Zpěvačka kamarádka, kterou byste rádi představili matce, Lenka Filipová. Výročí Jakuba Vosáhla
14.02.2024
Foto: Universal Music / Jiří Škarha
Popisek: Lenka Filipová nestárne...
Když populární zpěvačka dosáhne sedmdesátky, píše se buď že je „nestárnoucí“, nebo že „dokáže s elegancí stárnout“. U Lenky Filipové, jubilantky dnešního dne, by se dalo napsat obojí.
Když se před několika týdny zpěvačka Lenny pokoušela o českou nominaci do pěvecké soutěže Eurovize, uzavřel se tím po pětatřiceti letech jeden pozoruhodný rodinný příběh.
V roce 1988 se stejné soutěže mohla účastnit její maminka Lenka Filipová. S francouzskou písní Ne partez sans moi měla reprezentovat Švýcarsko. Jenže funkcionářům se přes uvolnění „perestrojky“ nelíbilo, že by československá zpěvačka měla reprezentovat jinou zemi. Úřední stopka prý padla velmi krátce před odletem.
Autorské duo narychlo sehnalo náhradu v podobě začínající Kanaďanky Celine Dion. Ta pak vyhrála nejen národní kolo, ale v Dublinu triumfálně i celou evropskou soutěž. Otevřelo jí to cestu ke kariéře jedné z největších popových div devadesátých let.
Pražskou rodačku krach této nabídky snů samozřejmě zklamal. V pětatřiceti byla na vrcholu kariéry a pro mezinárodní šoubyznys vybavena jako málokdo jiný.
Jak se vůbec stalo, že křehká blondýnka zpoza železné opony dostala nabídku reprezentovat na největším svátku evropského popu úplně jinou zemi?
Lenka Filipová, byť si to doma uvědomoval málokdo, byla kromě Karla Gotta prakticky jediná, kdo dokázal přeskakovat železnou oponu a mít paralelně kariéru na Západě. Aby pro zpěvačku z Východu skládali přední francouzští skladatelé a nahrávala v Paříži? Nevídané.
I v domácím hudebním rybníčku se dost vymykala. V době, kdy místní šoubyznys utvářely dost předvídatelné zpěvácké typy, si dokázala nejen držet image sympatické intelektuálky, ale i zdařile balancovat na hraně mainstreamu a písničkářství.
„Pro ženy se Filipová stala i na dálku důvěryhodnou přítelkyní, které by se neváhaly svěřit se svými problémy, zatímco muži v ní viděli přitažlivou dívku z rodu těch, jaké by rádi představili své matce,“ zhodnotil její pozici na hudební scéně Český hudební slovník.
Nemluvě o jejím hlase, který posluchači poznali zcela neomylně.
Naprostým zjevem pak byla její hra na kytaru. Na pražské konzervatoři ji vystudovala u těch nejlepších pedagogů doby, zatímco zpívání, stejně jako moderování nebo hraní, pro ni původně bylo jen přivýdělkem. Po úspěšných štacích ve Spirituál Kvintetu nebo divadle Semafor se jí ale otevřela velmi zajímavá kariéra.
Vedle toho se stále prezentovala třeba šansony, které pro ni na básně Vítězslava Nezvala složil kytarový virtuóz Štěpán Rak. A také absolvovala prestižní kytarové kursy v Mezinárodní hudební akademii v Paříži. Tam postupně pronikla ze studentských klubů do rádií, kontakty měla i v nejprestižnějším hudebním divadle Olympia a ve finále v tamních studiích natočila několik singlů.
Francis Cabrel, její vrstevník folkař, pro ni na konci sedmdesátých let složil píseň Je l'aime à mourir. V českém textu Zdeňka Rytíře dostala název Zamilovaná. Meditace o zamilovaném snu, podaná neuvěřitelně civilně, jen s kytarovým doprovodem, byla v éře velkolepých aranží a velkých orchestrů trochu z jiného světa. A publikum si ji skutečně zamilovalo.
