Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Poslední „harašení“ už nestihl. Miloslav Šimek, legenda z časů televize. Výročí Jakuba Vosáhla

16.02.2024
Poslední „harašení“ už nestihl. Miloslav Šimek, legenda z časů televize. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Supraphon / Milan Vágner (stejně jako snímek v textu)

Popisek: Miloslav Šimek

Jeho výrazné brýle, typický účes, a především mimořádně třeskutý smysl pro humor znalo několik generací televizních diváků. Před dvaceti lety odešel uprostřed práce na další show pro obrazovku. Miloslav Šimek, řečený Slávek či Sláva, patřil k těm, bez kterých si diváci neuměli večerní zábavu představit.

16. února bylo v roce 2004 pondělí a Miloslav Šimek se Zuzanou Bubílkovou se měli chystat na sobotní vysílání dalšího dílu svého pořadu Politické harašení. Místo toho se po osmé hodině ohlásila „Bubu“ z prázdného divadla v černých šatech. Už rezervované programové okno vyplnil sestřih předcházejících dílů. 

Ačkoliv lidé kolem Miloslava Šimka věděli, jak na tom zdravotně je, diváci o tom neměli tušení. Dokonce i jeho krátký sestřih vlasů, který byl důsledkem nemoci, někteří označovali za atraktivnější než předcházející „přehazovačku“, ze které si dělala jeho jevištní kolegyně pravidelně legraci. 

Všechny díly „Harašení“ jsou dodnes ke shlédnutí na Youtubu a každý si tak může udělat obrázek, jak se od té doby posunuly hranice satiry. 

Když na počátku devadesátých let komik Miloslav Šimek zavolal Zuzaně Bubílkové, zda by s ním nechtěla spolupracovat, bylo mu krátce po padesátce. Přesto se prý televizní novinářce u telefonu vybavil brýlatý komik v černobílé televizi, na kterého koukala jako malé dítě, a pomyslela si: Bože, ten ještě žije?  

První velká kariéra, podle mnohých ta jednoznačně nejlepší, totiž Šimkovi skončila v pouhých jednatřiceti letech. Jeho o rok mladší parťák Jiří Grossman podlehl zákeřné nemoci a tím skončil jeden z nejslavnějších tandemů v historii českého humoru. 

Potkali se jako vysokoškoláci, když Šimkovo studentské divadlo zkoušelo jedno představení společně s Grossmanovou kapelou. Trumpetista, kterého studium stavební fakulty zoufale nebavilo, měl ambice i v psaní a hraní, a chemie se Šimkem prý zafungovala okamžitě.

 

Dvojice Šimek + Grossman

Šimek, který rozuměl i marketingu, zpětně vzpomínal, že z reklamních důvodů tvrdili, že jsou kamarádi od dětství, což ale nebyla pravda. 

Kamarádství definitivně svázala společná vojna a následně se ve dvojici prosadili nejprve jako moderátoři hudebních akcí a pak stále více jako komici. 

Tehdejší školák Marek Eben kdysi vzpomínal, že jejich slavné povídky, které z pódia předčítali, si se spolužáky o přestávkách recitovali úplně stejně jako jejich prarodiče forbíny Wericha a Voskovce. 

Škola byla mimochodem oblíbeným humorným prostředím, ještě po padesáti letech patří k všeobecně legendárním komické postavy doktora Zelí či chemikáře, jehož poslední slova zněla „kyselino sírová, zdraví neškodná, skoč do úst“. 

Šimek s Grossmanem také napsali nerealizovaný komediální scénář Až přijde Komenská, ve kterém čerstvý absolvent pedagogiky Jaroslav Kotek nastupuje na pražskou základku do čistě ženské sborovny. 

Zde Šimek jednoznačně čerpal z vlastní zkušenosti. Učil až do roku 1967, kdy dvojice nastoupila do profesionálního angažmá v divadle Semafor. Do té doby měli ve studentských klubech Olympik a Sluníčko šest večerních představení týdně a Šimek pak brzy ráno vstával do vyučování. 

V Semaforu se jako druhá skupina, střídající hlavní hvězdy Suchého se Šlitrem, okamžitě stanou hitem. Študácký humor dua oslovujícího se „Jirka“ a „Slávek“ táhne do spodní části Václaváku davy mladých. A také kamery, které je proslaví po celé republice. 

Jejich pořady Návštěvní den a Hop, dva, tři v originální režii Jána Roháče bez nadsázky definují formát televizní estrády pro hlavní vysílací čas. 

Jenže než stihne začít jejich druhá sezona, objeví se před pasáží Alfa místo fronty na lístky sovětské tanky. Atmosféra v zemi se mění a humor značky Š+G najednou získává ráz protestu. Třeba když si Šimek dělal z pódia legraci ze sovětských vojáků v hledištích divadel (oko umělce si pohledem do zeleně odpočine) nebo když stvořili komickou postavu angažovaného občana Dušana M. Pupáka. 

Asi nejdál zašli ve skeči „Jedovatá slina“, kde si nad dětskou básničkou o Prašné bráně dělali legraci z cenzorského hledání dvojsmyslů i pronikání ruštiny do běžného jazyka. Když Grossman s východním akcentem volal „Pane básníku, koho vy by chtěli praštit koštětem“, sál v podzemí václavské pasáže se otřásal. 

