Kam zmizela má krásná, bagetami i krevetami vonící Paříž aneb Kam až dojedou traktory… Vzpomínky staré markytánky

Foto: Pixabay

Popisek: Eiffelovka

Koukám na zprávy a vidím, jak davy turistů nemohou k Eiffelovce, protože široké bulváry Paříže jsou plné traktorů. Koukám dál a vidím, jak traktory nemohou do centra Prahy, protože jsou tak velké, že neprojedou pod železničními přejezdy. Ještěže ta naše Praha je tak malá, že davy turistů hravě doplní na náměstích jakoukoliv manifestaci, aby se její pořadatelé mohli vykázat pěknou účastí, napadá mě. Ale vzpomínám na Paříž.

Bylo mi sladkých sedmnáct, když se mi na tři týdny protrhla železná opona a já vyjela s dvěma strýčky na cestu snů do Francie. Psal se rok 1976, můj skutečný strýc žil už osm let v Německu a já se chystala se s ním tajně setkat na výjezdní doložku, získanou z obrovské protekce mou matkou. To setkání popíšu jindy, dnes jen tolik, že po dvou dnech v německých lesích jsme se strýčkovými kamarády pokračovali na cestu do Francie, zatímco on se vrátil do Hamburku, aby nikdo nevěděl, že jsme se potkali. V Čechách se rodily Husákovy děti a já prožila neuvěřitelnou cestou napříč Francií tak sladkou, jak jen v básních a písních může být. Na konci té cesty čekala na nás Paříž, město snů. 

Paříž 1976

Paříž ještě nebyla uzavřena do okruhu dálniční sítě, příjezd do města byl snadný, z venkovských předměstí jsme se rázem ocitli na širokých bulvárech a s pomocí tlustého průvodce od Michelina, geniálně uspořádané knihy zakoupené hned na začátku cesty za nemalou část přidělených deviz, jsme dorazili až do čtvrti Marais, tedy prakticky do centra. Tam jsme dle rad zkušeného strýce zaparkovali auto (bezplatně), abychom se pro něj vrátili, až budeme odjíždět. Pohybovat se autem po městě, jehož síť metra je tak hustá, že stanici najdete v každé třetí ulici, byl a je nesmysl. I když tehdy ještě zácpy nebyly tak strašné.

Opět na radu strýce jsme vyhledali Rue des Archives poblíž náměstí Republiky a v ní hotel Molay. Vedl ho arabský majitel, podobně jako většinu hotýlků v této čtvrti. Sloužily nejen chudým turistům, ale převážně také děvčatům v kratičkých sukních opásaných pásky s velkou sponou, které své zákazníky lovily po uličkách v Marais. Pokoj byl vytapetován rudě a postele vykazovaly dlouhé používání, nicméně majitel byl vlídný, mluvil anglicky a nestyděl se za to a všude bylo čisto. Cena za třílůžkový pokoj byla tak nízká, že ji lze těžko přepočítat na dnešní eura. Francouzi platili novými franky, ale stále ještě počítali ve starých, což bylo pro nás poměrně matoucí. Naštěstí se vše dělilo v desítkové soustavě, takže se na to dalo rychle zvyknout.

Ranní Paříž voněla čerstvě upečenými bagetami z bezpočtu malých pekařství a páchla odpadky splachovanými vodou z otevřených hydrantů. Rychlý úklid, žádné šetření vodou. Nedaleko od hotelu ve dvoře každé ráno v šest otvírala jedna z množství tržnic, kde se málo dbalo na hygienu, o to víc tu bylo čerstvého ovoce, zeleniny, ryb a mořských plodů. Živé krevety se zmítaly na hromadách, sem tam nějaká spadla na zem, když jste na to prodavačku upozornili, mávla rukou, jako že ta už je volná, tu si vemte zdarma.

My chudí Češi jsme chroupali bagety se slaným máslem a pěšky putovali městem. Ke katedrále Notre Dame de Paris to bylo kousek, z vyhlídky na věži jsme poprvé viděli Paříž jako na dlani. Já tedy také naposled, protože na Eiffelovku by mě nikdo nedostal, neboť trpím závratí. Zato do Louvru jsem šla s nadšením a radostně bloudila po jeho chodbách zahlcena sochami a obrazy. Na nádvoří nestála žádná pyramida, průchod ke královskému paláci a do zahrad patřil převážně domácím venčitelům psů a studentům, posedávajícím se skripty na lavičkách v Tuilerijských zahradách.

Paříž patřila Francouzům, respektive Pařížanům, protože směs národů tu byla pestrá. Popíjeli víno v bistrech na rozích ulic, korzovali po nábřeží Zlatníků mezi stánky bukinistů, ráno spěchali za prací a v poledne poklidně obědvali nejméně hodinu v některé z jednoduchých restaurací jednoduché francouzské jídlo s hromadou zeleniny a samozřejmě sklenkou vína. V práci setrvávali kvůli dlouhým obědům déle, než bylo zvykem u nás, navečer se pak setkávali, aby si dali něco menšího s některé z restaurací v Latinské čtvrti, zašli do kina nebo na muziku do nějakého hudebního bistra. Procházka po hřbitově Pére-Lachaise kolem hrobů literárních, hudebních a divadelních velikánů připomínala osamělou procházku Olšanskými hřbitovy.

Poněkud živěji bylo na kopci, protože Montmartre přece jen lákal těch pár turistů nejvíc z celé Paříže. Nezbytný portrét od starého jednonohého veterána mám dodnes schovaný. Trochu mě přikrášlil a trochu postaršil, jsem na něm ale pořád krásně mladá a nadšená ze zážitků. I když jsem tehdy neviděla to, na co jsem se moc těšila, totiž výstavu impresionistů. Ta byla umístěna v Museé de l´Orangerie, jenže ouvej – zatímco všechna ostatní muzea v Paříži měla zavřeno každé pondělí, což jsme věděli, právě oranžerie byla zavřena každé úterý. Tuto informaci jsme se ale dověděli až ze zavřených dveří. S organizováním turistického ruchu si Pařížané velkou starost nedělali. Paříž žila, dýchala, voněla i páchla a měla své vlastní kouzlo. Kdo mu propadl, toužil se sem vrátit, kdo tu žil, byl na to hrdý Pařížan – ať to byl herec, lékař, bankovní úředník nebo clochard, povalující se na místech, kde teplý vzduch z metra propouštěl odvětráním na ulicích. 

Paříž 2010

Byla jsem v Paříži ještě dvakrát v devadesátých letech a cítila jsem, jak se město mění, i když stále ještě mělo svou nezaměnitelnou atmosféru. Na pár dní jsem pak vyrazila do města, které mě kdysi tak okouzlilo, v roce 2010. Viděla jsem úžasné muzeum d´Orsay vybudované ze starého nádraží, viděla jsem pár pěkných výstav. Ale má Paříž se kamsi ztratila. Francouzské restaurace už nebyly jednoduše potažené kostkovanými ubrusy, vlastně naprostá většina z nich nebyla ani francouzská, ale řecká, indická, italská, čínská… McDonald a KFC ovládli i bývalou mekku gastronomie.

Bistra, v nichž bývalo levné víno a limonádou střižené točené pivo, prakticky zmizela, nahrazena turistickými kavárnami s mizerným espresem. Zmizely tržnice ze dvorů, zůstala jen jedna obří centrální. Z dávného břicha Paříže se stal obchoďák. Kosmopolitní město nacpané turisty přijíždějícími na třídenní exkurze v tichosti opustila většina bývalých Pařížanů směrem na předměstí. Ach, kde ty loňské sněhy jsou. Paříž je krásná, ale je to prostě jen jedno z velkoměst s památkami, jeho typická vůně i pach jsou pryč. Evropské velkoměsto.

Jedno si ovšem Francouzi vzít nenechali. Rádi stávkují. A tak je dnes Eiffelovka nedostupná, protože francouzští zemědělci zastavěli ulice traktory. Podobně jako ti naši vlastně moc nevědí, co chtějí, diktát evropských nařízení se jim prostě nelíbí. Možná chtějí zpátky svou Francii, svou Paříž, své krevety a sýry. Jenže ouha – otočit zpět evropskou mašinerii moc dobře nepůjde. Stejně jako nepůjde zabránit turistům, aby zaplavovali Paříž, anebo naši Prahu.

Vložil: Ela Nováková