Green Deal Dream. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
02.03.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Trochu temný pohled do zeleně naší budoucnosti
Lesní cesta mě dovedla až k domu, zarostlému křovím. Střecha se mu rozpadala a omlácené okenice visely na jednom pantu šikmo podél oken. Nebyl to hezký pohled…
Posadil jsem se opodál na palouk a z okolo rostoucích pampelišek jsem si upletl věneček, který jsem si dal na hlavu, abych svým sešlým zjevem tolik nezapadal do okolí. Pak jsem raději upletl ještě jeden a opatrně jsem ho navlékl na řídítka zrezivělého kola, které tam někdo, už téměř nepoužitelné, pohodil a které mělo stejnou značku, jako je jméno spřáteleného státu (nyní v problémech).
Z domu vyběhl muž, kterého jsem nečekal, a šeptl: „Dobře, že jste tady, už jsem myslel, že jste se na mě vykašlal! Musíme rychle jít, mohli by nás chytit!“
V ruce se mu také objevilo kolo se značkou spřáteleného státu, co bylo taky v problémech, ale o to bylo vyzdobenější vlajkami. Jelikož jsme museli rychle utéct, posadil jsem se na zem a upletl ještě jeden pampeliškový věneček, aby se nám jelo rychleji.
Podle příručky jsme si poplivali řetězy, aby nekladly odpor, a rychle jsme odjeli polní cestou, kterou zatím někdo vyasfaltoval. Museli jsme samozřejmě prchat co nejrychleji, protože z domu, který vypadal neobydlený, vyskákali podivní lidé, kteří na nás křičeli, že jsou ochránci přírody a ať se přilepíme k asfaltu. Nechtěli jsme se lepit, a tak jsme je polili bílou kávou, kterou jsme měli připravenu v termoskách z další místní sklárny, kterou zrušili pro vysoké ceny energie.
Kola jela velmi ztěžka, a tak jsme si pro povzbuzení zpívali známou píseň „chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo...“ a tak dále.
Ochránci přírody nás doháněli. Měli totiž kola na elektrický pohon, která co chvíli dobíjeli elektřinou z malých hnědouhelných elektráren, rozmístěných po lese, v kterých se pro zvýšení jejich výkonu přitápělo PET láhvemi.
Začínalo nám jít o život. Ekologové se k nám stále víc přibližovali, omámeni nikotinovými tabletkami. Ze zvuku jejich známé hymny „teď když máme, co jsme chtěli...“ šla na nás, staré páky, hrůza:
Zachránilo nás vozidlo celní správy, jejíž orgány, zastavivše nás, zjišťovaly, proč prcháme právě dnes, když k emigraci je dle eurografikonu určen jiný den. Zabavily nám kola, která prý jsou zapotřebí jinde, a daly nám místo nich lyže, přes naše protesty, že je parné léto a že se nám po asfaltu špatně pojede. Na tuto námitku nás orgány poplácaly po zádech a poradily nám, že když se chce, všechno jde.
To jsme pod přátelskou hrozbou několikatýdenní ochranné vazby uznali a upalovali jsme na lyžích po rozpáleném asfaltu, posypaném pro zlepšení skluzu drobným štěrkem. Podařilo se nám dojet až do Nového Města na Moravě, kde právě vrcholilo mistrovství světa v biatlonu na sněhu, dovezeném z Číny. Závodnice byly oděny jen prádlem značky tanga, za které měly vzadu zastrčené rychlopalné zbraně. Když závodnice zjistily, že máme na nohou lyže Artis, pročež se lege artis velmi těžko pohybujeme, začaly svlékat výše uvedené kalhotky a měnit je s námi v poměru tři tanga za jednu lyži.
Vyměnili jsme všechny lyže – včetně mé rezervy, kterou jsem měl na zádech. Byli jsme ovšem nuceni obezřetně odmítnout kalhotky norského ženského družstva, jež jsme upoutali svými věnečky, které jsme si dali na hlavy. (Ukázalo se totiž, že většina Norek jsou kluci.)
Snad proto jsme v závodu zvítězili!
Stali jsme se slavnými a byli jsme jmenováni čestnými obyvateli Nového Města na Moravě. Rozradostněné biatlonistky si hrdě nesly nové lyže a šly s námi na naši čestnou ubytovnu v tělocvičně gymnázia v ulici Leandra Čecha. Norské reprezentantky mezitím seděly zaraženě na lavičce před domem.
Probudil jsem se do slunného dne u nás v Praze 5-Jinonicích. Na posteli seděl kocour Záviš a udiveně hleděl na moje trenýrky z neekologického materiálu, které se mým neklidným převalováním sežvanily do podoby tang. Když jsem ho uviděl, vděčně jsem ho pohladil po hlavě a přitom se mi moc ulevilo...
Vložil: Jaromír Janák