Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kde je geniality moc, tam je jí příliš. Sobota Jaromíra Janáka

komentář 27.01.2024
Kde je geniality moc, tam je jí příliš. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Wikimedia Commons, volné dílo

Popisek: Max Švabinský

Nedávno prošla médii zpráva, že herečku, paní Kateřinu Brožovou, zamkli v obchodním domě, kam si před koncem otvírací doby (ale ještě v limitu!) přišla nakoupit. Vysvobodila ji až přivolaná policie.

To mi připomnělo případ, který v padesátých letech obletěl naši zemi a stal se tak proslulým, že ho Miloslav Švandrlík vtělil i do svých Černých baronů. Malíř Max Švabinský (1873-1962) šel jednou na sklonku svého života opuštěnou ulicí. Tam uviděl obchod, který byl očividně už zavřený a prázdný, ale jeho roleta byla vytažená a dveře otevřené. Umělec, zvědavý jako každý příslušník svého povolání, vešel dovnitř, načež se objevili dva výrostci, kteří ho celou tu dobu pozorovali, zabouchli dveře a bavili se jeho bezradností. Po mnoha hodinách ho vysvobodila policie, která dopadla i výrostky. Ti se prý u výslechu hájili, že nevěděli, že to je národní umělec, mysleli si, že je to docela obyčejnej dědek…

Obyčejnej dědek to ale nebyl. Dokonce i Jan Werich vzpomínal, jak ho za první světové války coby chlapce ovlivnily Švabinského válečné pohlednice, i když ve svých slavných předscénách v Divadle ABC si později neodpustil jemný špílec na slavného portrétistu baronky Nádherné a TGM, který po válce (na přání strany) neváhal podle fotografie legendárně načrtnout i vítězného ze dvou ústředním výborem uvažovaných komunistických válečných mučedníků (Vančura versus Fučík).

Proč to ale všechno o panu Švabinském píšu. Čtu o něm už potřetí knížku Světla paměti, která se mi moc líbí. Napsala ji Zuzana Švabinská a jsou to vzpomínky, které se dají rozdělit na dvě části. Ta první je pohled na rodinu, vztahy a umělce očima dítěte a ta druhá půlka je už o tom, jak se na život v této široké rodině dívá dospělá žena. Určitě si knížku sežeňte, čte se báječně a spolu s autorkou prožijete dobrodružství nevšedního života rozvětvené rodiny.

Trošku vás s tím příběhem seznámím:

Max Švabinský se narodil jako nemanželské dítě, což tedy v té době byl obrovský handicap. Talent měl odmalička a dokázal od dětství podporovat celou maminčinu rodinu. Oženil se s Elou, což byla sestra malíře Rudolfa Vejrycha, který měl manželku Annu, a paní Zuzana, autorka knížky, byla jejich dcera, tedy Maxova neteř. Rudolf Vejrych a Max byli velicí přátelé. Do určité doby. Poté, co byla námětem spousty Švabinského nádherných obrazů (Chudý kraj a jiné) jeho manželka, Rudolfova sestra Ela, se jeho modelka změnila, a přátelé posléze na jeho obrazech poznávali Annu Vejrychovou, což svádělo k domněnkám, které byly oprávněné.

Maxova bývalá žena, paní Ela, se pak stala múzou několika umělců včetně skladatele Bohuslava Martinů. Bratr Rudolfa a Ely se jmenoval Karel. Měl dceru Libuši, ale ta po neúspěšném manželství prošla „coming outem“, že ji muži nepřitahují, a odešla do Francie, kde prožila dlouhý život ve vztahu se svou přítelkyní. Její bývalý manžel se, aby dodržel rodinné zvyky, oženil s její sestřenicí Zuzanou Vejrychovou, dcerou Rudolfa Vejrycha a Anny, která pak žila s Maxem Švabinským. Ten pak poznal ještě řadu krasavic včetně jmenované Sidonie Nádherné, aby nakonec skončil ve společné domácnosti s neteří své první manželky a dcerou své druhé manželky Zuzanou, která se o něj starala až do smrti a napsala o něm jmenované paměti.

Pokud se v tom už nevyznáte, nevadí. Chtěl sem tím jen ilustrovat, že co do rodinných poměrů a skandálů si tehdejší a dnešní doba neměly co vyčítat, a v tomto bodu se liší jen tím, že tehdy byl bulvár proti tomu dnešnímu ještě čajíček.

V něčem jiném ale mezi tehdejší a dnešní dobou rozdíl je. A veliký. Max Švabinský dlouho vyučoval na malířské akademii. Stal se nástupcem Vojtěcha Hynaise, který namaloval oponu Národního divadla. Po něm zdědil i veliký ateliér, ve kterém Hynais maloval i oponu. Ten potřeboval i Max, když maloval obrovská plátna, u kterých se někdy nadřel jako Michelangelo, Mucha nebo i někteří moderní malíři. K ateliéru vedla dlouhá chodba, kterou zdobily krásné reprodukce starých mistrů z grafického závodu Jana Štence, určené k tomu, aby kolem nich tehdejší studenti chodili s posvátnou úctou.

Nikdy jsem tam nebyl, nicméně jsem nedávno v televizi viděl dokumentární film o současných profesorech a studentech slavné školy po stu letech. Chodbou s reprodukcemi mistrů se tam už nešlo, ovšem jednu ukázku současného umění jsem přece jen viděl. Smysl svého díla vysvětloval sám autor, v jedné ruce lahvinku, v druhé housku, protože houska je nejlepší ukazovátko.

Umělecké dílo spočívalo asi v padesáti metrech černé hadice půlcoulky, kterou proudila voda. Na konci byl kohoutek, kterým se voda mohla z hadice pustit. Mistr, odloživší housku, již vyměnil za zapálené cigárko, vysvětloval, že to, co vidíme, je jeho absolventská práce, kterou jeho génius pronikne do světových galerií.

Když ten film vysílali, měli jsme zrovna absolventský sraz hudební konzervatoře, která měla v době, kdy jsme studovali, s výtvarnou akademií čilé styky. Dneska jsme ale nevěřili svým očím. Jen jediný z hostů našeho večírku na tom byl jinak. Sice kroutil hlavou jako my, jenže on nadšením a překvapením, co všechno dokázal stvořit umělec.

Tím nadšeným byl manžel jedné naší spolužačky. Povoláním instalatér.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák