Touha po moci a paranoia v oparu alkoholu aneb Profesionální revolucionář Stalinovým učedníkem. Tajnosti slavných
26.02.2024
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Klement Gottwald jako předseda vlády v roce 1946, při předvolebním projevu v jinonické Waltrovce
AUDIO / VIDEO Jeho éra se stala nejtemnější pětiletkou na Pražském hradě. Jeden z nejzavrhovanějších mužů naší historie vycítil šanci vyšplhat až na vrchol, a pak už z rozjetého vlaku ani nemohl beztrestně vystoupit, i kdyby stokrát chtěl.
Svět, v němž budou všichni šťastní a spokojení, z nějž navždy zmizí bída a problémy. Utopická teorie o uspořádání společnosti, o kterém přemýšleli už antičtí filozofové, se v praxi rychle měnila v nelítostný boj o moc a majetek, odpůrci v nepřátele na život a na smrt. I u Klementa Gottwalda, k jehož jménu minulý režim přiřadil dodatek „první dělnický prezident“, se vznešené ideály ale brzy změnily v jednosměrná pravidla a jejich dodržování v zákon. Stejně jako ve všech historických společenských systémech začala touha po postavení a penězích válcovat slušnost, s přispěním „těch dole“, kteří snili o lepším životě. A než pochopili, že se stali „užitečnými idioty“, bylo pozdě.
Sjezd závodních rad 22. února 1948:
Domova si neužil
Nemanželský syn chudé děvečky Marie Gottwaldové se narodil 26. listopadu 1896, pravděpodobně v Herolticích u Vyškova, v matrice je ale zapsán v nedalekých Dědicích, kde později soudruzi uměle vyrobili rodný dům. Jeho otcem byl pravděpodobně syn heroltického sedláka František Skácel, který se ale k potomkovi nehlásil. Do roku 1905 vyrůstal u příbuzných ve Vyškově, pak žil konečně s matkou, která se provdala za zemědělského dělníka, už po třech letech ho ale poslali do Vídně k strýci. Po ukončení školní docházky se v letech 1910-1914 vyučil truhlářem a už od roku 1912 se angažoval v Českoslovanské sociálně demokratické mládeži. Začínal jako truhlářský dělník na Moravě, v dubnu 1915 ale musel narukovat a po výcviku byl poslán na frontu do Haliče. V červenci 1917 byl zraněn, dostal několik rakousko-uherských vyznamenání za statečnost a po uzdravení válčil na italské frontě. V létě 1918 dezertoval, a pak se skrýval na neznámém místě na Moravě.
Profesionální revolucionář
Po vzniku samostatného Československa se dobrovolně přihlásil do armády, zúčastnil se války o Těšínsko, a pak bojoval s maďarskou Rudou armádou na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Pak sloužil v kanceláři pluku na severní Moravě a ve Slezsku a na podzim 1920 požádal o demobilizaci. Pracovat začal jako dělník v nábytkářské firmě v Rousínově, kde se zapojil do sociálně demokratických organizací, a po neúspěchu generální stávky v prosinci 1920 se sblížil s marxistickou levicí. Po ustavujícím sjezdu KSČ v květnu 1921 se stal členem a rozhodl se pro kariéru profesionálního revolucionáře. Zpočátku působil na Slovensku jako redaktor komunistických novin a organizátor mládežnické tělovýchovy. Jako delegát slovenských komunistů se zúčastnil II. a III. sjezdu KSČ, na němž byl zvolen do ústředního výboru. V květnu 1926 přešel do pražského ústředí, kde převzal řízení agitační a propagační komise, a v roce 1927 byl na IV. sjezdu zvolen tajemníkem ÚV KSČ.
Projev na Staroměstském náměstí 28. února 1948:
Masarykův soupeř
Na V. sjezdu KSČ v roce 1929 vyhlásil bolševizaci strany, jeho skupina dogmaticky přebírala tehdejší směrnice Komunistické internacionály (Kominterna), řízené Moskvou. Koneckonců se v prosinci 1929 nechal v parlamentu slyšet, že se komunisté do Moskvy „jezdí učit, jak vám zakroutit krk“. Vzápětí ho ale zostřování hospodářské krize přinutilo aspoň částečně respektovat sociální požadavky dělníků. Jejich podporu KSČ získala během mostecké stávky na jaře 1932 díky tomu, že poprvé zvolila taktiku lidové fronty. Vzápětí Gottwald narazil na odpor Kominterny, a tak provedl sebekritiku, strana se vrátila k teorii sociálfašismu a po zásazích státní moci na přelomu let 1933-1934 se pohybovala na hranici legality. V roce 1934 komunisté delegovali Gottwalda v prezidentských volbách proti T. G. Masarykovi a za volební heslo „Ne Masaryk, ale Lenin!“ byl na něj vydán zatykač. Podařilo se mu včas uprchnout, nějaký čas se skrýval a v srpnu odjel tajně do SSSR, kde byl v srpnu 1935 zvolen tajemníkem Exekutivy Kominterny.
