Jak mi Ježíšek nadělil šunt z Německa. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Nářadí pro ilustraci

Hřebík, obyčejný hřebík položil na lopatky celý německý průmysl. Tedy v mé domácnosti, kde už si Německo ani neškrtne. Pod stromečkem jsem našel kufřík ručního nářadí Parkside, kterou produkuje a zaštiťuje německý korporát LIDL. Teď mi bylo souzeno použít jejich kleště na vytažení hřebíku. Pokusím se popsat celou hrůznou zkušenost.

Už mnoho let do prostoru při jakékoliv závadě křičím – nemám nářadí. Ježíšek mé volání vyslyšel. Pod stromečkem jsem našel kufřík s nářadím. Přiznávám, nejsem kutil (před dvěma lety jsem třeba volal instalatéra na to, že nám v zimě nejspíš prdla trubka ve zdi. Teklo to zdí a já byl vyplašený jako jehně. Instalatér přijel, s sebou majzlík, kladivo, že se jde mlátit zeď. Zkontroloval stav věci, divně se na mě podíval a utáhl u zdi vodovodní kohoutek. A odjel. Ten pohled byl drtivý. Ale já to praktické v oku prostě nemám. Nemám to, stydím se, ale nemám. Je to svého druhu postižení, jako barvoslepost. Jeden nevidí barvy, druhý nevidí řešení ze zdi tekoucí vody… ne, ne, pozor, není to zase taková tragédie, před dvěma týdny nám přestalo pracovat čerpadlo. Sedl jsem si, půl hodiny čerpadlo ohmatával a laskal se s ním a pak ho prostě opravil. Voda teče... a ne po zdi, takže jsem to opravil dobře.

No to jsem si od prostého hřebíku pěkně odskotačil k vodovodnímu potrubí. Takže hřebík. Měl jsem tu švagra, to vám je obdivuhodně šikovný člověk. Ten vidí řešení vždycky a s nářadím je jedna ruka. Přišel s tím, že potřebuje kleště. Hned jsem pyšně přispěchal s kufříkem od Ježíška. Je v něm naskládané všechno základní nářadí. Švagr pochvalně přikývl, popadl kleště a jal se vytahovat hřebík z prkna. Jen zabral, kleště se zlomily. Na pohled vypadaly kleště bytelně, jako kdyby mi je dovezli přímo z výstavy pro domácí kutily. Ale jen z výstavy. Jakmile přišlo na věc, a kleště měly vytáhnout hřebík, poroučely se do nebíčka pro šmejd.

A tak tu teď sedím, přede mnou leží zlomené kleště a já si říkám, kde asi udělali soudruzi z Parkside chybu. Nářadí, které jen vypadá jako nářadí, použít nejde, protože jejich výroba byla natolik nekvalitní, že při prvním použití prostě prasklo. Hřebík nebyl ve dřevě ani zarezlý, takže to nebyl žádný souboj, švagr je mistr v oboru, ten kleště nepopadl jako tele. Je tedy možné, že v Parkside prostě začali šetřit na nákladech a prodávají šmejd, který je k neužití? Který prostě po pár dnech praskne, vypoví službu a vyslouží si tím teplé místečko v popelnici? Upřímně, tímto jsem se začal do budoucna společnosti Parkside vyhýbat. Šetří na nákladech, tedy dodávají zboží, které slouží pro oko na výstavu, nikoliv pro práci.

Ale to je asi tak, když se poctivého řemesla chopí korporát a udělá si byznys z toho, jak ošulit náklady, tedy prodávat levně, ale pak logicky nekvalitně. S takovou ten Green Deal nedoženeme. Smysluplná a přirozená ekologie toho, že když si koupím kleště, podědí je ještě moji vnuci, je v prachu. Teď abych si kupoval kleště vždycky, když se něco rozbije. Je to ekologie konzumu. Tedy taková, která ctí ekonomiku, rozhodně ne ekologii.

A netýká se to jen nářadí a společnosti Parkside. Před dvěma měsíci jsme byli s jedním ze synáčků nakoupit boty. Říkám si – boty jsou základ, na tom se šetřit nebude. Vyrazili jsme do obuvi, koupili mu bytelné boty bez dvou stovek za tři tisíce. No, panenky se mi protáčely jako na kolotoči. Ale boty dobré, vypadaly tak. Pohodlné, teplé, dobré na běhání i do sněhu, prodavač je chválil, jako kdyby je sám ušil. Prostě krása. Za měsíc a půl mu do nich začalo téct. Bytelné boty… na výstavu. Ne na nošení. Koupeno v obuvnictví, ne někde v podchodu na tržnici. Komu pak věřit?

Před třemi roky se nám na existenci vykašlala pračka. Museli jsme koupit novou. I koupili. Dva měsíce po uplynutí záruční doby v ní podivně hrklo, přestala spolupracovat. Přivolaný opravář jen mávl rukou a řekl, že chyba je v elektronice, že bych musel koupit novou, celou vyměnit a že by bylo levnější koupit novou pračku. No, tak jsme museli koupit novou. Ta bude už za rok bez záruky. Hrkne v ní? Tuším, že ano a už teď si střádám na novou. V tomto ohledu kdyby se v tom Green Dealu zapracovalo, neřekl bych ani slůvko protestu. O kolik je pro přírodu lepší, aby moje kleště podědili i moji vnuci, než aby se mi rozpadaly pod rukama a já si musel kupovat další a další a hledat, které vydrží a neprasknou. A ano, Ježíškovi i tímto vzkazuji, že bych příště radši kvalitní nářadí v menším množství, ale takové, které přežije déle než jedno vytažení hřebíku. Až mu budu psát dopis, určitě to zmíním. 

Ale on se takhle rozbil celý svět. Kapitalistický (švarcsystém je echt kapitalismus s přechodem snad až do otroctví) podnik Rohlík se začal chovat jako politický kádrovák. Měl jen prodávat potraviny, místo toho kádruje politicky nepohodlné. Kdysi disident Alexandr Vondra se se svými metodami očerňování postavil po bok té nejhorší bandy rudé mládeže z padesátých let. Agrární komora, ta doposud velmi kritická, si stoupla vedle vlády a začala po letech kritiky sloužit jako mopslíček. Asi pod praporem hesla - soudruzi se navzájem podrží, soudruzi si rozumí. Politický boj se začal vést snahou dostat svého oponenta do kriminálu,... když ne do kriminálu, tak alespoň v očích veřejnosti jej očernit tak, až vypadá jako zralý na kriminál. Ticho se začalo považovat za boj za pravdu. Něco vyreklamovat jde, něco už méně. 

Vložil: Štěpán Cháb