Vávrova velkorysá nabídka za jedinou noc se Zitou Kabátovou a Adininy „kozí“ nohy. Tajnosti slavných
01.03.2024
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Režisér Otakar Vávra s Miriam Kantorkovou v roce 1969, při natáčení slavného historického dramatu Kladivo na čarodějnice. Snímek je z druhé epizody dokumentárního cyklu Zlatá šedesátá.
VIDEO Vyhlášenému obdivovateli ženských půvabů neodolala ani většina hvězd, dokonce mu padla do oka i krásná manželka Zdeňka Štěpánka. Řada kolegů se na něj mračila, v žaludku jim ale neležel jen kvůli záletům. (Pokračování ze středy 28. února)
Poznal sedm společenských zřízení, přežil dvě světové války a oslavil sté narozeniny. Otakar Vávra prý byl mimořádně šarmantní a okouzlující, s věrností si nikdy hlavu nelámal a podruhé se ženil v 86 letech s partnerkou, která byla o čtyřicet let mladší. Úspěchy u žen mu ale kolegové režiséři nezáviděli. Mnohem víc jim ležely v žaludku jeho monumentální historické velkofilmy, kterými prý je připravoval o peníze na jejich filmy.
Okouzlená:
Adinina škola lásky
Tři roky tajně miloval Elenu Hálkovou, manželku Zdeňka Štěpánka. „Byla nejpůvabnější ženou, jakou jsem kdy poznal. Kdekdo do ní byl zamilovaný,“ zavzpomínal ve svých pamětech. Často se také mluvilo o jeho románku s Adinou Mandlovou, o níž ale prohlásil, že byla krásná jenom od pasu nahoru. Směrem dolů už to bylo horší, protože prý měla „kozí“ nohy. Jejich zdánlivě se slibně rozvíjející vztah ale nakonec skončil jen jednorázovou milostnou epizodou. „S Adinou jsme byli strašní kamarádi. Takoví kamarádi, že jsme si jednou řekli, jaká je to hanba, že jsme spolu ještě nespali, když se tak dlouho známe. Tak jsme se do toho jednou dali. A ona mně trošku dávala jaksi rady, že jsem měl moc rychlý rytmus,“ prozradil. Nakonec se oženil s Helenou Zettlovou, která pocházela z významné podnikatelské rodiny, a měl s ní syna Jiřího. Rodině se sice nikdy příliš nevěnoval, protože žil v zajetí práce, a manželce nebyl věrný, přesto se nerozvedl ani poté, co se zamiloval do své mladičké studentky Jitky Němcové.
Výčitky svědomí
Okouzlila ho prý i Nataša Tanská, s níž v roce 1946 natáčel drama podle knihy Marie Pujmanové Předtucha. „Byla jak vystřižená z Tolstého románu. Přecitlivělá, inteligentní, znala pět řečí. Jednou jsem ji zavedl do garsonky, kterou mi půjčil architekt Zázvorka, ale v poslední chvíli mě přepadly výčitky svědomí a ani jsem se jí nedotkl. Po dvaceti letech mi to vyčetla…“ dodal. Do oka mu padla i Zita Kabátová, které nabídl skvělou roli, když s ním stráví noc, jenže odmítla. A pak se prý dlouho jeden druhému cíleně vyhýbali. Šuškalo se i o jeho údajném vztahu s temperamentní Natašou Gollovou, nejspíš protože na ni nedal dopustit, a když jí nabídl roli v Pohádce máje, dokonce kvůli ní půlku filmu přeobsadil, aby s ní ostatní herci věkově ladili. Tenhle vztah ale nikdy nepotvrdil.
Jan Hus:
O Baarové jen velmi potichu
Pikantním soustem pro milovníky drbů byl i jeho vztah s krásnou, přesto po celý život nešťastnou Hanou Vítovou. Stejně tak se spekulovalo o románku s Lídou Baarovou, která hrála v jeho čtyřech filmech, a Vávra o ní prohlašoval, že je krásná úplně celá. Špitalo se ale jenom velmi potichu, kvůli jejímu vztahu s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Důvěrné přátelství ho spojovalo i s její sestrou Zorkou Janů, při níž stál i v době, kdy se od ní kdekdo odvracel kvůli Lídině kolaboraci. Téměř nekriticky obdivoval Jiřinu Štěpničkovou, která si zahrála v jeho Kladivu na čarodějnice. Vávrovi, který miloval zápletky, se prý líbilo, že nechtěla točit německé filmy, a aby se z nich vyzula, nechala si dokonce odoperovat zdravý kotník. Byl mezi prvními, kdo jí nabídl roli, hned jak byla rehabilitována po osudném pokusu o překročení státních hranic v roce 1951.
Mladičká spása
Se svou životní záchranou a oporou ve stáří, o čtyřicet let mladší Jitku Němcovou, se poprvé setkal, když skládala přijímací zkoušky na FAMU. Jí bylo dvacet, jemu šedesát a tehdy si ho ani nevšimla. Zaujal ji až o dva roky později díky svým úžasným přednáškám. Po jedné z nich stála se spolužáky v dešti na zastávce a pan profesor, který jel kolem v autě, se nabídl, jim nabídl odvoz. Poslední vystupovala Jitka, a tím začal vztah, kterému nikdo neprorokoval dlouhé trvání. Navíc Jitka odjela po absolutoriu na stáž do Itálie, kde byla asistentkou Federika Felliniho, po návratu ale na přerušený vztah s Vávrou navázala. Léta spolu žili, říkali si snoubenci, nikdy ale spolu nepracovali. Vávra jí dával číst své scénáře, ona ale nechtěla, aby ji při práci ovlivňoval. Nakonec se vzali až v roce 1997, po pětatřicátém soužití.
