Jak se tvoří nájemné. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Bydlení

Přišlo mi dobře míněné a rozumné upozornění od naší milé šéfredaktorky, že bych neměl vidět svět tak černě a předávat to čtenářům jako jedinou realitu, jinak mě nebude nikdo číst. Už jen proto, že svou beznadějí čtenáře infikuju a oni si to někde hodí. Až jsem se takových slov lekl. Můj svět není plný beznaděje. Jen občas té naděje nevidím tolik, kolik jí kolem je. Nebo může být.

Je to vlastně pravda. Nakoukl jsem do svých textů publikovaných před lety. Byly uvolněnější, víc s humorem, s menším nákladem palebných zbraní na zádech. Texty poslední doby jako kdyby byly předstupeň barikády. Přitom se nedokážu porvat se svou existencí, kdy se po mně vozí svou zvůlí třeba Česká správa sociálního zabezpečení. Neozvu se, nebo ozvu (však jsem to hnal až k soudu, ale po zamítavém rozsudku se nervu dál), ale pak to stejně vzdám. Asi proto, že v tom vidím tu beznaděj. Asi ano.

Naše šéfredaktorka říkala, že bych měl psát i o tom, jak jde systém zlepšovat, projevit svůj osobní zápal porvat se o vlastní svobodu. Ukazovat cesty, naznačovat je, dávat možnosti. Zkrátka ukazovat naději, ne pouze beznaděj. A dala mi příklad ze svého života. Bydlí v Praze, má tam dům, kde pronajímá několik bytů. Je to spekulant, který odírá své podnájemníky? Ale vůbec.

Ukážu na příkladu. Mám rozepsaný text o berlínském obchodním domě KaDeWe. Tady je chystaný perex (text tímto házím do stoupy, stejně už mi tam visí dva týdny a trochu zasmrádá): „Legendární obchodní dům v centru Berlína, který byl za komunismu ve východní části města vitrínou západního blahobytu. Založený v roce 1907. Přežil tragickou hospodářskou krizi třicátých let, nástup Hitlera, nástup komunismu i celou studenou válku. Přežil porevoluční privatizaci a opětný návrat do kapitalismu. A dojel na naši dobu korporátního spekulantství s budoucností.“ Byl by to úderný text o demokracii spekulantů, kteří dovedli kdysi legendární obchodní dům až k insolvenci. A text by byl plný beznaděje, kde bych popsal spekulanty z ČEZu, spekulanty z unie,… a zakončil svým tradičním – všechno stojí za zlámanou grešli.

Nestojí. Rozhodně ne. A je to na příkladu právě naší šéfredaktorky (ne, fakt jsem se jí neptal na bydlení a tohle není úplatek, díky kterému ho získám). Pronajímá několik bytů, ale jak řekla, a jak o ní už léta i vím, nepřemýšlí primárně nad tím, jak z nájemníků co nejvíc vytřískat, ale jak nastavit nájemné tak, aby se jí nájemníci nestěhovali pryč, aby tam bydleli dlouho a spokojeně. Bydlení má kvalitní, nájemné takové, aby se utáhla režie domu. Chamtivě nemamoní, ale nastavuje systém tak, aby fungoval.

Jaký propastný rozdíl oproti obchodnímu domu KaDeWe, kde jen drtivé nájemné dovedlo majitele k insolvenci. Od covidu, jak jsem psal v textu, stoupl nájem obchodnímu domu o 37 %. Proč? Protože… proč ne. Sice kvůli tomu Berlín může přijít o legendární značku a symbol, ale hlavně, že se skupina spekulantů, „investorů“, dosyta nakrmí.

Kdysi jsem si udělal takové minitraumatické cvičení. Představil jsem si, co bych dělal s panelákem někde v metropoli. A hned jsem skouznul do trochu slabo a malomyslných snů o tom, že bych nastavil systém, kdy by se v prosinci neplatilo nájemné. Jen proto, aby se lidé kvůli Vánocům nezadlužovali (zadlužený nájemník je nájemník, který brzy odejde), že by v měsíci, kdy má narozeniny jejich dítě, neplatili nájemné (protože proč ne). Snílek majitelem prostého snu. To bylo kdysi. 

O pár let později jsem si zase vysnil organizaci se základním rozpočtem 50 milionů, která by po republice skupovala opuštěné domy, opravovala jim základní závady (střecha, odpady) a pak je prodávala rodinám na doopravení, přičemž prodej by probíhal formou nájemného. S úrokem na údržitelnost projektu, ale ten by byl minimální. 

Snílkovské bláboly, vím. Ale přes sny se někdy dá dostat i k něčemu, co by fungovalo, kudy by šlo jít a mít tak společnost, která víc dává smysl. Po telefonátu s naší šéfovou při sepisování tohoto textu mi došlo, že přes tu beznaděj vlastně přestávám snít o podobných nejapnostech. Možná je to škoda. Vždyť právě sny beznaděj zahání (pozor, to je vypečená věta, funguje u slov sny a beznaděj tam i zpátky).

Ano, systém je v mnoha ohledech strašně špatně. Ale dá se s ním bojovat. Prát se s ním. Vlastními silami, podle vlastních možností. Neodírat ty kolem sebe, ozvat se, nedat se. Nastavovat svět kolem sebe na mnohem rozumnější koleje. Udělat revoluci, jak praví naše šéfredaktorka, ale ne tu krvavou na ulici, ale revoluci v jednání a chování lidí. Tak se postupně změní systém od základu. Protože základ jsou právě lidé. Zkrátka snít o lepším světě, systému, lidech. Proč ne.

Dostal jsem za domácí úkol přemýšlet i mimo mantinely beznaděje. Dává to smysl. To, že to tady stojí za odřené koleno, tak nějak víme. Rozpadá se to tu, politika je nerozumná, i ten odpor ulice je komický. Ale pořád můžeme myslet do budoucnosti s trochou té naděje. Pokusím se domácí úkol splnit (ne, batiku kvůli tomu neobléknu, dál budu nejspíš sršet síru, ale sem tam se pokusím sáhnout po naději). Naše šéfredaktorka ze mě má srandu. Většinou, když na mě vyrukuje s nějakým nápadem, kam se ubírat, všechno slíbím, chvíli o tom dokonce i přemýšlím, pak zase zajedu do kolejí beznaděje. Toto píšu, abych se z toho nemohl vyvázat, jakýsi veřejný slib. Tak když budu příliš dlouho tlačit pilu beznaděje, nevěšte se, jen mě profackujte. Já se vzpamatuju. Přesně tak, jak to něžně udělala naše šéfredaktorka.

Vložil: Štěpán Cháb