Když na horách ještě chumelilo aneb Od lyžiček zatížených kocourem po krkonošské běžky. Vzpomínky staré markytánky

Foto: Pixabay

Popisek: Zasněžené Krkonoše

Oba moji rodiče byli obdařeni talenty k mnoha sportům. Já ne. Ale snažila jsem se a třeba lyžování jsem si dokonce zamilovala. Zima byla moje oblíbená sezóna. Měla jsem dokonce povolení na víkend vypadnout z domu už jako teenager, protože když to bylo za účelem sportování, máma to skousla.

Ano, máma byla pohybově nadaná a já byla i v tomto směru jejím velkým zklamáním. Bývalá baletka a krasobruslařka se pokusila mě dát třeba na rytmiku, ale když viděla, že pokusy paní cvičitelky srovnat mi nožičku tak, jak to má při baletu být, jsou marné, po dvou lekcích mi tam zakázala chodit. 

Láska k lyžím a sněhu probuzená kocourem

Na horách to bylo jiné. Tam vládla babička a táta. Když mi byly čtyři roky, dostala jsem první lyže, tedy lyžičky. Měly filcovou patu na nazutí galošky, ta se vepředu připnula řemínkem a jelo se. Tedy spíš se šlo. Vedle chalupy byl nevinný kopeček, který mi zřejmě připadal jako černá sjezdovka, protože když mě táta nahoru postavil a řekl, že mám jet dolů, rozplakala jsem se. Ono to naštěstí stejně moc nejelo, sníh byl navátý, hluboký, i mé nepatrné dětské tělíčko ho zatížilo natolik, že jsem se propadla několik centimetrů pod povrch. Příkaz šoupej nohama vedl tudíž k prvnímu pádu na pusu. Slzičky se slily s kapkami tajícího sněhu, z kuchyně vylezla máma a pohlédla na kopeček za túje a silným hlasem zahalekala na půl Bedřichova: „Já ti to říkala, je to nemehlo!“

Nevšimla si, že jí dveřmi proklouzl kocour, a vyrazil se podívat, co se to venku děje. Přebrodil se sněhem až ke mně, tam už měl toho mokrého bílého dost, a tak se mi postavil na paty lyží. A já začala šoupat nohama, protože vozit kocoura byla velká legrace. Po hodině mě táta přinesl mokrou a spokojenou ke kamnům a vítězně mámě sdělil, že lyžovat už umím, takže se se mnou může vydat do terénu. Babička přiložila mámě hadr na hlavu, nalila jí sklenku domácího rybízového vína a vysvětlila snaše, že mužům není radno bránit ve výchově dětí. A tak jsme s tátou po pár dnech vyrazili do terénu.

Z Bedřichova do Rudolfova vedla tříkilometrová lesní cesta, pěkně zasněžená a uježděná, samá mulda. Táta nazul lyže sobě i mně, vzal mě mezi špičky těch svých, hůlky strčil do podpaží, chytil mě kolem pasu a už jsme frčeli. Pamatuji si z toho jen to, že jsem se zalykala protivětrem, a dole jsem byla polomrtvá, ale bylo to asi báječné, protože jsem chtěla ještě. Trpělivý táta mě tedy zapřáhl za hůlku a vytáhl mě do toho kopce a dal to se mnou znovu. To byl můj první lyžařský vlek, na pár let taky poslední, protože pak už jsem musela do kopce hezky šlapat sama. 

Kotva ano, sedačka ne

Když v Bedřichově postavili první vlek, byla to pro nás lyžaře velká událost. Byla to jednoduchá kotva, která se nahoře musela odepnout od vodicího kabelu, provaz se omotal kolem pasu, kotva zastrčila za něj a jelo se dolů. Dnes by nejspíš nic takového nebylo povoleno, vlastně to bylo docela nebezpečné, ale nějaký vážnější úraz nepamatuji, snad nějak ta modřina byla, když člověk upadl a o kotvu se praštil. Jooo, to už jsem měla vázání kandahár a strašně tvrdé kožené boty na šněrování. Vázání se vepředu zaklapávalo přezkou, která pevně natáhla lanko kolem paty. Drželo to fest, když se člověk vyboural, lyže mu rozhodně nespadly a neujely. Zato to byl kolotoč, srovnat lyže, aby člověka neuhodily do hlavy a aby si nezlomil nohu nebo ruku. Nikdy jsem nebyla závodník, hezky jsem si zvolna kroužila svahem, úrazy se mi vyhýbaly.

Máma mi přestala říkat nemehlo a změnila to na paní opatrnou. Na hory se mnou ale vysílala raději babičku nebo mě posílala na lyžařské prázdninové výcviky, protože lyžování nebyla zrovna její vášeň. Ježdění na kotvě jsem milovala a když se objevila rychlejší poma s talířem, která se už nemusela vozit dolů, zvládla jsem to bravurně. Dokonce jsem několik spolužaček učila na vleku jezdit na výcviku na střední škole. Pak nás zdatnější lyžaře tělocvikářka vytáhla na výlet na běžkách. Ouha. Měli jsme vyjet nahoru sedačkovou lanovkou. Odmala nesnáším cokoliv, co se pohybuje volně ve výškách, nenávidím kolotoče a lanovka pro mě znamená pevně zavřenou kabinku. Nekompromisní tělocvikářka to se mnou vyřešila svérázně. Zavázala mi oči, na dvojsedačku si mě posadila vedle sebe a na konci jen zavelela: „Slez!“ Pak mi za odměnu dala tatranku a poslala mě do čela skupiny, protože běhat na lyžích jsem uměla dobře. Mé pochroumané sebevědomí se srovnalo, na sedačkovou lanovku jsem ale s lyžemi už nikdy nešla. 

Konec mládí, konec lyžování

S kamarádkou z gymplu jsme jezdily na hory lyžovat dlouhé roky. Do Špindlu, do Harrachova, na Špičák, kam se to zrovna hodilo. Lyžaře jsem si i vzala, a i s ním jsem ještě párkrát vyrazila na sjezdovky. Máma byla lyžařka spíš pasivní, ale spolu jsme sledovaly každý přenos z velkých sjezdovek v televizi. Alberto Tomba la Bomba byl pro mě větší idol než Alain Delon. Jednou jsem mámě u televize svěřila svůj sen, jednou si sjet nějakou pořádnou alpskou sjezdovku. Byl to sen neuskutečnitelný, protože Alpy byly za železnou oponou.

A pak mi odešla kolena. Po dvou dnech na sjezdovkách následoval týden krutých bolestí. S dranděním z kopce byl konec. Naštěstí ještě pár let zbyly běžky a podniková chata v Harrachově. Tu mám spojenou s jedním z nejhezčích pracovních období, se skvělou partou, se kterou jsme do Harrachova jezdili v létě v zimě. Naposledy jsem na běžkách vyrážela z Harrachova na Voseckou a na Labskou, když jsem byla ve čtvrtém měsíci. Kolega nelyžař na nás vždycky čekal s uvařenou polévkou a horkým čajem a docela trpěl, protože měl strach, že se mi něco stane. Nestalo se mi nic, cítila jsem se skvěle a miminko v břiše bylo stejně spokojené jako já. Miminko se narodilo a za pár měsíců přišla sametová revoluce. Život nabral úplně jiné obrátky, chata v Harrachově zmizela v propadlišti dějin a mně ze vší lásky k lyžování zbylo jen to koukání na televizi. Na velké sjezdovce jsem nikdy nebyla. Jeden z nesplněných životních snů.

Vložil: Ela Nováková