Jak jsem potkal Emu Destinnovou. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Ema Destinnová

Množství téměř patnácti diváků, tísnících se s třímetrovými rozestupy v prvních dvou řadách, na mne řvalo a hrozilo pěstí, někteří bučeli a někteří se marně pokoušeli vytáhnout prsty z ucpaných uší. Ještě několikrát jsem se uklonil, čímž se mi podařilo uhnout létajícím rajčatům z výprodeje z Alberta, a ještě nezasaženým okem jsem hledal ústupovou cestu.

Nakonec jsem se odhodlal ke skoku, přeskočil jsem rozběsněný dav a prchal uličkou ke schodišti. Rozběhl jsem se po secesních schodech a zastavil se až před zámečkem ve Stráži nad Nežárkou, okres Jindřichův Hradec. Tam se otevřela brána a ven, zahalená do černého mušelínu, spíš vyplula, než vyšla, slavná operní pěvkyně Ema Destinnová.

Měl jsem trochu jiné představy o kráse, které nekorespondovaly s krásou a váhou slavné pěvkyně. Přitom ji milovalo tolik velikánů. Pěvci Enrico Caruso (po kterém se jmenovával slavný televizní pořad, v němž jeho svůdnickou roli převzal Pavel Trávníček), Arturo Toscanini, Dingh Gilly, ale taky válečný letec Joe Halsbach, který nakonec divu připravil o majetek a zahýbal jí s komornou, anebo pán místních lesů, který ji obral o suvenýry, jimiž podplácel vesnické panny, aby mu byly po vůli (jak o tom krásně píše paní Viktoria Hradská ve své hře Commedia finita).

Pak se ozval pěvkynin hlas. Zpívala mi ukolébavku z Hubičky:

Paní Destinnová se na mne po chvíli usmála a křikla mi do ucha, na které jsem už začal trošku slyšet: „Naučím tě zpívat jako já! Budeš slavný po celém světě! Budeš zpívat líp než Franco Corelli!“

„Mám ale jednu podmínku,“ slibovala (a v puse vlevo nahoře jí zářilo zlato). „Pojď se mnou…“
A já šel. Jako ve snu…

Prošli jsme několika pochmurnými chodbami a před námi se otevřely dveře podivné místnosti, černě vymalované, kde na katafalku stála otevřená rakev. „Pojď si lehnout vedle mě!“ řekla mi slavná pěvkyně a objala mě rukama.

Ozvalo se zasyčení, jako když se vypouští balón. Něco pode mnou splasklo a já ležel na hromadě šedého popela. Roztřásl jsem se hrůzou. Pak jsem otevřel oči.

Nade mnou stála manželka a třásla mnou: „Vstávej, volal z televize pan producent Nardelli. Onemocněl jim v pohádce druhej had. Musíš za něj zaskočit! “

„Mha přede mnou, mha za mnou!“ přežehnal jsem se. „Destinnová, Corelli, Nardelli!“ A vyrazil jsem do televize. Třeba to hodí i Destinnovou na dvoutisícovce. Tam se jí snad už není třeba bát…

Vložil: Jaromír Janák