Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Staroměstský orloj a jeho tajemství. Záhady života

04.02.2024
Staroměstský orloj a jeho tajemství. Záhady života

Foto: Wikimedia / volné dílo

Popisek: Staroměstský orloj v Praze nepřestává udivovat svět už déle než sedm století.

O tom, co všechno se dá vyčíst z nejrůznějších ciferníků a stupnic věhlasného orloje na Staroměstské radnici v Praze, už byly popsány stohy papíru a bylo by nošením dříví do lesa tyto obecně známé informace opakovat. Staroměstský orloj ale není jen pozoruhodným časoměrným zařízením, které po šest století své existence stálo na čele vědeckotechnického poznání.

Tato mystická stavba ukrývá mnohé okultní významy a jen s malou dávkou nadsázky ji lze zařadit mezi takové klenoty esoterického poznání, jako jsou proslulé Knihy mrtvých, které popisují život po životě a nesmrtelnost lidské duše.

Necelých padesát let poté, co bylo vynalezeno technické zařízení prvních důmyslných mechanických hodin, které ukazují kromě času i polohu některých nebeských těles na obloze, přišla vynalézavá myšlenka vyrobit tento skvost i v Praze. Štrasburský katedrální orloj sestrojili švýcarští hodináři v polovině padesátých let 14. století jako jeden z prvních na světě. Díky tomu, že tehdy mezi Štrasburkem a českou metropolí panovala velmi čilá výměna řemeslníků a tovaryšů při stavbě katedrál, padla tato nadčasová idea na úrodnou půdu, zejména mezi pražskými měšťany, kteří se tehdy začali tajně zasvěcovat v jedné z prvních laických esoterních lóží Obruč a Kladivo. A byli to právě oni, kdo zřejmě prosadil velkolepý koncept orloje do plánů rozšíření Staroměstské radnice, jejíž věž stavba začala v polovině šedesátých let. Na této věži se už od počátku počítalo s vybudováním kaple a pravděpodobně i stavbou orloje, který se stane jedním z hlavních symbolů Prahy.

Mistr nad mistry

Není tedy divu, že budováním přístěnku pro orlojní zařízení byli pověřeni umělci z katedrální kamenické huti Petra Parléře (1333-1399), jednoho z nejpřednějších evropských stavitelů, umělců i zasvěcenců své doby. A navzdory mínění dnešních kunsthistoriků, kteří se bez jakýchkoliv hmatatelných důkazů drží hypotézy, že sochařská výzdoba orloje vznikala postupně v průběhu několika staletí, se můžeme důvodně domnívat, že to byl právě tento vysoce zasvěcený a moudrý člověk, sám ctihodný a zámožný občan Starého Města pražského, který orloji vtiskl jeho neopakovatelný esoterický tajný plán.

Pět smyslů nemusí odhalovat celou pravdu

Abychom alespoň trochu pochopili symboliku, vetkanou do výzdoby orloje, musíme se společně ponořit hlouběji do okultních nauk. Podle nich má každá lidská bytost čtyři těla. Prostřednictvím fyzického těla, tedy toho viditelného, ale také nejméně trvanlivého hmatatelného důkazu o životě, je člověk vázán podobně jako všechno živé i neživé v přírodě k minerálnímu, hmotnému světu. To je ale jen malá část, kterou jsme schopni vnímat svými smysly.

Pak je tu tělo éterické, které Aristotelés nazýval vegetativní duší a tvrdil, že je mají kromě člověka i zvířata a rostliny. Je to systém tvořivých sil, zodpovědný za růst, rozmnožování, látkovou výměnu i oběh. To, co Aristotelés označoval jako animální duši, nazývají moderní okultisté astrálním tělem, které člověka a zvířata odlišuje od rostlin, podle zmíněného řeckého filozofa je mají všechny bytosti, které pohánějí vášně a pudy. Lidskou bytost od zvířat údajně odlišuje až čtvrtý článek, Já jako jádro duše. Tato složka uděluje člověku individualitu a je to současně přesně ta nesmrtelná část krystalicky čistého ducha, která jej spojuje s božstvím.

