Osm let tvrdých zákazů a nekonečné trable po boku buřiče Štěpánka aneb Jak emigrace zocelí duši. Tajnosti slavných
02.02.2024
Foto: Česká televize
Popisek: Manželka Martina Štěpánka Jaroslava Tvrzníková v televizní pohádce z roku 1976 Birlibán
FOTO / VIDEO V hlavní roli poprvé zazářila už v patnácti, po škole se o ni divadla prala. Pak ale potkala svůj osud a po bleskurychlé svatbě si snacha lásky a klidu po boku legendárního barda Národního divadla moc neužila.
Patřila k nejkrásnějším a nejnadanějším mladým herečkám své doby, přestože původně snila o úplně jiné kariéře. Herečka, režisérka, divadelní pedagožka a novinářka Jaroslava Tvrzníková se mohla stát jednou z nejúspěšnějších hvězd, byla ale přesvědčená, že je její životní partner, o sedm let mladší Martin Štěpánek, lepší, a tak z velké lásky dobrovolně ustoupila do jeho stínu. Přizpůsobovala svůj život jeho plánům, starala se o rodinu. Trpělivě snášela jeho psychické problémy a závislosti, které podpořil odpor normalizačního režimu, a snažila se ji co nejlépe zabezpečit, když on nemohl. Zachránit ho ale nedokázala.
První velká role, Bláža ve filmu z roku 1956 Robinsonka; foto Filmexport Home Video
Málo místa a spousta lásky
Narodila se 17. dubna 1940 v Praze, krátce poté, co rodina musela narychlo uprchnout před nacisty ze Sudet. Otec Jaroslav pocházel z velmi chudé rodiny, jeho maminka Emilie ani neuměla číst a psát. Měl pět sourozenců, z nichž tři ale velmi brzy zemřeli. Jaroslav toužil po lepším životě, takže se vyučil cukrářem v Jihlavě, kde se seznámil s budoucí manželkou a časem otevřel v Kopistech u Mostu vlastní provozovnu. Oženil se a v roce 1932 se mu narodil syn Jiří. Po rychlém útěku před sudeťáky se nejprve rodina usadila v Mlazicích u Mělníka, časem otec otevřel cukrářskou provozovnu v pražských Vysočanech, kde se mu po čase podařilo sehnat alespoň jednopokojový byt, v němž všichni žili i s prarodiči, tetou a prodavačkou z obchodu. „Jak jsme se tam vešli, nevím, příslušenství nebylo, koupelna nebyla, ale já jsem se cítila šťastná. Všichni se o mě starali, byla tam spousta dětí, hráli jsme si všichni na dvorku a život byl krásný a pestrý,“ zavzpomínala Jaroslava na dětství pro Paměť národa.
Jedna z houfu
Škola ji zpočátku vůbec nebavila, protože v ní najednou byla jen jednou z davu, pak si ale našla kamarádku. Po únorovém převratu byla otcova firma znárodněna, zpočátku v ní směl s manželkou alespoň pracovat, po pěti letech ale museli jinam. Černý puntík dopadl i na bratra, který jako syn živnostníka nesměl studovat. Teprve po vojně se oklikou dostal na FAMU, vystudoval produkci, a nakonec se stal novinářem. Na problém narazila i Jaroslava, které zakázali přestup na tehdejší jedenáctiletku. Pak se ale za ni kdosi přimluvil. V třinácti letech byla ve škole vybrána do dramatu režiséra Jiřího Weisse o integraci Romů Můj přítel Fabián, v němž stanul poprvé před kamerou budoucí režisér Dušan Klein. A díky tomu si na ni filmaři vzpomněli o tři roky později, když hledali hlavní hrdinku pro filmovou adaptaci úspěšného dívčího románu Marie Majerové Robinsonka.
Osudové setkání na jevišti – s Martinem při premiéře představení Švanda dudák; foto Národní divadlo
Trable na pokračování
Cesta k hlavní roli byla krkolomná. Nejdřív narazila na odpor tatínka, který byl přesvědčen, že je pro ni filmařské prostředí nevhodné, pak zase prohlásila autorka literární předlohy, že si takhle svou Robinsonku nepředstavovala. Nakonec to vyšlo, a přestože kvůli natáčení chyběla půl roku, škola ji podpořila. Následovaly další menší nabídky a herectví se jí zalíbilo, i když dřív snila o studiu archeologie. „Neměla jsem potuchy, že existuje nějaká škola herectví. A když jsem to zjistila, bylo po maturitě a na podání přihlášky na DAMU už pozdě.“ Naštěstí se dozvěděla, že E. F. Burian zakládá herecké studio, a vyrazila za ním rovnou do jeho bytu. Burian souhlasil, jenže studenti hrát nesměli a Jaroslavě se hrnuly další nabídky. Nakonec vystoupila v druhém ročníku v živém vysílání a vzápětí přišel zákaz vstupu k Burianovi. Odvážná adeptka to ale nevzdala, odvolala se k rektorovi, směla složit mimořádné zkoušky a byla přijata do prvního ročníku DAMU.
Bitva o talent
Po absolutoriu v roce 1962 dostala rovnou čtyři nabídky angažmá a vybrala si libeňské Divadlo S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou), kde mohla hrát velké role. Kvůli špatným vztahům v souboru se tam ale necítila dobře. Po třech letech jí Jaromír Pleskot, který natočil Robinsonku, nabídl hostování v Národním divadle a časem získala stálé angažmá. Ztvárnila řadu krásných rolí, hrála po boku legend, od Leopoldy Dostalové po Danu Medřickou. A navíc díky tomu poznala svou životní lásku, o sedm let mladšího syna legendárního Zdeňka Štěpánka. Poprvé se s Martinem Štěpánkem setkala na jevišti ve hře Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák aneb Hody divých žen, v níž hrála Dorotku a Martin Švandu, společnou premiéru měli 16. května 1968.
