listopadu 1943 uteklo pět Rusů a o dva měsíce později další tři. Celkem odtud uteklo více než sto Rusů, jejich další osud není znám.
Těžká práce a špatné životní podmínky byly kombinovány s násilím a šikanou ze strany dozorců, kteří si nenechali ujít příležitost přísně potrestat „otroky“ za sebemenší provinění. Oblíbenou kratochvílí několika „kápů“ (stráží tábora) byly amputace částí těla, mučení a lámání kostí. Nade všemi kápy pak vynikali sadisté Franz Xavier-Vaas (rád ubíjel vězně k smrti), Albert Kruschka (škrtil vězně či amputoval části jejich těl), Rudolf Falbiner a nakonec nejkrvavější zrůda, Helmut Kunn. Ironií osudu byl Kunn přijat 6. června 1945 do téhož tábora, tentokrát už jako válečný zajatec.
Konstruktéři utekli do Ameriky
Není sice možné přesně doložit počet úmrtí při práci a výstavbě podzemní části továrny, podle českých historiků jsou dokumentárně doložitelné údaje o pouze 80 úmrtích (podle jiných zdrojů pouze 68), čísla však budou mnohem větší. Nemocní nebo vyčerpaní vězni byli totiž posíláni do tábora smrti v Dachau, přímo do táborových pecí, a proto vypadli z obecných statistik úmrtnosti tábora.
Stavba pěti podzemních komplexů začala 29. srpna 1944 a trvala 253 dní (217 pracovních směn), do 8. května 1945. Během této doby bylo z plánované plochy 80 000 m2 tunelů zhotoveno pouze 17 500 m2. Ale i tak podzemní továrna na výrobu letadel začala vyrábět své první produkty v zimě 1942-43 a po železnici přepravovala sestavené části letadel Junkers-87 (JU-87) k další montáži.
Katastrofická situace Německa a akutní nedostatek surovinových zdrojů vedly k tomu, že padl počáteční plán, podle něhož mělo v Rabštejně docházet ke kompletnímu sestavení letadel. Navíc v okolí nebyla žádná vhodná letecká základna a jeho výstavba v hornaté oblasti poblíž podzemní letecké továrny by byla příliš nákladná, a koneckonců i podezřelá. Konečná montáž letadel a jejich expedice na frontu byly tedy prováděny jinde. Šlo zejména o podzemní objekt Lachs-Kala v Durynsku u hory Walpersberg. Ať se dělo, co se dělo, i při neustálém bombardování bylo nutné sestavit „hotový produkt“.
V druhé polovině roku 1944 začala výroba 600 vrtulníků Focke-Achgelis Fa-223. Slavní němečtí konstruktéři letadel Heinrich Focke a Gerd Argelis založili soukromou firmu Delmenhorster a svými projekty značně předběhli dobu. Ve svém závodě chtěli zahájit tehdy unikátní výrobu konvertoplánu (křížence vrtulníku s letadlem) s označením Weserflug P.1003/1. Kolik strojů se podařilo vyrobit, není známo. Existují ale domněnky, že později, když konstruktéři unikátního výtvoru uprchli do Ameriky, rozvinuli projekt tentokrát pro potřeby amerického námořnictva!
Konec války
V únoru 1945 situace s neodvratně se blížícím koncem války vyvolala ve velitelském štábu SS i civilních zaměstnancích továrny značně dekadentní a poraženecké nálady. Dne 6. května 1945 se prvními dezertéry stali právě důstojníci SS, kteří se prostě sebrali, v civilu nastoupili do vlaku a odjeli do Německa. V této době, na severu, v krvavých bitvách o město, padly Drážďany. Na jihu, nedaleko Prahy, vypukla nelítostná bitva s vojsky, uvězněnými v kotli, téměř milionovou armádní skupinou Střed (Mitte) pod velením generála polního maršála Schörnera. Speciální objekt WeserFlug byl ve víru války v horách opuštěn.
Až 8. května 1945, kdy sovětské tanky spěchaly z jihu a severu k Praze, byly podzemní dopravníky továrny zastaveny! Ve stejný den továrnu opustili zbylí Němci, kteří sem jako první dorazili z vybombardované továrny v Brémách. Nacističtí „»kápové“ se převlékli do civilního oblečení a nařídili vězňům, aby se rychle shromáždili k evakuaci. Nemocní a slabí, neschopní pochodu, ti všichni byli postříleni. Po pouhých patnácti uražených kilometrech se však pochod zastavil. Zástupy vězňů, kteří už jen stěží zvedali nohy, se usadily ve stodolách poblíž vesnice Žandov. Když se pak ráno 9. května 1945 vězni probudili, zjistili, že jsou svobodní. Jak se ukázalo, v noci se stráže rozutekly…
Vězni ze západních zemí, kteří si uvědomili situaci, se okamžitě vydali k západním hranicím, ale vězni ze SSSR se ihned zorganizovali a naplněni touhou po pomstě a v rozporu s logikou se obrátili zpátky, do míst, kde tolik strádali, a dali se do boje. A tak ještě týž den byl zabit majitel společnosti, který do koncentračního tábora dodával jídlo a oblečení, místní otrokář Franz Beitlich-Hillbauer. Sovětští vězni spálili dům a v něm i majitele cihelny Josefa Eihorna, nejznámějšího zdejšího nacistického pohlavára. Se všemi dopadenými nacisty, kteří neměli čas utéct, se vězni vypořádali důsledně. Popravili je.
I v této době však v továrně Rabstein, s plným odhodláním zachovat výrobu, zůstalo pár lidí – dva ředitelé, účetní a tři sekretářky. Zůstali tu řídit výrobu pro už neexistující Říši, ztuhlí úzkostí, ale věrni pověstnému germánskému citu pro povinnost. Zůstali na pracovišti a čekali na milost vítězů. Teprve 12. května 1945 dorazili do závodu zástupci československé správy, Národního výboru, a slavnostně přečetli dekret č. 5 prezidenta Beneše o znárodnění pracovních kapacit okupantů. Pouze trofejní vybavení závodu bylo odhadnuto na 5,5 milionu říšských marek.
Je třeba připomenout, že podle výsledků války měla být výrobní zařízení nacistického Německa demontována a přepravena do SSSR. To však bylo v rozporu se zájmy některých protisovětsky zaměřených československých úřadů. Nastaly snahy rychle a důkladně zamaskovat vybavení a vstupy do továren, aby je bylo možné uchovat a využít pro poválečnou průmyslovou obnovu Československa. V podstatě tak striktně dodržovali prezidentský dekret č. 5 a úmyslně ukryli cenná výrobní zařízení před sovětskými i západními trofejními komandy. Tak tomu bylo třeba v případě továrny Richard u Litoměřic, kam musela být vyslána jedna z nejzkušenějších sovětských zpravodajských důstojnic, Marie Fortusová, aby zamaskovanou továrnu našla až v srpnu 1945.
Ale závod v Rabštejně zůstal z nějakého důvodu ČSR zachován. V prosinci 1945 dorazili do továrny dva sovětští důstojníci z Moskvy a objednali si montáž dvou vrtulníků Focke-Achgelis Fa-223. I když ve skladech bylo materiálu nejméně na třicet takových vrtulníků, spokojili se jen se dvěma. Tím skončily všechny jasné vyhlídky na poválečný československý vrtulníkový průmysl.
Pro jistotu vystěhovat
V březnu 1946 bylo rozhodnuto o likvidaci společnosti a všech zachovalých částí vrtulníků. Byly zdarma rozdány do místních leteckých klubů, protože se neobjevil žádný západní zájemce, aby zatoužil od závodu koupit byť jen jeden jediný vrtulník. Zařízení bylo demontováno, podzemní tunely začaly být používány jako sklady munice a jiných výrobků. Byla zahájena jednání s textilní společností v Hradci Králové, která chtěla v prostorách bývalé továrny Franze Preidla obnovit výrobu. Tato myšlenka však nebyla dotažena do konce a veškeré zařízení bylo nakonec předáno Ministerstvu obrany ČSR.
O tom, co se tu dělo v letech 1948-1968, nejsou spolehlivé informace, spíš však není o čem mluvit. V tomto ohledu není zbytečné připomenout, že tato oblast byla vždy v centru pozornosti armády. Bylo tomu tak už během druhé světové války a nacházela se zde hlavní střelnice i sklady německých a později československých zbraní. V poválečném období bylo celé místní obyvatelstvo z této oblasti kompletně vystěhováno, takže vše, co se děje v oblasti tohoto obřího skladu pohonných hmot, navždy zůstalo ukryto pod závojem úředního tajemství. Ví se jen, že tu probíhaly stavební práce, které měly zabezpečit sklady před bombardováním klasickým i jaderným.
Pro úplnost dodejme, že celá sbírka Drážďanské umělecké galerie byla objevena v opuštěném lomu nedaleko Koenigsteinu, který je jen 20 kilometrů od Janské. Prakticky všechny podzemní stavby v okolí se staly depozitářem skrytých muzejních cenností, zlatých rezerv nebo německých státních archivů.
V roce 1968 bylo bývalé zařízení v Rabsteinu předáno Střední skupině sovětských vojsk v ČSSR. I když informace o přesných účelech přestavěného objektu nebylo mnoho, ví se, že podzemní tunely byly použity k uložení strategických zásob leteckého petroleje TS-1 (je to napsané na nádržích v podzemních tunelech v ruském jazyce) a bývalá železniční stanice u Janské byla přestavěna na čerpací terminál paliva. Objekt byl opuštěn a zařízení bylo v dubnu 1991 zrušeno v souvislosti s odchodem Sovětských vojsk z ČSFR.
I přes známky, že šlo o úložiště paliva, je známo, že v roce 1989 byla v objektech Janská a Skalka důsledně ničena jakási munice. Navíc se tu prý také podkopávaly staré štoly. Po dlouhých letech, kdy bylo podzemí veřejnosti nepřístupné, vzniklo občanské sdružení Rabštejn, které zpřístupnilo část podzemních štol. V současné době je možné navštívit i expozici, která historii tajemného Rabštejna dokumentuje.
Převzato z časopisu Záhady života
_20240302.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL