Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zrada jménem mikroport. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 03.02.2024
Zrada jménem mikroport. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Trochu zvukové techniky

Je to už nějaký čas, kdy jsem si otevřel Kulturní noviny a byl jsem překvapený, že se v nich rozebírá nový jev, který je pro nás, zpěváky z oper a operet, dost zásadní, ale zbytku populace je (asi právem) docela putna: omikrofonování jeviště a oreproduktorování jeviště.

V rozhovoru, o němž mluvím, znalec oboru říká: „Amplifikace do operního domu rozhodně nepatří. Neobejdeme se bez ní při provozování opery v prostorách, které nebyly pro operu stvořeny – sportovní hala, přírodní jeviště, nebo při audiovizuálním snímání – televizní přenos, záznam, kdy je technicky nemožné sejmout a přenést akustiku hlediště jako celku. Přeslechy z hlediště do jeviště jsou nezbytné pro účinkující, aby slyšeli proud hudby, která k nim z různých důvodů nedolehne, tak jako potřebují monitory, aby viděli na dirigenta, za jehož gestem by si jinak museli dojít na forbínu. Ale opačně? V historické budově s vysokou akustickou kvalitou, která byla stvořena výslovně pro provádění oper a opera se v ní provozuje více než sto let akusticky (například Stavovské divadlo od roku 1783, Národní divadlo 1883, Státní opera 1888…), je amplifikace zhola nepřijatelná.“

Já bych k tomu dodal něco z praxe. Pamětníci jako já vzpomínají na doby, kdy herci museli mít hlas. Uhrát představení v takových ratejnách, jako je Národní nebo Smetanovo (dnes Státní opera) anebo divadlo karlínské, a neudělat si uzlíky na hlasivkách bylo umění, které mohou posoudit jen foniatři, kteří opravovali nešťastníky, co to umění nezvládli.

Pak přišla elektronická doba a téměř všude se začaly používat mikrofony. Náhle jsme byli obklopeni hlasy evropského, někdy i světového formátu, které okouzlovaly svou mohutností – až do chvíle, než jim vypnuli elektřinu.

Mikrofony se začaly připevňovat přímo na herce. Dnes už maličké tečky někam na čelo, nebo za ucho, kouká z toho kousek drátku a vede to někam do schované krabičky na místech intimních, z kterých a do kterých to z kabiny obsluhuje zvukař.

Původně měly mikrofony průměr asi pět centimetrů. Dámám se nejčastěji umísťovaly do výstřihu mezi prsa, přičemž těm méně vyvinutým se přilepovaly leukoplastí, aby jim nelétaly od ramene k rameni. Karlínské divadlo se této modernizaci nemohlo vyhnout. Postupně přišly na řadu i porty (z latinského porta = brána, do které v tomto případě promluvíte, je to slyšet víc, než když řvete do jiných bran), později i mikroporty. Což všechno našeho předportového zvukaře přivádělo do depresivních stavů.

Už jsem v této rubrice vyprávěl o velkolepém představení operety Král tuláků s hudbou Rudolfa Frimla, kde krále Ludvíka XI. hrál úžasný Otomar Korbelář a jeho pobočníka neméně vynikající, nicméně dnes už dost zapomenutý (a tenkrát zase už dost zapomínající) bard František Voborský. Tehdy mělo divadlo mikrofony už tři, a tak jeden dostal Karel Fiala (slavný jako představitel Limonádového Joea, ale tady hrál a zpíval básníka Villona) a zbylé dva pánové Korbelář a Voborský.

Druhé jednání začínalo velkolepým průvodem. Vojáci, šermíři, dvořané, za nimi pážata, všichni se rozestavěli podél královského trůnu. Za nimi vznešeným krokem František Voborský, pobočník krále, co nesl v rukou veliký meč, zvaný dvouručák, vážící asi dvacet kilo, zatímco Otomar Korbelář, král Ludvík XI., nastoupil zahalen do nádherného červeného sametového roucha, obroubeného královským hermelínem z kůže hranostaje, sešitém ze všech králičích kůží, které se podařilo sehnat naší divadelní krejčovně.

Pan Korbelář, kterého starší generace znaly jako filmového Jana Roháče z Dubé a Freda Floka, co žil těžký život dobrodruha (ty mladší ho znaly aspoň jako hlas Mrazíka), se majestátně postavil na pódium s trůnem, před něj se hrdě postavil František Voborský, z posledních sil zvedl do výšky dvouručák a zabodl ho špičkou do podlahy jeviště: „Jeho Veličenstvo král Ludvík...“

A dost. Tady měl František svůj pověstný výpadek paměti. Bohužel zapomněl na nový technický fenomén zapnutý mikrofon. „Oto, kolikátej seš?“ zeptal se krále, který zálibně pozoroval baletky, převlečené za pážata. Pan Korbelář, vytržený ze svého obluzení, také zapomněl na vědeckotechnický pokrok a řekl po pravdě: „To teda nevím, Franto…“

Baletky, v pěkných punčocháčích a sametových kalhotkách, vyprskly a rozchechtaly se, zatímco zvukař už za pár sekund stál u barového pultu a házel do sebe jednoho myslivce za druhým.

František pochopil, že se stalo něco nesprávného, a situaci ihned vyřešil. Svým neomylným divadelním cítěním uznal, že věc zachrání jen scénickým efektem. Vytrhl tedy z prken, jež znamenají svět, opět meč, zvedl ho znovu do výšky, zabodl ho do podlahy podruhé a do fortissima zapnutých mikrofonů a do bedlivé pozornosti neočekávaným dějem napjatého publika ceremoniálním hlasem prohlásil: „Ota neví!“

O tom, zda je mikrofonová amplifikace operních divadel jev, který dělá divadlu dobře nebo zle, ať se dohodnou kritici. Já mohu říct jen, co přinesl nám na scéně: Jinak než rukama se tam už nikdy nedomluvíme…

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák