„Musel jsem nutně vědět, co je smrt a co mě čeká.“ Zpověď zkušeného astrálního cestovatele. Záhady života

Foto: Se svolením Záhady života

Popisek: Jindřich Sidris

Jindřich Sidris (37) je mimo jiné zakladatelem projektu Můj terapeut a už léta se zabývá astrálním cestováním, s nímž dvacet let velice rád i s přáteli experimentuje. Jak se dozvíte, na počátku veškerého jeho zájmu o duchovní sféry stála smrt, a tak mi nedalo, abych si s ním i na toto téma hlouběji nepopovídala.

Jindřichu, co konkrétně se vám přihodilo, že jste se začal zajímat o astrální cestování?

Všimla jste si někdy, jak výraznou a zásadní roli může sehrát dospělý člověk, když mu malé dítě začne klást určité otázky? Tou mojí nejzásadnější otázkou, na níž jsem chtěl zoufale najít odpověď, bylo: „Co znamená smrt a co je po smrti?“ Ptal jsem se svých nejbližších a nedokázal pochopit, jak je možné, že mi lidé, ke kterým jsem vzhlížel a kteří vždycky věděli úplně všechno, najednou nedokázali dát jednoznačnou odpověď. Oslovil jsem dokonce i učitelku, ředitele školy, hasiče a policisty – a každý říkal něco úplně jiného. A to mě děsilo, protože do té doby se zdálo, že dospělí ví naprosto všechno – umí číst, počítat, rozlišovat, co je správné a co ne. A najednou jsem znal téma, které v nich vzbuzovalo nervozitu, a u některých dokonce i strach a respekt. Aby mě umlčeli, vyprávěli mi různé pohádky. Například, že pro hodné lidi po smrti existuje nebe a pro ty zlé peklo, nebo že když člověk zemře, je to konečná a dál už není vůbec nic. Mysleli, že mě tím uklidní, ale zrovna tahle teorie, kterou mnozí přijímali jako holý fakt, mě velice poznamenala. 

Proč?

Protože pokud by to byla pravda, tedy že po smrti není vůbec nic, tak jaký by měl lidský život smysl? Chodit do školy, pak do každý den práce, platit hypotéku a jednoho dne zemřít a přijít o veškerou existenci? Nedokázal jsem se zkrátka smířit s myšlenkou, že jednoho dne nevyhnutelně umřu, všechno skončí a já nebudu mít ani tušení, co to pro mě všechno znamená. Musel jsem nutně vědět, co je smrt a co mě čeká, a u téhle zvědavosti vlastně všechno začalo. Rozhodl jsem se jít jiným směrem než mí vrstevníci a prováděl jsem různé experimenty s telepatií a telekinezí. Věnoval jsem se tomu tři až čtyři hodiny denně a, věřte, nebo ne, dostavovaly se výsledky. Nic jiného mě v té době nezajímalo, jen jsem seděl, soustředil se a veškerou psychickou sílu vkládal do toho, čeho jsem chtěl dosáhnout. 

K jakým výsledkům jste dospěl a jakými předměty se vám prostřednictvím mysli už podařilo pohnout?

Začal jsem na ohýbání bankovky, kde se mi nejprve jen lehce zvedaly okraje, ale po měsíci pilného každodenního tréninku jsem bankovku jen pomocí své mysli dokázal na dlani srolovat do šneka a nechal ji skutálet na zem. Pak jsem pokračoval na třicetigramové kyvadlo. Rozhýbat ho v ruce bylo jednoduché, a tak jsem jej zavěsil volně do prostoru a prvně se mi pohnulo o pár milimetrů přibližně po 14 dnech. Další měsíce jsem pilně trénoval, až jsem jej rozkýval úplně. Za vrchol své telekinetické praxe považuji kutálení papírových roliček po stole a rozpohybování papírové pyramidky pod sklenicí.

