Hlas zesnulé babičky. Záhady života

Foto: Záhady života (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Jaroslav Drábek ze skupiny EPRV777 při přípravě kamer

Brněnští vyšetřovatelé paranormálních jevů, které čtenáři časopisu Záhady života již dobře znají jako skupinu EPRV777, dostali také pozvánku od paní Jany B. z krásného kraje, z Vysočiny, nedaleko Žďáru nad Sázavou, aby přijeli a provedli vyšetřování v jednom starém rekonstruovaném domě, jenž je posazen do malebného údolí nedaleko řeky Svratky.

Nejprve jsme se přivítali s celou rodinou, a poté vešli do předsíně domu. Už tam jsme s mou kolegyní Janou cítili, že na nás někdo čeká. Posadili jsme se do obýváku, abychom si poslechli, co se zde v domě odehrávalo, a zapnuli naše přístroje. Kromě diktafonu také ghostmetr, jenž nás upozorňuje na změny v elektromagnetickém poli, tedy na přítomnost entit, dále generátor bílého šumu, který k sobě bytosti přímo přitahuje, a také P-SB7, přístroj, který nám umožňuje slyšet slova, jež zemřelí říkají,“ seznamuje mne se začátkem vyšetřování vyšetřovatel Jaroslav Drábek, který se od rodiny dozvěděl, že první zvláštní událost se v domě měla stát už před deseti lety.

Paní Jana B. vypráví: „Manželovi tehdy na jaře zemřela maminka a my jsme všechny její věci včetně mobilního telefonu přivezli domů. Dalších devět měsíců na její vypnutý mobil nikdo nesáhnul, nebyla v něm ani SIM karta. Uložili jsme telefon do skříňky v kuchyni a zapomněli na něj. Ale přesně na Štědrý den, těsně před večeří, začal babiččin telefon z nepochopitelných důvodů zvonit, respektive pípat. Chodili jsme zmateně po bytě a snažili se zvuk rozklíčovat, aby nás nerušil. Asi si umíte představit náš šok, když jsme zjistili, že pípání způsobuje babiččin telefon, na kterém se sám zaktivoval budík! Devět měsíců po její smrti! Když jsme vyzvánění budíku jedním stiskem deaktivovali, telefon se opět nadobro vypnul a už se nenastartoval! Nedokážeme si to nikdo dodnes vysvětlit…“

Volání z druhého břehu

Hlavní vyšetřovatel při jejím vyprávění pokyvoval hlavou a pak vysvětlil: „Z našeho pohledu to technicky možné je. Duchové totiž dokážou rozkmitat elektromagnetické pole, způsobit tím jakousi elektromagnetickou vlnu, a jejím prostřednictvím ovládat jakýkoliv elektronický přístroj – telefon, notebook, stolní počítač, televizi, zkrátka cokoliv. Není to pro ně žádný problém. Mně se stalo něco obdobného, stejným způsobem mě kdysi pozdravil můj švagr Jirka, když jsem byl na jeho kremaci. Najednou mi během obřadu začal zvonit vypnutý telefon a na displeji se objevilo: Volá Jirka. Vyvedli mě z pohřební síně, protože jsem se tomu začal nahlas smát. Přestože jsem tím udělal ostudu, bylo mi dobře. Měl jsem ohromnou radost, že se mi ozval… Nikdo jiný to totiž být nemohl, jeho telefon už nikdo nepoužíval.“

S vánočními svátky má tato rodina ještě jednu zajímavou příhodu. Nechme si ji odvyprávět dcerou Lenkou, která byla její součástí: „O Vánocích v roce 2014 jsem natáčela na mobilní telefon domácí video, jak si hrají naši dva psi. Stála jsem u dveří a snímala jejich vyvádění a najednou jsem si všimla, že zároveň s nimi točím i jakási bílá světélka, asi dvacet malých kuliček, které létaly sem a tam, ze strany na stranu, neuvěřitelně rychle. Nedávalo mi to žádný smysl. Kamera všechno zaznamenala a ty záběry mám k dispozici. Nutno říci, že jsem neměla zhasnuto, ale rozsvíceno, takže jsem prostor místnosti dobře viděla a očima jsem nic z toho nezaznamenala. Po několika minutách jsem poletující světélka zkoušela nahrát znovu, ze stejného místa, ale bezvýsledně. Už se neobjevila.“

Psali jsme

„Musel jsem nutně vědět, co je smrt a co mě čeká.“ Zpověď zkušeného astrálního cestovatele. Záhady života