Čtyři těla lidské bytosti se vzájemně prostupují, napouštějí se vzájemně, stejně jako voda napouští houbu. Jasnovidec je může spatřit jako různobarevnou auru kolem lidského těla, k tomuto vidění ovšem musí zdokonalit orgány svého éterického těla, zhuštěniny v podobě lotosových květů, ve východní tradici zvané čakry. A nyní se můžeme opět postavit před jednu z největších pých naší země, abychom mohli poodhalit mystickou symboliku, o které se příliš nemluví.

Čtyři stejné tváře

Fyzické bytí člověka najdeme v symbolice i na orloji, představuje jeho nejnižší část a vede od paty věže až k nádhernému, dnes zlatému kalendáriu Josefa Mánesa. Figurky v sochařské výzdobě mají i na kalendáriu svá těla a žijí si svým vlastním každodenním životem. Sféra éterická začíná kdesi nad hlavou Archanděla Michaela, ten touto úrovní prorůstá směrem vzhůru. V oblasti dveří na balkónku, která vede ke kotouči vrchního astrolábu, prorůstá éterická bytost v astrální sféru.

To, že u vchodu na balkón končí éterický svět, znázorňuje i symbolické ukončení, osekání vegetační výzdoby nad jeho dveřmi. Právě tady již rostlinná výzdoba končí a začínají vyšší světy, které se vyznačují astrálními, tedy spíše živočišnými symboly. Čakry, energetická centra, nám kameníci symbolicky zpodobnili ve větvích pod balkónem orloje, mezi nimiž se ukrývá muž ve fryžské čapce, středověkém odznaku zasvěcenců. Jeho tvář je, a jistě ne náhodou, podobná jednomu z usínajících kameníků v nejnižší, „fyzické“ části orloje.

Pokud máte dobrý zrak, můžete stejnou tvář spatřit i v úrovni astrální, v horní části okruží astrolábu, jako jakéhosi hadího muže, postavu s lidskou hlavou a hadím tělem. Božskou podstatou těchto tří nižších složek je pak anděl u okýnek apoštolů. Stále stejná tvář, stejná bytost, jen úhel pohledu se mění.

Všechno do sebe zapadá

Jiným známým esoterickým symbolem orloje je jeřáb, ukrývající se ve spleti větví na západním boku výzdoby balkónu. Jeho symbol vychází z asociací, které v sobě nese samo slovní označení tohoto ptačího druhu. Podobně jako v češtině, tak i v jiných jazycích, zejména v řečtině, slovo jeřáb také znamená zařízení, které na základě známého principu páky vyzdvihuje břemena. Zde doslova vyzdvihuje vnímání pozorovatele z běžné smyslové roviny, omezené fyzickými smysly, k vyšším úrovním bytí.

Cesta do Egypta a zpět

Možná se stále ptáte, co má ale pražský orloj společného s knihami mrtvých? Víc, než by se na první pohled zdálo. Jakýsi „pravzor“ všech knih mrtvých, Egyptská kniha mrtvých, například v sedmnácté kapitole obsahuje následující chvalozpěv: „Buďte pozdraveni, Mesto, Hapi, Duamutefe a Qebechsennufe, neboť jste Pány skutečných Pravd, vy svrchovaní Soudci, kteří podporujete Osirida, ničíte hříchy a zločiny a následujete Šťastnou Duši. Kéž byste dovolili, abych k vám mohl přijít!“ (překlad Jaromír Kozák)

Pány skutečných pravd jsou zde myšleni čtyři synové jednoho z nejvýznamnějších egyptských bohů, Hóra. Zajímat by nás měla především jejich osobní symbolika. Hapiho symbolem bývala v starém Egyptě opice, Duamutefovým šakal nebo pes, Quebechsennufa symbolizoval sokol a Amsety míval lidskou hlavu. Při pohřebních rituálech starých Egypťanů měli čtyři Hórovi synové za úkol střežit a uchovávat vnitřnosti zemřelých. Ty byly před mumifikací vyňaty a umístěny do čtyř kanup, označených příslušnými symboly. Hapi střežil střeva, Duamutef plíce a srdce, Amsety žaludek a Quebechsennuf játra a žlučník zemřelého.

Zároveň byli strážci světových stran, Hapi severu, Amsety jihu, Duamutef východu, Quebechsennuf západu. A kupodivu všechny čtyři uvedené symboly najdeme i na Staroměstském orloji. Tvoří poměrně uzavřenou skupinu kousek pod nohama Smrtky, tedy přesně tam, kde by je egyptský zasvěcenec hledal. Jak se sem ovšem dostaly v dobách, kdy o Champollionových egyptologických objevech nemohlo být ještě ani zmínky, patří k nerozluštěným záhadám zasvěcených pražských kameníků.