 

Podle vzpomínek zpěváka z jejich skupiny Pavla Bobka jej napsali hned na začátku září 1968. Krátce poté se mladšímu z dvojice ozvaly zdravotní problémy a Šimek se musel osamostatnit. Přesto s kamarádem zůstal na jevišti do posledních chvil. V pražské nemocnici, kde Grossman prožil poslední rok, s ním prý trávil množství času a po představení jej vždy dlouhou chodbou od výtahu na pokoj vyčerpaného nosil na zádech. 

Když na Mikuláše roku 1971 zemřel, zvažoval Šimek nějakou dobu, že se vrátí k učení. Nakonec ale zůstal v Semaforu a postavil novou komickou skupinu s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným. Mnoho ortodoxních fanoušků Š+G prohlašovalo jejich humor za trapný a úpadkový, ale přesto měli každý večer vyprodáno. Na rozdíl od skupiny zakladatele divadla Jiřího Suchého, který to prý nesl velmi těžce. 

Šimek si na jevišti vytvořil image přísného učitele v brýlích, který hrál protiroli natvrdlému Sobotovi i cholerickému psychoňovi Petra Nárožného. 

Jeho humor byl spíše suchý a cynický, už s Grossmanem byl ten, kdo obvykle „uzemňoval“ kolegův básnický rozlet. Jeho spoluhráči však vzpomínali také na mimořádnou schopnost improvizace a humorného vytěžení prakticky jakékoliv situace, která na jevišti nastala. 

V zákulisí měl ale pověst přísného šéfa, který svou skupinu dovede postavit do latě. A podobně to s ním měly i doma jeho tři dcery. Sám byl vychován přísně ve svojsíkovských ideálech skautu a další generaci je předával s důsledností absolventa pedagogické fakulty. 

V osmdesátých letech si našel nového parťáka v Jiřím Krampolovi a v Semaforu si jeho skupina držela pozici té divácky nejvděčnější a proto nejpopulárnější. 

Stále se držel i v televizi, se Sobotou měli na Kavčích horách úspěšnou sérii Zavěste, prosím, volá Semafor, pak zase kamery pravidelně natáčely komponovaný pořad Zajíc v pytli. 

Mimoto často hostoval v pořadech jiných protagonistů, nepostradatelný byl v silvestrovských estrádách. Občas také moderoval, třeba několik ročníků Zlatého slavíka. V podstatě lze říci, že Šimek byl pro televizi jednou z jistot pro hlavní vysílací čas.

 

Listopad 1989 prožívaly na jevišti všechny semaforské hvězdy pohromadě, ale velmi krátce poté se šéf divadla Jiří Suchý rozhodl s konkurenčními týmy Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka rozloučit.

Šimkův soubor se přesunul jen o pár desítek metrů přes Václavské náměstí. V bývalém kině v pasáži Jalta založil divadlo, které pojmenoval po kamarádovi Jiřím Grossmanovi. První roky pokračoval v dosavadním programu v partě s Krampolem nebo Uršulou Klukovou. 

Jak však postupem devadesátých let vyprchávalo nadšení z porevolučních časů, dostávala se stále častěji do popředí satira, kterou vyráběl v tandemu s novinářkou Bubílkovou. Nejprve v rádiu, od února 1995 na České televizi. 

Pořad dostal název S politiky netančím, který prý Šimek vymyslel z fleku na ulici, když se náhodou potkal s jedním televizním dramaturgem. Hned čtvrtý díl byl v sobotním primetimu nejsledovanějším pořadem týdne. 

Pod heslem „už není povinný poslouchat koniny“ nakládali poctivě rovnoměrně na všechny strany. Klausovi i Zemanovi, poslancům i senátorům. Pro ty měli zvláštní slabost, Šimek horní parlamentní komoru nazýval „muzeum osobností“ či „Pithartova jednotka pomalého nasazení“. 

Po několika letech přešli na komerční TV Nova, ředitel Vladimír Železný o ně prý usiloval hodně dlouho. S novou značkou Politické harašení se strefovali do politických nešvarů dále, byť pořad museli ladit trochu více do novácké estrády. 

Miloslav Šimek se i dál příležitostně uplatňoval jako moderátor, byť třeba jeho uvádění Zlaté hokejky společně s dcerou patří spíše ke kuriozitám. 

Brzy po šedesátce jej, ač byl jako skaut a sportovec vyznavačem zdravého životního stylu, začalo trápit zdraví. Celoživotní dokonalý profesionál se ale snažil, aby diváci nic nepoznali. Bojoval s leukémií, kterou nakonec ještě zkomplikoval zánět tlustého střeva a zápal plic. 

Do poslední chvíle prý trval na tom, že má pouze chřipku a snažil se obracet svůj stav v humor. 

Shodou náhod pár dní předtím spustil v USA Mark Zuckerberg svou revoluční novinku v podobě sociální sítě. 

Jako by se Šimkem symbolicky odcházel i věk televize, kdy se celá rodina shromáždila v osm večer před obrazovkou. 

V té nové už harašení nebude považováno za vtipné. 

Zdroje: Šimek Miloslav a další autoři: Čtyři o čtyřech, RaJ, 1984, Bubílková Zuzana, Šimek Miloslav: Politici nevyhynou…, Šulc a spol., 1997, Blesk, PrahaIN, Lidovky

 

 

Vložil: Jakub Vosáhlo