Jen pro upřesnění, telekinezi jsem věnoval přibližně rok svého života, alespoň 2 hodiny denně. Byla to zábava pubescentních let, která mi přinesla další potvrzení, že existuje něco víc než jen to, co vnímáme očima. Splnilo to svůj účel, ale uvědomil jsem si, že takto nezískám odpověď na to, co je po smrti. Tak jsem jednoho dne změnil strategii – došlo mi, že na otázku, co bude po smrti, mi může věrohodně odpovědět pouze jediný člověk. Někdo, kdo má schopnost vědomě opouštět hmotné tělo a vstupovat do jiných realit – tedy astrální cestovatel. Nikoho takového, komu bych věřil, jsem ale neznal, proto jsem veškeré své dosavadní úsilí vložil do nácviku astrálního cestování. 

A jak vám to šlo?

V době, kdy jsem s astrálním cestováním začínal, mi bylo sedmnáct let a trvalo mi dlouhých devět měsíců, než se dostavil první výsledek. Vyhoupl jsem tenkrát ven z fyzického těla a to, co se odehrávalo dál, nebyla žádná představivost ani neobyčejný sen. Vznášel jsem se těsně pod stropem pokoje a prohlížel si sám sebe z výšky; a bylo to naprosto reálné, stejně jako teď vidím vás. Pak jsem ale dostal strach, že by mi mohlo hrozit nebezpečí, a jak jsem se lekl, rázem jsem se ocitl zpátky ve fyzickém těle. 

Jak se člověk cítí, když se mu něco takového stane poprvé?

Měl jsem ohromnou radost, že se to podařilo, ale zároveň jsem pojal podezření, že se mi všechno jen zdálo. Abych získal jistotu, udělal jsem to jediné možné: pokusil jsem se vystoupit z těla znovu. Jakmile se to podařilo, vydal jsem se na svou první astrální cestu. Důkladně prozkoumat světy, které se přede mnou otevřely. 

Kam jste se rozhodl podívat?

Letěl jsem za svým kamarádem, který v té době bydlel asi deset kilometrů ode mě, a chtěl jsem získat důkaz, že to, co právě prožívám bez fyzického těla, je čistá realita. Prohlížel jsem si proto co nejdůkladněji jeho pokoj, pročítal všechno, co měl napsáno v papírech na stole, a zkoumal, co zrovna programoval v počítači. Dokonce jsem slyšel i jeho rodiče, když na něj volali, že má jít spát. V kamarádově domě jsem byl svědkem několika soukromých rozhovorů jeho rodiny a když jsem zjistil všechno, co se dalo, vyrazil jsem zpátky. Hned příští ráno jsem svého kamaráda zkonfrontoval a on zůstal úplně paf. I když se mu zdálo značně ujeté, že jsem dokázal chodit po jeho pokoji, aniž by mě viděl, nakonec mi dal za pravdu. Věci, které jsem popisoval, ve svém pokoji opravdu měl a konkrétní poznámky na stole také. Kamarád si nedokázal vysvětlit, jak jsem si je dokázal přečíst a jak jsem mohl vědět o všem, co se toho večera u nich dělo. Ale pro mě to byl jasný důkaz, který jsem potřeboval získat, abych se do astrálního cestování vrhl po hlavě. 

Znamená to, že astrální cestovatel může lidem vstupovat do domácností, aniž by k tomu měl svolení?

Ano i ne. Z praktických zkušeností, které jsem získal, už vím, že astrální cestovatel se dlouho nedokáže zdržovat tam, kde není alespoň na podvědomé úrovni vítán. Takže pokud bych se například rozhodl navštívit vás, ale vy byste si to nepřála, tak se k vám nedostanu. Dokážu ale bez omezení cestovat za lidmi, kteří vůbec nevěří, že astrální cestování existuje, a to je většina. Svůj energetický prostor si nijak nehlídají, proto za nimi může kdokoliv přicházet i „bez zaklepání“.

Naprosto stejné je to i s paranormálními jevy. Takže pokud nechcete, aby se u vás doma zjevovali duchové, bohatě stačí, když jim jasně vymezíte hranice pomocí svého silného rozhodnutí. V čem je to kouzlo? Žádný nezvaný host, i když je neviditelný, nesmí nikdy narušovat svobodnou vůli druhé osoby. Jen ji dotyčný musí projevit a o tom to právě je. 

