Kde je geniality moc, tam je jí příliš. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
27.01.2024
Foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Popisek: Max Švabinský
Nedávno prošla médii zpráva, že herečku, paní Kateřinu Brožovou, zamkli v obchodním domě, kam si před koncem otvírací doby (ale ještě v limitu!) přišla nakoupit. Vysvobodila ji až přivolaná policie.
To mi připomnělo případ, který v padesátých letech obletěl naši zemi a stal se tak proslulým, že ho Miloslav Švandrlík vtělil i do svých Černých baronů. Malíř Max Švabinský (1873-1962) šel jednou na sklonku svého života opuštěnou ulicí. Tam uviděl obchod, který byl očividně už zavřený a prázdný, ale jeho roleta byla vytažená a dveře otevřené. Umělec, zvědavý jako každý příslušník svého povolání, vešel dovnitř, načež se objevili dva výrostci, kteří ho celou tu dobu pozorovali, zabouchli dveře a bavili se jeho bezradností. Po mnoha hodinách ho vysvobodila policie, která dopadla i výrostky. Ti se prý u výslechu hájili, že nevěděli, že to je národní umělec, mysleli si, že je to docela obyčejnej dědek…
Obyčejnej dědek to ale nebyl. Dokonce i Jan Werich vzpomínal, jak ho za první světové války coby chlapce ovlivnily Švabinského válečné pohlednice, i když ve svých slavných předscénách v Divadle ABC si později neodpustil jemný špílec na slavného portrétistu baronky Nádherné a TGM, který po válce (na přání strany) neváhal podle fotografie legendárně načrtnout i vítězného ze dvou ústředním výborem uvažovaných komunistických válečných mučedníků (Vančura versus Fučík).
Proč to ale všechno o panu Švabinském píšu. Čtu o něm už potřetí knížku Světla paměti, která se mi moc líbí. Napsala ji Zuzana Švabinská a jsou to vzpomínky, které se dají rozdělit na dvě části. Ta první je pohled na rodinu, vztahy a umělce očima dítěte a ta druhá půlka je už o tom, jak se na život v této široké rodině dívá dospělá žena. Určitě si knížku sežeňte, čte se báječně a spolu s autorkou prožijete dobrodružství nevšedního života rozvětvené rodiny.
Trošku vás s tím příběhem seznámím:
Max Švabinský se narodil jako nemanželské dítě, což tedy v té době byl obrovský handicap. Talent měl odmalička a dokázal od dětství podporovat celou maminčinu rodinu. Oženil se s Elou, což byla sestra malíře Rudolfa Vejrycha, který měl manželku Annu, a paní Zuzana, autorka knížky, byla jejich dcera, tedy Maxova neteř. Rudolf Vejrych a Max byli velicí přátelé. Do určité doby. Poté, co byla námětem spousty Švabinského nádherných obrazů (Chudý kraj a jiné) jeho manželka, Rudolfova sestra Ela, se jeho modelka změnila, a přátelé posléze na jeho obrazech poznávali Annu Vejrychovou, což svádělo k domněnkám, které byly oprávněné.
Maxova bývalá žena, paní Ela, se pak stala múzou několika umělců včetně skladatele Bohuslava Martinů. Bratr Rudolfa a Ely se jmenoval Karel. Měl dceru Libuši, ale ta po neúspěšném manželství prošla „coming outem“, že ji muži nepřitahují, a odešla do Francie, kde prožila dlouhý život ve vztahu se svou přítelkyní. Její bývalý manžel se, aby dodržel rodinné zvyky, oženil s její sestřenicí Zuzanou Vejrychovou, dcerou Rudolfa Vejrycha a Anny, která pak žila s Maxem Švabinským. Ten pak poznal ještě řadu krasavic včetně jmenované Sidonie Nádherné, aby nakonec skončil ve společné domácnosti s neteří své první manželky a dcerou své druhé manželky Zuzanou, která se o něj starala až do smrti a napsala o něm jmenované paměti.
Pokud se v tom už nevyznáte, nevadí. Chtěl sem tím jen ilustrovat, že co do rodinných poměrů a skandálů si tehdejší a dnešní doba neměly co vyčítat, a v tomto bodu se liší jen tím, že tehdy byl bulvár proti tomu dnešnímu ještě čajíček.
V něčem jiném ale mezi tehdejší a dnešní dobou rozdíl je. A veliký. Max Švabinský dlouho vyučoval na malířské akademii. Stal se nástupcem Vojtěcha Hynaise, který namaloval oponu Národního divadla. Po něm zdědil i veliký ateliér, ve kterém Hynais maloval i oponu. Ten potřeboval i Max, když maloval obrovská plátna, u kterých se někdy nadřel jako Michelangelo, Mucha nebo i někteří moderní malíři. K ateliéru vedla dlouhá chodba, kterou zdobily krásné reprodukce starých mistrů z grafického závodu Jana Štence, určené k tomu, aby kolem nich tehdejší studenti chodili s posvátnou úctou.
Nikdy jsem tam nebyl, nicméně jsem nedávno v televizi viděl dokumentární film o současných profesorech a studentech slavné školy po stu letech. Chodbou s reprodukcemi mistrů se tam už nešlo, ovšem jednu ukázku současného umění jsem přece jen viděl. Smysl svého díla vysvětloval sám autor, v jedné ruce lahvinku, v druhé housku, protože houska je nejlepší ukazovátko.
Umělecké dílo spočívalo asi v padesáti metrech černé hadice půlcoulky, kterou proudila voda. Na konci byl kohoutek, kterým se voda mohla z hadice pustit. Mistr, odloživší housku, již vyměnil za zapálené cigárko, vysvětloval, že to, co vidíme, je jeho absolventská práce, kterou jeho génius pronikne do světových galerií.
Když ten film vysílali, měli jsme zrovna absolventský sraz hudební konzervatoře, která měla v době, kdy jsme studovali, s výtvarnou akademií čilé styky. Dneska jsme ale nevěřili svým očím. Jen jediný z hostů našeho večírku na tom byl jinak. Sice kroutil hlavou jako my, jenže on nadšením a překvapením, co všechno dokázal stvořit umělec.
Tím nadšeným byl manžel jedné naší spolužačky. Povoláním instalatér.
Vložil: Jaromír Janák