Francouzský milovník z plzeňského rybníčku. Pradědečka s erbem český Connery prostě nezapřel. Tajnosti slavných
12.02.2024
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Felix le Breux ve vánočním příběhu režiséra Jiřího Bělky Romance štědrovečerní, který měl premiéru 24. prosince 1963
AUDIO / VIDEO V jeho žilách kolovala šlechtická krev a navzdory přibývajícím šedinám byl celý život stejně démonický a neodolatelný jako sir Sean Connery. Jeho životní rolí se stal legendární svůdce Giacomo Casanova, který jako by předurčil i jeho soukromí.
Něžně růžový, s portréty načančaných dam, jimž uprostřed vévodil ON. Interesantně prošedivělý elegán s elegancí a noblesou šlechtice, který se ve skutečnosti narodil do herecké rodiny. Šuškalo se ale, že je levobočkem šlechtice a abbé Grimaniho, italského spisovatele, diplomata a dobrodruha, jehož jméno se stalo synonymem neodolatelného svůdce. Portrét Felixe le Breux v kostýmu Casanovy vévodil reklamnímu vějíři, který mi matka přinesla z největší plesové události roku. Přestože jsem ho opatrovala jako oko v hlavě, stejně padl nakonec za oběť babiččiným destrukčním nápadům. Romanticky růžový papír s černobílými fotografiemi nemilosrdně strhla a nahradila černou krajkou, současně s ním vzal zasvé i jeden z modelů Hany Podolské. Výsledkem sice byl kostým Královny noci, který na maškarních plesech dodnes budí pozornost, raději bych ale měla ty dva originály.
Poslední růže od Casanovy:
Šlechtický levoboček
Narodil se 5. dubna 1918 v Plzni a exotického příjmení se odmítl vzdát, přestože mu později občas i komplikovalo život. Zdědil ho po šlechtickém pradědečkovi, který na poslední chvíli uprchl před následky Velké francouzské revoluce do Čech, kde se poté oženil s hraběnkou z Ploskovic. Více než titul ale Felixovy předky proslavilo kuchařské umění. Herectví propadl už v dětství, brzy začal hrát v různých amatérských souborech a v roce 1936 dokonce jedno divadlo založil. Jmenovalo se Optimisté a hráli v něm mimo jiné i Miroslav Horníček či Oldřich Musil. V roce 1941 absolvoval pražskou konzervatoř a kariéru odstartoval v rodné Plzni, kde vytvářel díky své vizáži především postavy milovníků a neohrožených hrdinů. V té době se také stihl poprvé oženit s herečkou Libuší Sobotovou a měl s ní dceru Kristýnu.
Mistr hlasu
Za okupace zamířil do Prahy, už počátkem čtyřicátých let se představil publiku i na prknech Národního divadla, vystupoval v Divadélku pro 99 Jindřicha Honzla, v Nezávislém divadle a tři roky v divadle Uranie. V roce 1942 debutoval před kamerou jako jeden z hostů na zásnubním večírku v romantickém dramatu Otakara Vávry Okouzlená, pak si ale musel na další nabídky počkat pět let. Mezitím skončilo krátce před osvobozením jeho první manželství a Libuše zamířila do Slezského divadla v Opavě. Felix se Po osvobození se stal členem souboru Divadla 5. května, v němž se také seznámil s druhou manželkou Alenou Kreuzmannovou, historicky první interpretkou Hurvínkovy malé partnerky Máničky. Rychle se přehrál do charakterních rolí, často ale na jevišti uplatňoval i svůj smysl pro humor. Neměl rád přehnaná gesta, důraz kladl především na dokonalý hlasový projev.
Malá noční povídka:
Od Husa po Švejka
Před kameru se vrátil v roce 1947 a vzápětí ztvárnil řadu vedlejších postav, přestože se netajil tím, že film nemá rád, protože postrádal kontakt s divákem. V roce 1948 se po zániku své první pražské domovské scény přesunul na tři sezóny do Divadla státního filmu. Velkolepý plán vytvořit divadlo po vzoru moskevského Divadla filmového diváka, jehož soubor by byl především k dispozici filmařům, ale v roce 1951 vzal zasvé, protože 66 herců se při pouhých osmi premiérách ročně nemohlo uplatnit a ani ve filmu nebyli obsazováni tak často, jak se původně předpokládalo. Mezitím začal plnit svou filmografii vedlejšími postavami, několikrát ale dostal i větší a výraznější role. Například v roce 1949 ztvárnil malíře Velebu v Machově nestárnoucí komedii Rodinné trampoty oficiála Tříšky, zahrál i Portheima v Krškově Revolučním roku 1848 či Jana Josefa z Vrtby v historickém filmu Karla Steklého Temno. Václav Krška ho obsadil v roce 1950 jako správce Wimmera v životopisném dramatu o vynálezci parního parovozu Josefu Božkovi Posel úsvitu, poté jako Pinkase ve filmu Mikoláš Aleš. V padesátých letech prostě Felix nechyběl v žádném významném projektu, od historické komedie Císařův pekař – Pekařův císař přes husitskou trilogii Otakara Vávry Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem až po komedii Dobrý voják Švejk, v níž ho Karel Steklý obsadil jako policejního radu.