Tady se něco děje

Příhody s mobilními telefony by po čase zřejmě zůstaly v zapomnění, kdyby podivné události nezačaly nabírat poměrně rychlý spád a mnohem děsivější podobu. Během posledního roku se v domě začaly ozývat neznámé zvuky, zvlášť v horním patře, v pokoji u jedné z dcer. „Stává se, že sedíme celá rodina v obýváku, koukáme se na televizi a přímo z místnosti nad námi, z dětského pokoje, se ozývají kroky. Jako by tam chodil dospělý člověk, jindy to zase zní jako dětské cupitání. Často míváme pocit, že z výklenku, který je mezi chodbou a kuchyní, nás pozoruje nějaký stín, nakoukne a zase zmizí. Není vyloženě černý, je spíš šedobílý. Mně i dceři už se několikrát stalo, že jsme dole na chodbě slyšely, jako by si někdo sedal do proutěných křesel, což pokaždé doprovázel onen charakterický zvuk dosedání. Nikdo tam ale nebyl! Křesílka jsou nedaleko krbu, tohle místečko měla moc ráda naše babička, než zemřela. Nahřívala si tam kosti, jak říkávala. Je nám samozřejmě jasné, že proutí přirozeně pracuje, ale tenhle zvuk je úplně jiný. Opravdu, je to jako by někdo dosedl, nebo se z křesla zvednul. V poslední době se to opakuje stále častěji, a navíc na téhle chodbě občas vídáme jakési šedé siluety,“ popsala paní domu, která vyšetřovatelům prozradila, že pátrali po historii svých předků a zjistili zajímavé informace. Například že jsou již čtvrtou generací, která v domě žije, a v poválečných letech 1948-1950 se zde odehrála nějaká rodinná křivda, která se týkala majetku a peněz. „Od té doby se v každé generaci opakují spory o dům a majetek,“ dodala paní Jana B.

Vyšetřovatelé se dále dozvěděli, že v rodině už léta koluje jakási legenda o zlatém pokladu, který během druhé světové války někde ukryl jejich pradědeček. Nikdo už ale neví, zda se jedná o mýtus, nebo skutečnost. Jisté je jen to, že po zlatém pokladu zatím není ani památky, přestože v stařičkém domě v uplynulých letech probíhaly důkladné a rozsáhlé rekonstrukce, které mohly, pokud poklad existoval, leccos odhalit.

Lovci duchů používají množství techniky

Spletl si ducha s tchánem

Vraťme se ale ještě na chvíli k událostem, které předcházely příjezdu našich vyšetřovatelů. Dcera Veronika už dnes sice za rodiči jezdí pouze na návštěvy, ale i ona si vzpomíná na pocity, které v tomto domě měla už ve svém dětství. „Pamatuji si, že jsem se tady hodně bála, i když nevím proč. A dodnes tady nerada zůstávám sama, zkrátka se bojím. Vzpomínám si, že jsem jednou ležela v posteli ve svém dětském pokoji, měla jsem zavřené oči a najednou přišel nepříjemný pocit, že ke mně někdo sklání hlavu. Bylo to tak reálné, že jsem na to dodnes nezapomněla. Před usnutím jsem se pokaždé úplně přikrývala peřinou, protože jsem se necítila v bezpečí. Natolik jsem se bála tmy, že jsem nedokázala usnout bez rozsvícené lampičky.“

Své si v tomto domě prožil i její nynější manžel, který s tchánem před nějakou dobou společně pracoval v garáži. V těchto prostorách kdysi ve stáří žila prababička, jež zde měla vybudované dvě prostorné místnosti. „Tchán mě pro něco poslal nahoru do domu, a když jsem se vrátil, povídám mu: Tady to máš! Pak jsem odešel do kuchyně, ale k svému obrovskému překvapení jsem zjistil, že tam tchán sedí. Nebylo technicky možné, aby byl na dvou místech současně. Došlo mi, že jsem viděl v garáži postavu, která se mnou krátce mluvila, a já si ji spletl s tchánem. Nic obdobného se už neopakovalo, ale pocity něčí přítomnosti, jako že okolo vás někdo neviditelný prochází, nebo že za vámi stojí, máme celá rodina. Těžké kroky, dupot nebo cupitání vnímáme všichni, čas od času slyšíme vrzání dveří od garáže, ale když se tam jdu podívat, jsou zavřené.“