Paradox poválečného plánu

Po válečném požáru, při němž v květnu 1945 shořela velká část Staroměstské radnice včetně starých sošek apoštolů na orloji, se obnovy výzdoby světoznámé stavby ujal Vojtěch Sucharda (1884-1968) ze slavné novopacké sochařské rodiny Suchardů. Tento zručný řezbář, zakladatel a dlouholetý principál loutkového divadla Říše loutek vyřezal apoštoly nové. Také se postavil do čela kontroverzní iniciativy na modernizaci celé výzdoby Staroměstského orloje.

Málokdo ví, že tehdy měly z průčelí orloje navždy zmizet tradiční dřevěné sošky s tím, že je nahradí pohyblivější postavičky z moderních, odolných materiálů, které by byly po setmění nasvíceny neónovým osvětlením. Sošky s plánovaným modernějším motivem měly představovat průchod člověka životem, od zásahu Amorova šípu lásky přes porodnici a různá povolání až po hrobníkovu lopatu. K realizaci nakonec, jak je zjevné, naštěstí nikdy nedošlo.

Snad za to mohla poválečná nouze o peníze, snad fakt, že se ustavená „odborná“ komise nedokázala shodnout na dostatečně reprezentativní skladbě povolání, která měla být na orloji prezentována. Fakt, že tento plán nebyl realizován, prý Vojtěch Sucharda velmi těžce nesl. Ale ani hypotetická představa, že by se svým plánem uspěl, není tak pobuřující, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Svět zasvěcenců a mágů by na úsvitu atomového věku nahradil svět upachtěných materialistů, kteří se plahočí od porodu přes soustružení od úsvitu do soumraku až ke krematoriu. A jak také dobře víme, esoterní koncept orloje, vytesaný středověkými kameníky do jeho výzdoby, představuje vedle cyklů viditelného vesmíru právě bytost člověka, její cykly a tajemství smrti. Byl by to vskutku zvláštní kontrast, krutá ironie Suchardova poválečného plánu. Zkamenělá česká kniha mrtvých by dál nesla své esoterické poselství s trochu pozměněným smyslem lidského života...                                           

 

Víte, že...?

  • Za „oficiální“ datum spuštění orloje je považován rok 1410, kdy orloj spustil hodinář Mikuláš
  • z Kadaně. Některé literární zmínky ovšem naznačují, že pražský orloj je mnohem starší.
  • Starý latinský spis připisuje autorství prvního orloje Mistru pražské univerzity Janu O. Šindelovi, dvornímu astrologovi krále Václava IV. Jan (Hans, Hanuš) Šindel tak mohl být předlohou legendárnímu Mistru Hanušovi.
  • Naprosto stejnou legendu o oslepeném prvním orlojníkovi si vyprávějí i ve Štrasburku. Legenda tak mohla putovat opačným směrem, než idea o samotném jeho vzniku.
  • Stříbrnočernou kuličku na astrolábu, znázorňující lunární fáze, pohání důmyslný samostatný strojek uvnitř kuličky.
  • Dvojitá zlatá obruč zvěrokruhu s dekanovým dělením každého znamení do tří částí je typickým znakem pražského orloje. Vznikla náhodou při opravování chybného výpočtu původní velikosti disku se zvěrokruhovými znameními.
  • Díky tomuto charakteristickému detailu je zjevné, že orloj na bradavické škole ve filmech o Harry Potterovi měl svou předlohu právě v Praze.
  • Při poválečné výrobě dvanácti nových apoštolů Vojtěch Sucharda nepatrně pozměnil skladbu apoštolského sboru, vytvořil dokonce i model třináctého apoštola Jidáše s tváří protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ten se však nakonec nikdy na orloj nedostal.
  • Žádnému z dvanácti apoštolů Sucharda nevyřezal oči, za jejich víčky se skrývají pouze prázdné oční důlky. Při pohledu z dálky to soškám dodává zvláštní mystický výraz.

 

Převzato z časopisu Záhady života.

 

Záhady života

Vložil: Redaktor KL