Strávit život za mřížemi, nebo se rovnou nechat popravit? Kritikům se geniální samouk prostě nezavděčil. Tajnosti slavných
28.02.2024
Foto: Se svolením Národní filmový archiv-Elektafilm
Popisek: Režisér Otakar Vávra v roce 1939 (na snímku vpravo), se svým oblíbeným kameramanem Janem Rothem při natáčení psychologického dramatu Kouzelný dům, v němž zazářila Adina Mandlová jako zhýčkaná dcera bohatého průmyslníka, která utrpí při letecké katastrofě ztrátu paměti
VIDEO Nikdy neshodil nikoho, kdo si to nezasloužil, také se ale nikoho nezastal. Tu a tam se o něm říká leccos, stěží bychom ale hledali po celém světě druhého tak geniálního samouka. Navíc byl pragmatik, který po celý život přesně věděl, co chce. Prostě točit.
Legendární režisér Otakar Vávra, který se narodil právě 28. února, natočil zhruba pět desítek filmů. Hodnotné a finančně nákladné projekty úspěšně realizoval i během nacistického protektorátu díky důsledně apolitickým tématům. Majitel Lucernafilmu Miloš Havel prý dokonce tu a tam posměšně utrousil, že musí vyprodukovat dva levné filmy, aby vydělal na ten třetí, který natočí pan Vávra, a kolega Vladimír Slavínský říkával, že právě on financuje jeho nákladnou tvorbu svými kasovními trháky. Za druhé světové války dokonce dostal za své filmy dvě státní ceny, a když se ho později Arnošt Lustig zeptal, proč je přijal, odpověděl: „Myslel jsem, že jste chytřejší, pane Lustigu. Kdybych Svatováclavskou orlici nepřijal, do večera jsem skončil v Kobylisích na popravišti.“
Světlo proniká tmou:
Debut za tisíce
Syn ředitele všeobecné úvěrní společnosti Aloise Vávry a jeho manželky Marie se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové, jeho o devět let starší bratr Jaroslav Raimund se později stal známým spisovatelem a cestovatelem. Přestože ho od dětství přitahovaly divadlo a film, začal po maturitě na brněnské reálce studovat architekturu. Už na přelomu dvacátých a třicátých let se ale podílel na vzniku několika dokumentů. V roce 1931 natočil s bratrem Jaroslavem a kamarádem, kameramanem Františkem Pilátem, svůj režisérský debut, historicky první československý abstraktní film Světlo proniká tmou. Čtyřminutový avantgardní film, k němuž ho inspirovala světelná plastika významného kinetisty Zdeňka Pešánka, umístěná tenkrát na trafostanici v Jindřišské ulici, je směsí geometrických obrazců a jakési optické hudby. Aby mohl koupit materiál, prodal dokonce část své knihovny. Premiéru měl snímek jako předfilm sovětského dokumentu, po úspěšném uvedení ho Vávra prodal za čtyři tisíce korun Legiafilmu a další dva tisíce mu vyneslo předání archivu pražské elektrárny, která mu pro natáčení půjčila osvětlení.
Na startu s Haasem
Jako student také začal psát první filmové kritiky, v té době byl příslušníkem Levé fronty. Režisérem a scenáristou se vyškolil sám častými návštěvami biografu, během nichž si dělal poznámky. Jako začínající režisér krátkých avantgardních filmů současně psal v třicátých letech z existenčních důvodů i scénáře a náměty, často s někým ve spolupráci. Později už ale tvořil výhradně jen ke svým snímkům. Jeho hlavním cílem byla režie celovečerních filmů, ke které se dostal v roce 1936 ve spolupráci s Hugo Haasem při natáčení komedie Velbloud uchem jehly. Jako samostatný režisér debutoval o rok později dramatem Filosofská historie, natočeným podle stejnojmenné literární předlohy Aloise Jiráska, a vzápětí převzal po náhle zemřelém Josefu Rovenském nedokončené psychologické drama Panenství, natočené podle stejnojmenného románu Marie Majerové.
Velbloud uchem jehly:
Značka kvality
Vždy se snažil o plnohodnotné umělecké dílo a nejčastěji adaptoval novely, romány či divadelní hry významných českých autorů. Velký důraz kladl i na špičkové herecké výkony, takže si s oblibou vybíral pro ztvárnění svých hrdinů osvědčené herce Národního a dalších pražských divadel, které považoval za sázku na jistotu. Obsazoval ale také velké filmové hvězdy, jako byla Adina Mandlová, Lída Baarová či Hana Vítová. Nákladné a hodnotné projekty mohl točit i během nacistické okupace, protože si pragmaticky vybíral nepolitická témata. Díky němu tehdy zazářili na stříbrném plátně například Nataša Gollová a Jaroslav Vojta v mrštíkovské romanci Pohádka máje, Světla Svozilová a Otomar Korbelář v dramatu Pacientka dr. Hegla, Lída Baarová jako Maskovaná milenka či Vlasta Matulová v Turbině.
Vlast vítá
Jako jeden z mála se Vávra mohl vrátit k práci hned po osvobození, protože se během druhé světové války nedopustil ničeho, co by mu mohli tehdejší „kádrováci“ vyčíst. Naopak se mu povedlo hned v květnových dnech 1945 natočit čtrnáctiminutový dokument Návrat presidenta Dr. Edvarda Beneše do Prahy, a poté materiál v délce celovečerního filmu Vlast vítá. Jeho první část je věnována cestě Edvarda Beneše z Košic do Prahy, druhá zachycuje jeho cestu z Wilsonova nádraží na Pražský hrad a film je doplněn záběry z přehlídek spojeneckých armád. Vzápětí zpracoval válečné období od Mnichova po květen 1945 v Praze Cesta k barikádám aneb Pravda vítězí. Použité sekvence byly dílem 27 kameramanů a filmových pracovníků, do dokumentu byly zařazeny snímky spojeneckých a československých týdeníků i záběry ze soukromých archivů. Vzápětí se Vávra vrátil do apolitických kolejí a natočil nesmrtelnou středověkou komedii Nezbedný bakalář. Scénář k ní napsal se Zdeňkem Štěpánkem, který si v ní zahrál bakaláře Jana, jenž je pozván konšely z Prahy do Rakovníka, aby pozvedl úroveň místní školy.
Pokračování v pátek 1. března
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Encyklopedie Brna, Otakar Vávra: Paměti aneb Moje filmové 100letí, Pavel Taussig, Jiří Menzel, Jitka Němcová: Otakar Vávra – 100 let, Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel – český filmový magnát)
Vložil: Adina Janovská