Světelná koule

Příjezdu vyšetřovatelů skupiny EPRV777 se už rodina nemohla dočkat, protože poslední dobou se zde měly dít nevysvětlitelné jevy, které se v domě odehrávaly se stále silnější intenzitou. Dcera Lenka k tomu dodává: „Včera jsem zahlédla velkou světlou letící kouli, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Říkala jsem si, že už se nejspíš tak těším na příjezd vyšetřovatelů, že asi blázním…“ Jaroslav Drábek jí ale vysvětlil, že na tom z jejich pohledu není vůbec nic zvláštního: „Přesně takto se projevují ochranné bytosti. Obvykle se jedná o někoho z příbuzných, který po své smrti chrání rodinu před jinými bytostmi, jež mají z nějakého důvodu ve svém domě. Setkali jsme se s tím už mnohokrát, jsou to projevy, o nichž hovoří mnoho očitých svědků při různých případech.“

Psali jsme

Staroměstský orloj a jeho tajemství. Záhady života

Detailní kontrola domu

Nyní naši vyšetřovatelé Jana a Jaroslav prošli celý dům, aby se blíže seznámili s místy, kde došlo k zvláštním úkazům, a hledali možné přirozené příčiny jevů, které by se daly technicky vysvětlit. Na nic podstatného ale nepřišli. Poté na těchto inkriminovaných místech rozmístili infrakamery s nočním viděním, aby jim v příštích hodinách nic neuniklo.

Jarda Drábek rodinu seznámil s další postupem vyšetřování: „Nyní zkusíme prostřednictvím přístrojů oslovit vaši babičku Marii, protože známe její křestní jméno, a uvidíme, jestli je tu přítomna a zda se nám přihlásí ještě někdo, a pak znovu projdeme dům, snad se podaří navázat komunikaci i na dalších místech.“ V souvislosti s tím se oba vyšetřovatelé dozvěděli, že shodou okolností rodina den předtím obdržela svůj rodokmen od prababiččina bratra, takže si budou moci podle těchto jmen ověřit, zda se v domě nevyskytuje ještě nějaký jiný příbuzný.

Vyšetřování na místě

Začínáme…

Pohled všech přítomných se nyní stočil k přístroji P-SB7, jenž byl položen na stole a slouží ke komunikaci se zemřelými. Podle zkušeností vyšetřovatelů EPRV777 funguje na bázi rozkmitání elektromagnetického pole a má tu schopnost, že dokáže zachytit a zprostředkovat hlasy zesnulých. „Dobrý večer, jestli je tu někdo s námi, tak se nám nyní může ozvat,“ vyzval přítomné entity ke komunikaci Jaroslav Drábek. Po nějaké chvíli se z přístroje ozval holčičí dětský hlásek. „Ano.“

„Můžeš nám říci, jak se jmenuješ?“ Dětská odpověď však už nepřišla, místo toho se ozval nějaký muž, nebylo mu však příliš rozumět. Později se vyšetřovatelé dovtípili, že se jim zřejmě představil jako František. Nebyli si však zněním jména jisti, a tak jej raději požádali o potvrzení. „Je mezi vámi muž, který se jmenuje František?“ zeptala se vyšetřovatelka Jana. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat:

„Ano.“
„Františku, jste původní obyvatel tohoto domu? Narodil jste se tady?“
„Ano.“

Hlas zněl zvláštně, téměř plechově. Oba vyšetřovatelé se snažili získat víc informací.
„Žil jste tady před druhou světovou válkou?“
„Ano.“

Poté se hlasy zdvojily, jako by do přístroje mluvilo více lidí najednou. Na celé rodině byly vidět rozpaky. Později mi paní Jana B. vysvětlila: „František byl můj strýček. Zemřel, když jsem byla ještě malá…“

Jaroslav Drábek měl pro zesnulé další otázky:
„Je mezi vámi i paní Marie?“
„Ano.“
„Můžete jí, prosím, vyřídit, aby k nám přišla a něco nám řekla?“

Po chvíli se ozval ženský hlas:
„Tady su.“
„…přesně takhle mluvila babička!“ vykřikla nadšeně její vnučka a na celé rodině byl znát šok a obrovské překvapení. Něco takového opravdu nikdo z nich nečekal…

Psali jsme

Případ prokletého mlýna, z praxe psychotronika Josefa Schröttera. Záhady života

Honba za rodinným pokladem

Jaroslav však okamžitě reagoval, aby pracně navázané spojení mlčením neztratili.
„Dobrý večer, paní Marie, my vás zdravíme. Chtěla byste něco vzkázat své rodině?“
„Ano.“
„Můžete tedy mluvit…“

Hlas po chvíli reagoval, ale znění jejího vzkazu vyznělo do ztracena, protože mu nikdo nebyl schopen porozumět.

