Kdo zabil kolegyni Urieovou aneb Zazděná, nebo zakopaná? Sobota Jaromíra Janáka
komentář
24.02.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Věra Urieová
O hrůzném zmizení pěvkyně Národního divadla, od něhož letos v říjnu uplyne padesát let.
Divadelní ulice je taková ta nehezká díra mezi Národním divadlem a Novou scénou, vedle které je náměstíčko, nazvané asi z nedostatku důstojnějších míst po státníkovi, který, ať už ho máte nebo nemáte rádi, by si určitě zasloužil významnější prostor.
Dřív se to místo jmenovalo Piazzetta Národního divadla a režisér Jiří Krejčík o její absurdní historii řekl: „Dvanáct let mě zaměstnávala kauza restaurační budovy Národního divadla v Praze, která byla v roce 1991 zmatečně vrácena řádu Voršilek, na jejichž pozemku kdysi stála, protože se zapomnělo, že Voršilky ho už v 30. letech státu prodaly. Načež jej řád pod cenou prodal firmě Themos, která už desetiletí znemožňuje provoz naší první scény. Herci Národního nemají přístup do své kantýny a na piazzettě Národního divadla máme mezi Národním a Laternou magikou Wall Street.“ Pak pan režisér Krejčík zemřel a tři roky nato Národní divadlo koupilo za 290 milionů korun svou restaurační budovu zpět a piazettu před ní pojmenovalo Náměstí Václava Havla:
Tam, kde se na onom náměstí nachází zábradlí, z kterého se můžete dívat na tu méně hezkou stranu ND, stávala kdysi doplňovací budova Národního divadla, kde byly zkušebny, taneční sál a spousta kanceláří. Když jsem do divadla nastoupil, budova ještě stála a musel jsem si tam dojít vyřídit doklady, důležité pro nástup. V podzemí byla spojena chodbou s divadlem. Nějaký čas před mým nástupem tam byla vybudována sauna, kterou využívali hlavně páni a dámy z baletu. Veřejným tajemstvím bylo, že tam nejužší vedení divadla pořádá divoké dýchánky s lidmi, kteří rozhodovali o spoustě věcí v tehdejší republice. To tajemství bylo tak veřejné, že o něm Eva Kantůrková napsala ve svém románu Černá hvězda, podle kterého v roce 1996 vznikl i film Ceremoniář, v hlavní roli (vrchního z oné sauny) s Janem Hrušínským.
Říkalo se, že po postavení té podzemní sauny se lidem, kteří náhodou šli okolo jejích prostor, roztřásly ruce a některým se náhle zrychlil srdeční tep, a z celého kdysi pokojného domu, kterým byla doplňovací budova, se stalo místo, kam lidé neradi chodili. Hned vedle vstupních dveří do budovy někdo namaloval žlutou křídou kříž a vedle něj písmeno V…
V kanceláři jsem si tehdy vyřídil všechno, co je nutné udělat při změně zaměstnání, a dostal nové razítko do občanky. Pak už začal obyčejný divadelní život. Nás nově příchozí považovali staří členové za vetřelce a my se jim mstili otázkami, aby nám vyprávěli, jaké to bylo před sto lety při premiéře Prodané nevěsty, kterou řídil Bedřich Smetana.
„Stejně tě sem vzali tak rychle, jen aby nepřišli vo směrný číslo po Uryjový,“ řekl mi jeden z těch bardů s opovržlivým úšklebkem. Proč mě do operního souboru vzali, mi bylo srdečně jedno, ale na tu paní jsem se zeptal kamaráda Honzy, který věděl všechny drby z divadla.
„Jo, paní Urieová. Věra. Já ji zažil jen krátce, ona potom nějak zmizela, nebo co se s ní stalo. Říkali, že asi emigrovala. Měla bráchu v Rakousku."