S Luďkem Munzarem jako Taťána v televizní adaptaci románu A. S. Puškina Evžen Oněgin; foto Česká televize
Osudový srpen
Po srpnové okupaci se oba zapojili do protestních akcí a v lednu 1969 spolu začali chodit, už po třech měsících se vzali a v roce 1970 se jim narodil syn Jan, budoucí scénograf, kostýmní výtvarník a pedagog. Vzápětí ale odstartovala normalizace a nátlak ke vstupu do KSČ. Oba odmítli a následoval trest. V roce 1973 dostal Martin z divadla výpověď, Jaroslava nesměla na obrazovku ani do dabingu a Martin nesměl vlastně vůbec nic. Měli malé dítě, byli bez peněz… Naštěstí si Martina vybrali sovětští filmaři jako představitele velitele obrany, nadporučíka Otakara Jaroše, do válečného dramatu Sokolovo, které režíroval Otakar Vávra. Na slavnostní premiéru ale manželé nesměli. Podobnou absurdní situaci zažila i Jaroslava: Když už v Národním divadle chystali její propuštění, vybral si ji maďarský režisér jako představitelku Myšky v slavné Kočičí hře Istvána Örkényho.
Dovolená bez návratu
V roce 1977 byli oba osloveni i k podpisu Charty ’77, Jaroslava ale právě čekala druhé dítě, takže nakonec raději nepodepsali. Narodila se jim dcera Josefina a vzápětí přišla Anticharta, kterou rovněž nepodepsali. „Pro mě to nebylo úplně těžké, protože jsem ležela po porodu v nemocnici. Ale na nás nikdo netlačil, my už jsme byli pro ně mimo. My jsme měli zákazy, my jsme nebyli ti slavní,“ přiznala Jaroslava. Stále častěji uvažovali o emigraci, pro jistotu prodali svůj podíl na rodinném domě Štěpánků, aby o něj příbuzné nepřipravili. Rozhodnutí padlo po dalším nátlaku na vstup do komunistické strany. V létě 1981 získali výjezdní doložku, protože děti trápilo těžké astma, a se zavazadly jako na dovolenou překročili rakouské hranice. Nikdo z nejbližších nic netušil, takže se s nimi nemohli ani rozloučit.
Trnové pole:
Výhrůžky smrtí
V Rakousku se za ně zaručili přátelé, což je ale připravilo o podporu pro emigranty. První dva roky byly velmi těžké, Jaroslava pracovala jako uklízečka, celou rodinu trápily zdravotní problémy. Situaci zachránila nabídka rádia Svobodná Evropa, podle pravidel ale v ní mohl pracovat pouze jeden, takže Martin. V Mnichově dostali krásný byt a Jaroslava i nabídku z divadla. Dokázala překonat jazykovou bariéru, časem začala herectví i učit a pracovat pro Svobodnou Evropu alespoň externě. Před Vánoci 1986 ale přišel vyděračský dopis, v němž anonym vyhrožoval Martinovi smrtí a žádal milion marek. Nemohli ani na krok, měli doma policisty, kteří doprovázeli děti i do školy. Časem se situace zklidnila, před dalšími Vánoci se ale situace opakovala. A totéž se později stalo ještě jednou, v roce 1996 v Praze, kdy anonym žádal propuštění Jaroslavy. Pachatel nebyl nikdy odhalen.
Jako druhá emigrace?
Koncem osmdesátých let manželé založili v Mnichově divadelní spolek Franz Werfel – Theatre ensemble V. M., s nímž chtěli šířit tvorbu autorů východního bloku. Vzápětí ale přišla listopadová revoluce 1989 a už před Silvestrem konečně mohli poprvé vyrazit zpátky domů. Trvalý návrat ale Jaroslava cítila jako další emigraci. V Německu totiž mezitím dokázala složit náročné zkoušky pro taxikáře, pak další na obchodní akademii, aby mohla podnikat, takže uvažovala, že tam raději s dětmi zůstane. Mezitím se ale syn oženil s Češkou, takže se nakonec v roce 1994 přece jen všichni vrátili do Čech. Nemohli ale sehnat byt, v Národním divadle Jaroslavu odmítli… Nakonec znovu pomohla Svobodná Evropa, Jaroslava začala spolupracovat s rozhlasem, pořádala zájezdová představení a později hrála v Divadle Na zábradlí. Navíc Martin dál nahlas říkal, co si myslí, a už zase to bylo leckdy leckomu nepohodlné. Poté, co v roce 2001 prohlásil během televizní krize, že jde všem o peníze, přišla další vlna zákazů.
V dokumentu z roku 2012 Třináctá komnata; foto Česká televize
Nekonečná lekce trpělivosti
Už zase hledal práci marně a problémy začal utápět v alkoholu. V roce 2006, krátce před operací rakoviny, byl čtyři měsíce ministrem kultury ve vládě Mirka Topolánka, následovala další operace a protialkoholní léčba, která byla neúspěšná. Stupňující se psychické problémy nakonec „vyřešil“ 16. září 2010 sebevraždou. Jaroslava pak ještě několik let pracovala v rozhlase, znovu začala učit herectví a hrála v divadle, filmové role se už ale nedočkala. Občas se jí prý zasteskne po Německu, cítí se ale být Češkou. Svůj život prý nevnímá jako těžký, ale jako pestrý, a říkává, že ji naučil jisté moudrosti, nadhledu, a hlavně trpělivosti.
(zdroje: Wikipedia, Paměť národa, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Divadlo Na Jezerce, Národní divadlo, Dabingforum)
Vložil: Adina Janovská