„Jde o to,“ vysvětlil Jaroslav Drábek příbuzným, „že zemřelí obvykle nemají tolik energie, aby mohli mluvit přes P-SB7 v delších větách, většinou jsou odpovědi krátké. Zkusme tedy paní Marii raději položit nějakou otázku. Souhlasíte?“
Z přístroje se ozvalo: „No…“

Vyšetřovatelé poté rodinu vyzvali, aby se babičky na něco zeptali. Byla to velice zvláštní situace, protože nikoho v tu chvíli žádná vhodná otázka nenapadala, a tato skutečnost členy rodiny trochu vyvedla z míry. Koneckonců, na co se ptát zemřelých? Vnučka se po chvíli ujala slova a položila nevyřčenou otázku, která rodinu trápí už dlouhá léta:
„Babi, máme ten poklad tady najít?“
Babička něco odpověděla, ale opět jí nebylo rozumět ani slovo.

„Mohla byste to prosím zopakovat?“ požádala paní Marii vyšetřovatelka Jana. „Je v tomto domě ukrytý poklad?“
Z přístroje se ozvalo slyšitelné: „Ano.“

Všem z té energie vstávaly chlupy po celém těle, detailnější informaci, která by je dovedla k nějakému konkrétnímu místu, ale nezískali. „Nám s Janou v tu chvíli přišlo na mysl, že jim babička chtěla vzkázat, že pokladem jsou oni sami, rodina, a že mají držet při sobě. Ale to už mohou být jen naše domněnky, protože to nahlas řečeno nebylo,“ říká J. Drábek.

Během zdlouhavé, ale poměrně úspěšné komunikace se kromě paní Marie a pana Františka ještě podařilo navázat hlasové spojení se dvěma zesnulými dětmi, jakousi Maruškou (Mášou) a Otíkem, o němž se toho příliš nedozvěděli, protože do P-SB7 hovořil jen krátce. Ale totožnost malé dívky se zřejmě odhalit podařilo. Paní Jana B. říká: „Naše babička se jmenovala Marie, ale z historie víme, že její rodiče kdysi přišli o starší dcerku, která se jmenovala stejně jako ona. To je jediné dítě, které v naší rodině zemřelo…“

Když přišel ten správný čas a vše důležité bylo vyřčeno, Jaroslav Drábek bloudivým dušičkám nabídl, že pokud chtějí, mohou jim pomoci a prostřednictvím modliteb a odváděcího rituálu je odvést do Světla.
„Nemusíte se bát. Souhlasíte?“
„Ano,“ ozval se ženský hlas. A paní Jana s dcerami radostně vykřikly: „To je přece hlas naší babičky!“

Když se setmělo, vyšetřovatelé splnili svůj slib a zahájili odváděcí rituál. Celým domem se rozezněly modlitby z Bible kralické. Odváděcího rituálu se zúčastnila téměř celá rodina, jen manžel paní Jany B. měl pracovní povinnosti. Ale pro všechny ostatní to byl nezapomenutelný zážitek… „Dcera měla zavřené oči a později nám vyprávěla, že viděla jakýsi světelný vír, do kterého naše babička vstoupila. Obě malé děti přitom držela za ruce. Viděla, jak odchází i náš strýček František a další dušičky z celého okolí. Jasně vnímala zářivé světlo, do něhož vstupovali. Mnohokrát děkujeme za tuto zkušenost…“

A jak se jim žije dnes?

S odstupem času jsem paní Janě B. volala, abych se dozvěděla, k jakým změnám u nich doma došlo. „Je nám krásně, jsme velmi spokojení. Zdá se mi, že se atmosféra v celém domě rozzářila a projasnila, zlepšily se vztahy v celé rodině a přicházejí samé dobré zprávy. Dcera si změnila polohu postele podle rady Jaroslava Drábka a spí se jí lépe než kdykoliv předtím. Už se tady nebojí ani potmě.“ A strašidelné zvuky? „Zmizely, vůbec nic už se neozývá. Kroky, cupitání, praskání křesel, to vše je pryč a všude je klid. Zmizely i stíny, které jsme potkávali na chodbě. Je to pro nás všechny obrovská úleva…“

Převzato z časopisu Záhady života

Vložil: Redaktor KL