Nejdřív naštval nacisty, s komunisty se to pak legendárnímu Werichovi dařilo dokonce na pokračování. Tajnosti slavných
09.02.2024
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: V krátkometrážním filmu Františka Filipa z roku 1964 Černá hodinka s Janem Werichem, v němž se rozhodl napsat Williamu Shakespearovi. V dopisu napříč staletími se dotkl rozdílů technické a civilizační vyspělosti a nespokojenosti s tím, že pokrok nepřinesl patrné zlepšení povahy lidí. Konstatoval, že Shakespearovy postavy potkává se všemi slabostmi i ve své současnosti, a složil poctu nesmrtelnosti díla autora, jehož slova se ani postupem věků nezměnila. Jen kdyby se z nich lidstvo dokázalo poučit a poznat mezi řádky sebe sama.
AUDIO / VIDEO Skvělý herec a komik, moudrý filozof, klaun, který odmítl stát se šaškem. Vždy říkal nahlas, co si myslí, a byť jen letmým pohledem do historie rychle zjistíme, že takovou troufalost neodpouštěl nikdy žádný režim.
„Malí se vždycky bojí velkých, ale stojí za úvahu, že velice velcí se skoro vždycky bojí nepatrných,“ napsal v pohádce Paleček, která vyšla poprvé v roce 1960 v jeho knížce pro děti Fimfárum. Ve středu uplynulo sto devatenáct let od okamžiku, kdy se narodil muž, jehož moudrost bychom si měli připomínat právě nyní, kdy se zdá, že už se zase svět zbláznil. Někteří chřestí zbraněmi, jiní už se jimi v nejednom koutu planety naplno ohánějí, a při každodenním zamyšlení nad novými událostmi začíná docházet humor. Pravda, takového ve stylu slovního eskamotérství je sice dost, jenže... Co podnětného nad večerním pivkem a pytlíkem chipsů nám dává? Zdá se, že humor, nabízející inspiraci k zamyšlení, je stále více nedostatkovým zbožím. Výročí jednoho z našich nejmoudřejších komiků přešla média bez povšimnutí, přitom každodenní nadílka témat k zamyšlení je den ode dne větší. A lidé, kteří by na ně uměli vtipně reagovat, jako by snad vymřeli. Jako bychom se už zase řítili do doby, kdy pravda začíná být leckdy a leckomu nepohodlná. Jan Werich koneckonců říkával: „Za pravdu se vždycky platí kopancem, to je mezinárodně uznávaná valuta.“
Paleček:
Utržené kulisy
Jan Křtitel František Serafínský Werich se narodil 6. února 1905 na pražském Smíchově. Jediný syn úředníka První české vzájemné pojišťovny Vratislava Wericha a dcery hostinského Gabriely byl po rozvodu rodičů přiřknut do péře otci, za první světové války, když byl otec na frontě, ale žil s matkou v Holešovicích. Celoživotního přítele Jiřího Voskovce potkal kdysi v centru Prahy, po čase se setkali znovu v jedné třídě gymnázia v Křemencově ulici. „On byl strašně drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,“ často vzpomínal Voskovec. Tvořit ale spolu začali až během studia na právnické fakultě. Během tří týdnů u Voskovcových v Sázavě se tenkrát zrodila Vest Pocket Revue, jakási malá revue do kapsičky u vesty. Premiéru pro Voskovcovy spolužáky z francouzského lycea měla v Umělecké besedě 19. dubna 1927. „Když jsme hráli poprvé a mysleli si, že naposledy, Vestpoketku, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína,“ vzpomínal Werich.
Od maloměšťáků k politice
Duševně byli tak sladění, že je přátelé je brali jako jednu duši ve dvou tělech. Původně chtěli diváky především bavit, vytvářet divoké fantazie, bláznivé frašky a absurdní pohádky. Nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku třicátých let je ale přivedla k politické satiře, která poprvé prosákla v roce 1932 do antické hry Caesar. Pak následovaly další, například Osel a stín, Kat a blázen či Balada z hadrů, která patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám doby. Vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, kteří se pletou do děje divadelním postavám, případně před oponou komentují různé mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a dělali si programově „srandu ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů“.
Golem:
Politická komedie
Tak s odstupem komentoval Werich poválečný vývoj ve své vlasti, to ale předbíhám. Náruživý kuřák, milovník dobrého jídla a pití dával přednost poetické komice, inspirované americkými hvězdami, zejména Charlie Chaplinem. Tato inspirace byla zřetelná i v jeho filmových rolích z třicátých let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla a přispěly ke vzniku nového žánru české politické filmové komedie. Především ve spolupráci s režiséry Martinem Fričem a Jindřichem Honzlem vzniklo několik nezapomenutelných autorských filmů, například Pudr a benzín, Peníze nebo život či Svět patří nám. Éra Osvobozeného divadla skončila jeho zákazem v listopadu 1938. Pochopili, že už přestává sranda a začíná jít o život, takže v lednu 1939 emigrovali s Jaroslavem Ježkem do USA. Po návratu do vlasti v roce 1946 založili Divadlo V+W na stejném místě, kde před válkou hrálo Osvobozené, v paláci U Nováků v pražské Vodičkově ulici.
Největší vůl se vrátil
V březnu 1948 v něm měl premiéru i slavný americký muzikál Divotvorný hrnec, v kterém hrála hlavní roli Káči do té doby neznámá Soňa Červená a legendárního vodníka Čochtana Werich. Po Voskovcově emigraci ale divadlo zaniklo a muzikál se přestěhoval do Karlína. Na poslední děkovačku v roce 1950 nakráčel s velkým kufrem s nálepkami Paříž, Londýn, New York a zeptal se publika: „Chcete vidět největšího vola?“ Publikum sborově zařvalo: „Ano!“ „Tak jsem se vrátil,“ dodal. Potom vzal do ruky kontrabas, začal s ním točit a nahlížet do něj. „Co tam hledáte?“ zeptal se František Černý. „Své známé v base,“ odvětil Werich.
Čochtan vypravuje:
Návrat forbín
Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem. Kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se prý pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel, obránci zase poukazují na jeho podpis petice Dva tisíce slov. V letech 1956 až 1961 vedl pražské Divadlo satiry, přejmenované v roce 1957 na Divadlo ABC, a s novým partnerem Miroslavem Horníčkem začal znovu vystupovat v legendárních forbínách, tedy komických a satirických předscénách. Spolu také obnovili některé hry z repertoáru Osvobozeného divadla.
Postavy měnil v legendy
Ve filmu dostal málo šancí, televize k němu naštěstí byla štědřejší. Z inscenací, v kterých hrál, se hlavně díky němu staly legendy. Každému se jistě vybaví nezapomenutelný Císařův pekař a pekařův císař, filmová pohádka Byl jednou jeden král nebo televizní filmy Medvěd a Kočár nejsvětější svátosti. Skutečně významnou filmovou roli vytvořil v satirické fantazii Až přijde kocour a v letech 1953 až 1969 také namlouval v rozhlase Haškova Švejka. Stále častěji se ale projevoval i jako spisovatel, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum. Koncem padesátých let se několikrát vypravil do Itálie, jednou i s dcerou Janou, a své zážitky popsal v knize Italské prázdniny. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec.
Král a žena:
Za pravdu se platí
V roce 1968 vysílala Československá televize devítidílný publicistický cyklus Co tomu říkáte, pane Werich? Ptal se Vladimír Škutina, odpovídal občan Jan Werich. Témata byla různá, ale především aktuální. V červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, po srpnové okupaci chtěl emigrovat do Rakouska, svou vlast ale opustit nedokázal a brzy se vrátil. V nastupující normalizaci to pro něj znamenalo konec divadla, jeho jméno zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy… V té době ho již také trápilo zdraví, takže svůj čas dělil mezi nemocnici, dům na Kampě a chalupu ve Velharticích.
Podvržený podpis
V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s jeho jménem a televize odvysílala dlouhé záběry, jako sedí mezi ostatními shromážděnými umělci, poslouchajícími projevy Jiřiny Švorcové a dalších „angažovaných“ umělců. Jeho podpis je ale dodnes předmětem dohadů. Werichovi zastánci tvrdí, že prý žádal úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně ji potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy.
Těžká Barbora:
Boj s lidskou blbostí
Obecenstvo se s ním naposledy naživo zasmálo na jaře 1977, kdy mu režim povolil vystoupení v pražské Lucerně. Sice ho to pozvedlo na duši, pocit hořkosti to ale neodvanulo. „To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu,“ svěřil se tehdy Jiřímu Suchému. V televizi se pak naposledy objevil v pohádkových příbězích pro děti Panu Tau. Kdysi řekl, že miluje „pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy“. Stal se respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. „Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět,“ říkával. V roce 1980 zastihla smrt jeho manželku Zdeňku, legendární Jan Werich, který odmítal být moudrým klaunem a zároveň šaškem režimu, ji přežil jen o pár měsíců. Zemřel 31. října 1980 a byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. V květnu následujícího roku podlehla rakovině také jejich dcera Jana a 1. července 1981 odešel navždy i Voskovec.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize Český rozhlas, Jan Werich: Fimfárum, Jan Werich: Všechno je jinak, Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu?, Ondřej Suchý, Jiří Suchý: Pan Werich z Kampy)
Vložil: Adina Janovská