Ani obrazovka mu nevoněla
Přestože počet jeho filmových postav stále rostl, základem jeho herectví dál zůstávalo hlavně divadlo, jenže ze dvou scén Divadla státního filmu zůstala brzy jen hudební v Karlíně, která netrpěla existenčními problémy. Činohra byla zrušena úplně, a tak Felix zamířil v roce 1952 do D 34 E. F. Buriana, v němž hrál až do roku 1959. Mezitím se zrodila televize, spolupráci s ní se ale zpočátku dost urputně bránil. Poprvé se mihl na obrazovce až v roce 1956 v adaptaci dívčího románku Marie Majerové Robinsonka, pak se ještě několikrát nechal přesvědčit, když už měl stanout před kamerou, dával přednost filmové. Velmi rád ale spolupracoval s dabingem a namluvil dlouhou řadu komentářů k dokumentům.
Evangelium podle Lukáše a vánoční koledy:
Éra kotrmelců
Konec padesátých let mu přinesl do života zásadní změny. Burianova náhlá smrt v roce 1959 odstartovala zánik scény D 34, a tak přešel do Divadla ABC, které se v roce 1962 stalo součástí souboru Městských divadel pražských. A současně skončilo rozlukou i jeho druhé manželství. Na třetí pokus i našel partnerku mimo hereckou branži a možná právě díky tomu jeho vztah s lékařkou Ludmilou vydržel. Výhybku přehodil i v působení před kamerou a od roku 1963 spolupracoval téměř výhradně s televizí. S jedinými dvěma výjimkami. V roce 1968 přijal nabídku Jozefa Zachara, který ho obsadil jako policejního inspektora v historickém dramatu Niet inej cesty, dokumentujícím revoluční události roku 1848 a životní pouť politika Ľudovíta Štúra. Zahrál si v něm ale až poté, co ztvárnil svou životní roli.
Legendární svůdce
Jeho legendární rolí se stal Giacomo Casanova, který prožil podzim života na zámku v Duchcově jako knihovník hraběte Josefa Karla Eusebia z Valdštejna. Odtud údajně i napomáhal Francouzské revoluci a pádu Benátské republiky. A také napsal své nejslavnější dílo Histoire de ma vie (Dějiny mého života), které se stalo literární předlohou kouzelné romantické komedie režiséra Václava Kršky Poslední růže od Casanovy. Zachycuje nejznámějšího svůdce v době, kdy už se z neodolatelného milovníka proměnil v nerudného starce, stačí ale jediná sázka, aby ze dna své duše vydoloval její někdejší podstatu a stal se opět jedinečným. Krátce nato Felix rozehrál na obrazovce s Blankou Bohdanovou v inscenaci Drahý lhář další úžasný koncert dialogů, plný ironie, geniálních impertinencí, paradoxů, ale i hluboké lásky a moudrosti. Úspěch byl předem zaručen, protože v této roli exceloval nejprve na jevišti Divadla ABC s Jaroslavou Adamovou, s níž ji pak v roce 1964 natočil i pro Československý rozhlas.
Drahý lhář:
Poslední le Breux
I když kameru neměl rád, ztvárnil před ní téměř sto třicet různých postav. Mnohem více času ale věnoval rozhlasu a občas spolupracoval s dabingem, takže k nám jeho hlasem dodnes promlouvá mimo jiné například Cornel Brinkley v nesmrtelné „mayovce“ Poklad na Stříbrném jezeře. A stihl vychovat na DAMU několik generací budoucích herců. Je až s podivem, že mu vůbec zbýval čas na cokoli jiného. Miloval rybaření, při němž odpočíval a vychutnával si krásy přírody, a doma rád kutil. Charismatický elegán, který stejně jako Casanova suverénně okouzloval ženy všech generací bez ohledu na to, kolik mu právě bylo let, získal v roce 1967 titul Zasloužilý umělec a v roce 1971 převzal Cenu NV Hlavního města Prahy za Karenina na jevišti Městských divadel pražských. Ke konci života ho ozdobily šediny a bradka, charisma mu ale rozhodně neubraly. Felix le Breux zemřel předčasně právě před padesáti lety, 4. února 1974 v Praze, a jeho odchodem vymřel francouzský šlechtický rod le Breux po meči.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Městská divadla pražská, Český rozhlas, Supraphon, Marie Waltrová: Ornestinum)
Vložil: Adina Janovská