Bojovník za svobodu
Po návratu do vlasti v únoru 1936 opět převzal vedení strany, na VII. sjezdu vyhlásil program široké lidové fronty na obranu republiky a zapojil komunisty do antifašistického hnutí. V roce 1938 vystupoval na mítincích po celé republice a na podzim patřil k nejhlasitějším odpůrcům přijetí mnichovské dohody. Získal tím pověst bojovníka za národní svobodu. V listopadu 1938 byla činnost strany na pokyn Kominterny zastavena a Gottwald emigroval s dalšími funkcionáři do SSSR. Už v první polovině čtyřicátých let se začaly stupňovat jeho problémy s alkoholem, v roce 1943 měl být dokonce vystřídán Janem Švermou, který ale nabídku odmítl. V září 1944 prodělal těžký infarkt, v čele moskevského vedení ale dál řídil práci strany doma i v exilu až do osvobození.
Převzetí moci
Po válce se stylizoval do uvážlivého státníka a budovatele, KSČ prezentoval jako všenárodní stranu, reprezentující s výjimkou velké buržoazie zájmy všech vrstev národa, a zahájil masový nábor členů. V srpnu až říjnu 1945 se podílel na jednáních o znárodnění klíčového průmyslu a peněžnictví, v předvolební kampani 1946 sliboval podporu soukromým rolníkům a živnostníkům a toleranci inteligenci a kultuře. Po vítězství ve volbách se stal předsedou vlády a snažil se posílit spolupráci se sociální demokracií. Od léta 1947 ale změnil pod vlivem počínající studené války taktiku s cílem co nejrychlejšího převzetí moci. Využil nejednoty demokratických sil a stal se hlavním stratégem únorového převratu 1948. Za vládní krize v podstatě převzal moc ještě předtím, než prezident Beneš přijal demisi nekomunistických ministrů. Podala ji jen menšina vlády, takže Gottwald mohl postupovat ústavní cestou a získal důvěru parlamentu.
Nástup do funkce prezidenta:
Prezident na dálkové ovládání
V červnu 1948 byl zvolen prezidentem republiky a odstartoval tradici tzv. dělnických prezidentů. Po Stalinově roztržce s Jugoslávií začal už v druhé polovině roku zavádět komunistickou diktaturu. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 vyhlásil generální linii výstavby socialismu. Zahájil tím éru rychlé industrializace, násilné kolektivizace, ideologické indoktrinace a porušování lidských a občanských práv. Hlavní slovo v otázkách bezpečnosti, armády, justice i ekonomiky získali sovětští poradci, Československo bylo zcela podřízeno SSSR. Názorových oponentů se začal zbavovat jako nepřátel režimu, podílel se na organizaci vykonstruovaných politických procesů a rozsudků trestu smrti, kterými odstraňoval z cesty i někdejší nejbližší spolupracovníky.
Roky mimo realitu
Ke konci života už byl úplně odtržen od veřejnosti i stranických kolegů, k čemuž výrazně přispěly těžká závislost na alkoholu a chronická pohlavní nemoc. V roce 1951 se o něj začali starat sovětští lékaři, žil v zajetí permanentní nedůvěry a trpěl až panickým strachem ze Stalina, kterému se neodvážil odporovat. Na Pražském hradě seděl pět let a zemřel náhle 14. března 1953, pouhých devět dní po Stalinovi a po návratu z jeho pohřbu. Jeho manželka Marta byla přesvědčená, že ho mají na svědomí moskevské kruhy, přinejmenším tím, že ho donutili letět letadlem, přestože měl výduť hrudní aorty syfilitického původu. V tomto duchu si také hodně nahlas pustila pusu na špacír i na pohřbu, při němž vykřikovala cosi o vrazích… a skončila šupem v péči psychiatrů. Klement Gottwald byl pohřben v Národním památníku v Praze na Vítkově, v němž byly až do roku 1962 jeho nabalzamované ostatky uloženy v mauzoleu. Poté byl zpopelněn, protože se podle „zlých jazyků“ začal kazit.
(zdroje: Wikipedia, Biografický slovník Historického ústavu AV ČR, idnes.cz, Český rozhlas, Pražský hrad)

Vložil: Adina Janovská