V knihách, které se zabývají astrálním cestováním, jsou často zmínky o nebezpečí, které je s ním spojeno. Jak se na to díváte vy?

To je pravda, takové informace se dodnes objevují, hlavně v publikacích a magických návodech staršího data. Kdysi jsem z nich měl pochopitelně strach. Například se říká, že vám někdo, třeba démon, může při astrálním cestování ukrást tělo, nebo že hrozí přerušení stříbrné šňůry, okamžitá smrt a věčné bloudění po astrálních sférách. Nebral jsem to na lehkou váhu, ale jakmile jsem si srovnal priority, strach z neznámého jsem překonal. Chtěl jsem poznat pravdu za každou cenu, abych nemusel žít zbytek života ve lži. Zvědavost mě posouvala dál a dál a já si dovolil být stále odvážnější. 

A k čemu jste dospěl?

Že existuje hodně mýtů o astrálním cestování, které už dávno byly novodobými astrálními cestovateli vyvráceny. Došel jsem k poznání, že změněné stavy vědomí, kterých dosahuji, jsou velice bezpečné a strach, že se mi něco stane, vždy byl jen v mé hlavě. Trvalo poměrně dlouho, než jsem veškerý svůj strach dostal pod kontrolu a než jsem dospěl k poznání, že mi při astrálním cestování vůbec nic nehrozí, ať dělám cokoliv. Svého času jsem se bezhlavě vrhal úplně do všeho jen proto, abych získal důkaz, že je to naprosto bezpečná forma duchovního poznání. 

A je tedy pravda, že astrální cestovatel může zemřít, když dojde k přetržení stříbrné nitě, která ho pojí s jeho fyzickým tělem?

To víte, že ne. Schválně jsem ji přetrhl a nestalo se vůbec nic. To mě povzbudilo a od té chvíle se ze mě stal nadšený bořič mýtů o astrálním cestování. Stačilo jen zalistovat knihami a najít další cíl experimentu. Jiná varování se například týkala fyzického doteku: Údajně se astrálního cestovatele, který je zrovna mimo své tělo, nesmí nikdo dotknout, protože by se mohl leknout a zůstal by uvězněný v astrálním světě. Poprosil jsem tedy svou ženu, aby se mnou experimentovala a v době, kdy budu astrálně cestovat, se mě pokusila fyzicky probudit. 

Souhlasila?

Ano, protože věřila, že jsem dostatečně silný na to, že bych našel cestu, jak se k ní vrátit, i kdyby se spojení mezi mnou a tělem opravdu přerušilo. A tak se mnou třásla a nestalo se, stejně jako předtím, vůbec nic. V těchto experimentech jsme pokračovali, a když jsem později založil Astrální akademii, našlo se více takových nadšenců a naše možnosti výzkumu se ještě znásobily. Dnes společně děláme neuvěřitelné věci. 

To mě zajímá, můžete být konkrétnější?

Ti nejpokročilejší studenti se dokážou v astrálních světech nejen potkávat, ale také si telepaticky povídat a mít společné plány. S lidmi z akademie jsme už společně dělali celou řadu extrémních pokusů, včetně těch, kdy jsme se vzájemně pokoušeli „ukradnout“ si fyzická těla (stejně jako by to údajně mohl udělat zlý duch) a vzájemně se posednout. Jenže ať jsme se snažili sebevíc, dokonce i když jsme si k tomu vzájemně udělovali souhlas, nebylo to možné. Maximálním úspěchem bylo, když astrální cestovatel navštívil ložnici jiného astrálního cestovatele a společně s ním z výšky pozoroval jeho bezvládné tělo ležící na posteli. Když se však „návštěvník“ pokusil převzít nad tělem kontrolu, dokázal jen nepatrně pohnout jeho rukou, nic víc. A to bylo všechno. 

Převzato z časopisu Záhady života.

Vložil: Anička Vančová