Zvláštní naléhavost studiové nahrávky byla podle vzpomínek samotné zpěvačky dosažena nechtěně. Text totiž ve studiu viděla poprvé v životě, textař Rytíř, známý tím, že díla odevzdával na poslední chvíli, slova diktoval do telefonu krátce před nahrávací frekvencí. Zpěvačka se nad papírem musela skutečně bedlivě soustředit.
Zamilovaná dala název i prvnímu albu. Na debutu se sešla až neuvěřitelně hvězdná sestava autorů, kromě Cabrela a Štěpána Raka třeba slavný jazzman Milan Dvořák či Karel Svoboda, tehdejší první hitmaker v zemi.
Druhé LP Quo Vadis už šlo „na export“, což znamenalo výrobu aglicko-francouzské verze pro západní trh.
O její speciální pozici v této době podal zajímavé svědectví textař Michal Horáček. Tomu Zdeněk Rytíř postupně přenechal část své zpěvácké klientely, včetně Karla Gotta. Lenku Filipovou si ale držel, i když o ni „Kudykam“ velmi stál.
Na koncertech střídala popové vypalovačky s lyrickými šansony a ukázkami klasické kytary. Z legrace říkala, že provádí „osvětu“, ale stala se jednoznačně nejslavnější popularizátorkou tohoto nástroje, ke kterému ji kdysi přivedla maminka. V dalších letech nahraje několik alb klasických kytarových skladeb a stane se dokonce autorkou kytarové školy.
V osmdesátých letech si připsala několik skutečných hitů, které bouraly rádia. V roce, který měl být jejím průlomem na světovou scénu, ovládala hitparádu vlastní písní Za všechno může čas, kterou si v průběhu let vypůjčilo na coververzi hned několik interpretů.
Po roce 1989, když se všechny „předlistopadové“ hvězdy potýkaly s úpadkem zájmu posluchačů, pro ni nebyl problém přesunout pozornost ke kytaře a tvorbě pro náročnější publikum.
A v roce 1993 se jí narodila dcera Lenka, která se už v pubertálním věku stane hudební parťačkou a pravidelným hostem koncertů. Dnes jako Lenny patří ke špičce české hudební scény, na které má velmi podobnou pozici jako kdysi matka.
Ta zaznamenala velký comeback v roce 1997 s albem Svět se zbláznil, které pro ni skládaly i rockové legendy devadesátých let jako Michal Pavlíček nebo Ivan Kral, řada výrazných textů nese podpis Gabriely Osvaldové. Album získalo cenu Gramy a prodalo se jej tolik, že to stačilo na Zlatou desku.
V roce 2003 následovalo Tisíc způsobů, jak zabít lásku, na kterém spolupracovala s řadou mladých tvůrců, ale také s folkařem Janem Nedvědem.
V dalších letech se opět více věnovala kytaře a „alternativě“. Jezdila po festivalech i krajanských komunitách a dokázala přes zdravotní problémy s elegancí stárnout. Ale také dokázala „jít s dobou“ a vedle akustické kytary zvládnout na mistrovské úrovni i tu elektrickou.
V roce 2018 se rozloučila se studiem (alespoň prozatím) albem Oppidum, kolekcí keltských lidovek, zpívaných v původních jazycích. Rámovány byly dvěma verzemi písně Paula Simona Kathy´s song. Po anglickém úvodu přišlo české finále se slovy Davida Stypky, jednoho z nejoriginálnějších textařů dekády.
Podle některých kritiků to bylo velmi osobní finále celé kariéry, jdoucí mezi žánry vlastním, osobitým stylem.
Svět se mou smýkal do všech stran Přiznávám, já mnohdy nechala se Teď víc sama sebou už snad rozpoznávám Vábení slepých ramen řek v celé jeho kráse |
Zdroje: www.lenkafilipova.cz/biografie, Český hudební slovník, Lidovky, Seznam, Wikipedia
Vložil: Jakub Vosáhlo