Věra Urieová, která záhadně zmizela, byla pohledná paní středních let, zpívala dlouho ve sboru. Říkali o ní, že si žije nad poměry a kde asi ty peníze bere. A že je má asi od toho bráchy z Rakouska. „Jenomže ten bohatej rakouskej brácha byl už tehdy pár roků mrtvej…“ dodal Honza. V divadle se šuškalo (ve všech divadlech se šuškává), že paní Urieová byla oblíbenkyně ředitele divadla Přemysla Kočího (jinak onoho operního pěvce, co v seriálu Chobotnice z II. patra svádí maminku, Dášu Veškrnovou) a že se paní Věra během divokých večírků ocitla i v sauně Národního divadla.
V té době se už připravovala generální oprava divadla a ředitel Kočí prosazoval zbourání zmíněné budovy, zvané doplňovačka, která měla být podle původních plánů zachována. „Škoda té sauny v podzemí,“ říkali tanečníci. „Zrovna když tam dobetonovali ty sprchy...“
Měl jsem štěstí, zrovna v té době jsem se přistěhoval do Ostrovní 5. To je ten pěkný dům hned vedle nových garáží Národního divadla. Bydlel jsem v posledním patře a malou terásku jsem měl přesně nad místem, kde měl být postaven nový areál, obklopující dnešní náměstíčko onoho státníka, o kterém jsem se již zmínil, který do sauny za pěvkyněmi a herečkami chodit nemohl. (Zato si jednu, právě tu, co ji v seriálu sváděl náš tehdejší ředitel, vzal.) Kromě štěstí jsem měl i smůlu, protože Národní (do kterého jsem to měl asi dvě minuty) se na šest let zavřelo, aby mohlo být opraveno. A jednoho dne jsem se vrátil ze zkoušky v tehdejším Smetanově divadle (dnes Státní opera) a doplňovačka byla pryč. Zbyla z ní jen hromada suti, kterou vyvážely náklaďáky.
Po pár dnech se ale práce zastavily, načež přijela policejní auta a sanitka a spousta lidí, kteří místo ohradili nějakými hadry a plentami, aby tam nebylo vidět z Národní třídy. Zapomněli na nás z Ostrovní 5, kteří jsme z oken (a já z terásky!) měli výhled jako z nejlepších lóží v divadle. Na ohrazeném místě se pracovalo sbíječkami, a potom i krumpáči, a nakonec přijelo nákladní auto s jeřábem, který naložil na korbu betonový blok!
V divadle se tehdy říkaly divné věci a ředitel Kočí na několik dní zmizel.
„Našli tam Věru Urieovou, byla zabetonovaná v nové přístavbě sauny,“ drbaly tehdy i členky KSČ a přitom se křižovaly. A podivná postava bývalého zpěváka a později správce té sauny F. S. se potácela po chodbách a vydávala zvláštní zvuky, blížící se kvílení…
Za nějaký čas vydalo vedení divadla zprávu, že na bývalém klášterním hřbitově řádu Voršilek, který se nacházel v místě tehdejší doplňovačky, bylo nalezeno tělo pohřbené jeptišky. Pověsti říkaly, že na klášterním hřbitově (!) se našlo jen jedno tělo a že jeptišky musely být ohromně šikovné, tělo prý bylo omotané kari sítí a zalité betonem…
Tehdy se v místě, kde kdysi stála doplňovací budova Národního divadla a kde je dnes zmíněná ošklivá Divadelní ulice, začal na zdi objevovat kříž, namalovaný křídou, a u něho písmeno V. Kříž stejného tvaru, jako byl kdysi vidět vedle dveří již neexistující budovy v místech, odkud pak odváželi betonový blok.
Nedávno jsem tam náhodou procházel. Měl jsem pocit veliké tísně a začaly se mi třást ruce. Ze zdi na pravé straně na mě jasně svítil žlutý kříž a vedle něj písmeno V. V jako Věra…
P. S. Tenhle případ kdysi vzrušil nejen nás z Národního, ale i jiné hledače záhad. Jejich král Stanislav Motl ten případ viděl trochu jinak. Podle něj Věra leží v zahradě jedné vily v Hodkovičkách. I v tom případě přeji duši záhadně zmizelé ženy klid. Ať už její tělo skončilo zazděné, anebo zakopané pod rododendronem:
Vložil: Jaromír Janák