„Kalamita“ Věra Chytilová. Režisérka, se kterou jste se nechtěli hádat. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Režisérka Věra Chytilová v dokumentu Martina Šulíka z Cyklu Zlatá šedesátá

Ostrava dala této zemi množství výrazných osobností. Před 95 lety i Věru Chytilovou, režisérku, která dokázala i těžká témata podat originálně a atraktivně. A také nepřehlédnutelnou osobnost veřejného života.

Jeden z posledních novinových rozhovorů, které paní Chytilová poskytla, redaktorka uvedla líčením, jak vstupuje do její vily a obává se, odkud přiletí rána holí. Mezi sousedy v Troji se zase vypráví historka, kterak herec Tomáš Hanák, který na konci osmdesátých let nějaký čas chodil s její dcerou a s rodinou sdílel domácnost, po večerech dlouhé minuty kouří na konečné autobusu, než se odhodlá jít domů. První dámu české kinematografie předcházela dost hrůzostrašná pověst, kterou s oblibou šířili ve svých historkách i její herci.

Ale i archivy ukazují, že ztělesněním klidu paní režisérka rozhodně nebyla. Její temperament, i v běžném životě nepřehlédnutelný, prý ještě výrazně zesiloval, pokud šlo o její film. Ať „na place“, nebo v barrandovských kancelářích. Zatímco její kolegové slavné éry šedesátých let za normalizace přistupovali na různé kompromisy a pokání, Chytilová si stála za svým. O každý film tak musela svést epickou bitvu.

Z těchto fází produkce pocházejí historky, jak barrandovským soudruhům lezla večer do bytu a u oken kanceláří svým nezaměnitelným hlasem vyhrožovala, že skočí. Jen jednou si prý jeden troufl opáčit: Víš co, tak skoč. 

Extrémně tvrdohlavá dokázala být i při natáčení, herce tahala z komfortní zóny prakticky neustále. Jednou se jí kameraman pokoušel vysvětlit, že kameru do požadovaného úhlu záběru nedostane, protože na něj nemá stativ. „Jaký stativ, od čeho máš kolena,“ vykřikla prý rozlícená režisérka. Její kameramani pak běžně lezli po kolenou a prováděli jiná gymnastická cvičení. Proto s ní obvykle vydrželi jen ti nejlepší. Točili s ní Jaromír Šofr, Jan Malíř nebo její manžel Jaroslav Kučera. 

Ale také prý dokázala o filmech velmi originálně přemýšlet. Její spolužák z FAMU a celoživotní přítel Jiří Menzel vzpomínal na filmové festivaly, které všichni kolegové pojímali jako společenskou událost a příležitost k setkávání, zatímco Chytilová na mejdany kašlala a snažila se oběhnout úplně všechna promítání.

V roce 1980 dostala od francouzských producentů zakázku na dokument do série o světových filmařích. Měla točit s Milošem Formanem, tehdy po Přeletu nad kukaččím hnízdem velké hvězdě, ale předtím v Praze svým velmi blízkým kolegou. Dokument má velmi stereotypní průběh. Chytilová s kameramanem pronásleduje režiséra na natáčení filmu Ragtime a neustále se vyptává, proč je ta scéna ve filmu, jak zapadá do koncepce nebo v čem vystihuje režisérův rukopis. Ve Formanovi se zjevně tluče staré přátelství s rozčílením z rušivého elementu na place, moc neví, co odpovídat. Ale Chytilová si nedá pokoj. Nakonec dokument a všetečné otázky ukáží o jejím chápání filmu možná více než o vizi Formanově.

Svéráz jí dalo ostravské rodiště stejně jako dětství strávené po hospodách, které její rodiče provozovali. V Brně dva roky studovala architekturu, pak školu opustila, živila se jako laborantka, kreslířka nebo manekýna, později na Barrandově jako klapka. Takže když v roce 1957 v osmadvaceti nastupovala na studia režie na FAMU, měla už „odžito“ skutečně ledacos. Pro své spolužáky čerstvě po maturitě byla zkušenou „učitelkou života“, na což pak vzpomínal zejména Jiří Menzel.

Jejich ročník je považován za jeden z nejhvězdnějších, co kdy z pražské akademie vzešel. Chytilová přitom měla z FAMU zmizet už po svou semestrech. Kvůli byrokracii plánování se měly snižovat počty a rebelka s „buržoazním původem“ byla první na ráně. Zachránil ji ročníkový profesor Otakar Vávra. Absolventský film Strop zase natočila pomocí triku, když jí na katedře zamítli scénář. Nový si nechala napsat od profesorova oblíbence Pavla Juráčka, ten dostal razítko, načež Chytilová zrealizovala svůj scénář původní.

Po debutu s dokumentem Pytel blech o jedné partě učnic na internátu přišla s filmem O něčem jiném, ve kterém se olympionička Eva Bosáková snaží skloubit osobní život s profesionálním sportem a kontrapunkt k ní tvoří žena v domácnosti. Obě díla originálně ukazovala ženské vidění světa. Dnes točí „ženská témata“ kdekdo a občas je to spíš fráze, ale v té době se jednalo o originalitu skutečně průlomovou.

Téma dále rozvíjely další snímky, které Věra Chytilová dělala v šedesátých letech. Sedmikrásky, umělecky stylizovaná podívaná o dvojici znuděných puberťaček, byly takovým šokem, že se staly dokonce předmětem parlamentní interpelace komunistického poslance Jaroslava Pružince. Ten požadoval film zakázat (společně s jedním filmem Jana Němce) a ptal se, co tyto „zmetky“ přinášejí pracujícímu lidu. Na jeho výstup zareagovali českoslovenští filmaři společným dopisem ministrovi kultury, pod kterým byla podepsaná prakticky kompletní „Československá nová vlna“.

Sérii feministických úvah šedesátých let, které vytvořila společně s geniální výtvarnicí Ester Krumbachovou a svým manželem Jaroslavem Kučerou za kamerou, uzavřela stylizovaným biblickým podobenstvím Ovoce stromů rajských jíme. Následná umělecká pauza, formálně krytá rodičovskou dovolenou, měla i politické důvody. Na rozdíl od svých kolegů odmítala prosit a ponižovat se před funkcionáři.

V roce 1976 se vrátila filmem Hra o jablko o sukničkářském frajerovi v bílém plášti, kterého jí zahrál oblíbený kolega Menzel. O tři roky později ale překvapila filmem Panelstory, kde místo vztahu mužů a žen přišla s tou nejbrutálnější sondou do režimu normalizace. Maloměšťácká hamižnost, odosobněnost panelového moře i bordel a chaos, skrývaný za systém, to všechno je odprezentováno způsobem, který nevydrží každý divák.

Tématu rozkladu společenských vztahů se věnovala i o dva roky později, když v Kalamitě objevila pro film Bolka Polívku. Základní příběh vlaku, uvízlého ve sněhu, dodal scenárista Josef Šilhavý a Chytilovou prý velmi překvapilo, že jí barrandovský dramaturg Ludvík Toman scénář nabídl. Vysvětlení prý bylo prosté, nikomu z režisérů se nechtělo točit v zimě v závějích. Chytilová přijala, ale vymínila si, že si scénář přepíše po svém. A kalamita přírodní se v jednotlivých postavách stala kalamitou společenskou. I přes smířlivý závěr je dost brutálním obrazem Československa osmdesátých let. No a ve filmu Vlčí bouda o lyžařském výcviku už dostávají aktuální časy rovnou žánr hororu.

Další dva filmy z osmdesátých let, Faunovo velmi pozdní odpoledne s Leošem Suchařípou a Kopytem sem, kopytem tam s partou divadla Sklep, se opět věnují vztahům mužů a žen. V tom druhém vhodila do našeho prostředí doposud spíše vymlčované téma nákazy AIDS.

Mezitím si odskočila k originálnímu dokumentu o československé metropoli. Praha – neklidné srdce Evropy byla součástí série o evropských hlavních městech pro italskou produkci. A vytvořila jeden z nejoriginálnějších pohledů na „stověžatou matičku“. Nezapomenutelný hlas Miroslava Macháčka provádí všemi historickými etapami, rámovanými hláškou, že „nejdůležitější je vědomí souvislostí“. Starý věk odchází a nový věk nastává, říká také v jedné z nezapomenutelných pasáží dokumentu. A film, vysílaný v ČST poprvé v lednu 1989 (zrovna o Palachově týdnu, kdy byla Praha skutečně neklidným srdcem), byl svědkem dalšího přechodu věků. V podobném formátu, jako neklidnou Prahu, Chytilová následně představila prvního prezidenta v dokumentu TGM Osvoboditel.

Nová doba jí umožnila především mnohem odvážněji prezentovat své občanské postoje. Působila v Mezinárodní organizaci filmařek KIWI, dokonce zakládala její českou pobočku. K tématu vztahu mužů a žen se vyjadřovala dlouhodobě. Dvakrát se neúspěšně pokoušela kandidovat do Senátu. Především ale stále točila filmy.

Z devadesátých let si všichni pamatují hlavně kultovní komedii Dědictví aneb Kurvahošigutentag, která přitom po premiéře byla označována za úlet a trapas. Až mnohem později i kritika uznávala, že pod pánskými vtipy a scénami z nevěstince bylo ukázáno mnoho pravdivého. Téma vesnického povaleče Bohouše Stejskala, který nečekaně zdědí miliony, bylo v podstatě metaforou celé rozmarné dekády devadesátých let. Včetně poznání, že vydělat peníze jde rychle, ale nakládat s nimi se učíte mnohem déle.

K úvahám o ženské otázce se Věra Chytilová vrátila v dramatu Pasti, pasti, pastičky, v kterém dvojice samolibých frajerů (Tomáš Hanák a Miroslav Donutil) znásilní stopařku, o které netuší, že je veterinářkou a jako odplatu jim zručně vyřízne jejich mužství. Kariéru završila snímkem Hezké chvilky bez záruky, v kterém se terapie v ordinaci psycholožky prolíná s jejím osobním životem.

Z veřejného prostoru ale nezmizela ani poté. Krátce před osmdesátkou se postavila proti výstavbě amerického vojenského radaru v Brdech, čímž se dostala do sporu s řadou lidí, s kterými stranu obvykle spíše sdílela. A když přišla svůj postoj obhajovat do televize proti herci a senátorovi Tomáši Töpferovi, museli jste její nasazení obdivovat bez ohledu na to, co jste si o radaru mysleli.

Hádat se s ní osobně byste si ale asi pořádně rozmysleli…

Zdroje: Filmový přehled, Louč.cz, Česká televize

Vložil: Jakub Vosáhlo