Kladivo na čarodějnice:
Sůl do očí katolíků
Své největší dílo, výpravnou Historickou trilogii (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem), se Zdeňkem Štěpánkem coby ústřední postavou, vytvořil v polovině padesátých let. První měl být představen v roce 1955 na mezinárodním festivalu v Benátkách, nakonec ale z jeho účasti v soutěži sešlo, protože popudil katolickou církev a Vatikán důrazně protestoval. Všechny tři filmy vynikají věrnými rekonstrukcemi dobových reálií, především lokalit, kostýmů a bitev. Zasloužili se o to odborní konzultanti, mimo jiné odborníci na pozdně středověké vojenství Eduard Wagner a Jan Durdík a historik architektury Václav Mencl. Natáčení se zúčastnilo několik tisíc komparzistů, koně dodaly armáda a Svazarm. Jan Hus se stal s rozpočtem 13 110 000 korun ve své době nejdražším barrandovským projektem, Jan Žižka do s 22 miliony překonal a třetí, téměř dvouhodinový Proti všem z roku 1956 se stal nejdražším filmem na dalších více než třicet let. Není divu, že se pak v rozpočtu na leccos už peníze nenašly a nejeden kolega na Vávru pohlížel nevraživě.
Režie jako obor
V roce 1946 stál společně s jinými českými filmaři u založení pražské FAMU, na které pak vyučoval až do roku 2008 déle než šedesát let. Od roku 1963 působil jako řádný profesor a nějaký čas také vedl katedru filmové a televizní režie. Vychoval mimo jiné i řadu budoucích skvělých režisérů takzvané nové vlny, jeho žáky byli například Věra Chytilová, Miloš Forman, Jiří Menzel či Evald Schorm. Po oficiálním odchodu z fakulty se často objevoval v různých dokumentech a pořadech jako pamětník a zachytil své vzpomínky ve čtyřech knížkách – Zamyšlení režiséra, Třikrát před kamerou, Podivný život režiséra a Paměti aneb Moje filmové 100letí.
Sokolovo:
Nežádoucí paralela
V šedesátých letech natočil Vávra nejvýznamnější projekty doby i celé své kariéry, dramata podle literárních předloh Františka Hrubína Zlatá reneta a Romance pro křídlovku. Hlavně ale v roce 1969 Kladivo na čarodějnice, jenže se zrodilo do špatné doby. Podobnost čarodějnických procesů s politickými v padesátých letech byla tak zjevná, že směl být promítán jen v malých kinech. Nakonec byl stažen z distribuce úplně, mezitím ho ale stihly zhlédnout 2 657 920 diváků. Tehdejší mocipáni nebyli daleko od pravdy, k natočení filmu prý Vávru inspiroval proces s politikem Rudolfem Slánským, který byl obviněn ze špionáže, velezrady a sabotáže a vyzrazení vojenského tajemství a popraven počátkem prosince 1952. Na filmu s Vávrou spolupracovala výtvarnice Ester Krumbachová, která se nakonec podílela i na některých scénách a dialozích.
Válečná show
„Pošramocenou pověst“ si napravil počátkem sedmdesátých let další velkolepou válečnou trilogií Dny zrady I. a II., Sokolovo a Osvobození Prahy, koneckonců jen obtížně by hledali jiného režiséra, který by takový projekt dokázal realizovat. Při natáčení masových scén Vávra použil rekordních 60 000 komparzistů, každá část spolykala zhruba dvacet milionů korun. Točit bitvy se učil od ruských režisérů válečných filmů, armáda mu půjčila techniku a o víkendech dokonce i zhruba sedm stovek „záklaďáků“. První film ještě publikum vnímalo jako paralelu k srpnu 1968, v dalších dvou už přistoupil na historickou propagandu, což později to zdůvodnil tím, že kdyby odmítl, přišel by o práci. Svůj poslední film, historické drama o počátku první světové války Evropa tančila valčík, vytvořil na sklonku komunistického režimu, v roce 1989, Detailně v něm zmapoval historické události roku 1914 a nabídl divákům detailní pohled do zákulisí tří evropských mocností, Rakousko-Uherska, Německa a Ruska, které se lišily aktuální situací i pohledem na válku a budoucnost.
Strážce plamene – Hlava kance:
Uctíván i urážen
Pak už se k režijní práci vracel jen sporadicky. V roce 2002 například natočil dokument Moje Praha, o dva roky později pak svůj první hudební videoklip Hlava kance do dokumentu k úspěšnému albu Michala Horáčka a Petra Hapky Strážce plamene. Od raného mládí inklinoval k levici, díky čemuž byl letech 1947-1951 a 1954-1956 uměleckým šéfem tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov a v letech 1951-1954 členem jeho kolektivního vedení. Posbíral neuvěřitelné množství ocenění včetně titulů Zasloužilý umělec a Národní umělec, byl oslavován a uctíván za své hodnotné filmy a plodnou kariéru, ale také zatracován a urážen. Jako první český režisér se v únoru 2011 dožil sta let. Nestor naší kinematografie Otakar Vávra zemřel ve čtvrtek 15. září 2011 na následky operace zlomeniny nohy v krčku.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Encyklopedie Brna, Otakar Vávra: Paměti aneb Moje filmové 100letí, Pavel Taussig, Jiří Menzel, Jitka Němcová: Otakar Vávra – 100 let, Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel – český filmový magnát)
Vložil: Adina Janovská