Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Cimický spisovatel byl emocionálně plochý. Když mu to kamarádka napsala… Odposlechnuté životy Ely Novákové

25.01.2024
Cimický spisovatel byl emocionálně plochý. Když mu to kamarádka napsala… Odposlechnuté životy Ely Novákové

Foto: Hans Štembera

Popisek: Psychiatr Jan Cimický

Kauza MUDr. Cimického zjevně zvedla ze židle kdekoho, já se ale rozhodla reagovat na článek váženého kolegy Vodvářky. A to proto, že Cimického případ poněkud zastiňuje to, co se děje kolem mladých lékařů a jejich přístupu k profesi.

Především chci říct, že jsem se s MUDr. Cimickým osobně nikdy nesetkala, znám ho pouze zprostředkovaně, a to tak říkajíc z obou stran. Na jedné straně stojí má vzpomínka z dávných studentských dob, kdy moje známá, studentka bohemistiky, jako studijní úkol psala o jazykových prohřešcích tehdy mladého psychiatra, kterých se dopouštěl ve svých raných detektivních novelách. Její konstatování, že Cimického čeština je stylisticky neobratná a jazykově chudá, mělo ovšem i obsahový kontext - pobuřovalo ji, jak ploše popisuje jako autor závažné krize osobnosti vrahů, jak zcela vynechává společenský kontext zločinu, zkrátka jak vůbec nevyužívá svého odborného vzdělání, aby čtenáři sdělil nějakou myšlenku, jen suše vypráví o vraždě a dopadení vraha.

Z dnešního pohledu, kdy detektivní příběhy chrlí kdekdo a trh je jimi zavalen, se to jeví možná jako směšné, nicméně studentka prováděla analýzu textu na počátku osmdesátých let minulého století. Odpovědí doktora Cimického na její žádost o diskuzi nad jejími závěry byl dlouhý dopis, který nám na koleji dávala číst, protože nevěřila svým očím. S výsostnou arogancí jí sděloval, že ona jako studentka tomu houby rozumí a v podstatě shrnoval, že psaní je pro něj pouze relaxační záležitost, kterou navíc provádí za dosti dobrý honorář, její rozbor ho vůbec nezajímá a nevidí důvod, proč by s ní měl o něm diskutovat. Autorská sebestřednost, arogance, nedostatek empatie, u údajného znalce lidských duší dost nepochopitelná.

Na druhou stranu znám několik žen, které byly pacientkami MUDr. Cimického a jako psychiatra si ho chválí. Pravda je, že ve všech případech šlo o ženy trpící tak říkajíc neduhy moderní doby - vyčerpáním z množství práce, komplikovaných životních situací spojených se vztahovými problémy, onemocněním těla a následnou nespavostí a vznikem drobných fóbií s tím vším spojených. Vesměs pomohlo pár dobře ordinovaných pilulek, o nějaké hluboké ponory do duše tyto pacientky vlastně ani nežádaly, s pomocí trochy chemie se se vším dokázaly vypořádat samy a závislé na pilulkách se nestaly. Tyto případy žel dnešní psychiatrie řeší na běžícím pásu a těžko z nich lze dedukovat erudovanost a schopnost empatie konkrétního lékaře.

Jak léčí MUDr. Cimický složité případy dlouhodobých psychických potíží a chronická psychická onemocnění tedy nevím ani z doslechu. Na druhou stranu si umím představit, že psychiatr vezme na pomoc stetoskop, protože pacient(ka) si stěžuje na potíže s dýcháním, které je s úzkostnými poruchami spojené. Pro ni je psychiatr prostě lékař, který má posoudit její zdravotní stav. Nutno vzít v potaz, že naprostá většina pacientů považuje psychiatra za jakéhosi na duši více zaměřeného praktika.

Z odborného hlediska je tedy vyšetření polonahé ženy stetoskopem metoda u psychiatra nestandardní, na druhou stranu, pokud se pacientovi uleví, když mu lékař řekne, že poslechově na jeho dechu neshledává žádné fyzické nedostatky, může to prostě být lékařská berlička. Ostatně, znám psychiatry a psychology, kteří svým pacientům vykládají karty a pacienti jsou spokojení, protože se jim při debatě nad kartami dostane vhledu do jejich aktuálních problémů. Je to z lékařského hlediska přípustné? Těžko říct, ale stetoskop i karty nejspíš někdy přinesou pacientovi úlevu.

Jistě, v okamžiku, kdy se celospolečensky a globálně rozpoutá zběsilý hon na muže a jejich paušalizovaný šovinismus a sexismus, kdy jsou medializované nejrůznější kauzy a popisována mužská arogance a násilnické sklony, nejspíš se z paměti vynoří i stetoskop a požadavek vysvléknutí do půli těla a najednou je to prohřešek proti lékařské etice a projev nedostatku empatie a sexistických sklonů. Pomněte, milá veřejnosti zejména ženského pohlaví, takto vás zneužíval PSYCHIATR!

Pane doktore Vodvářko, píšete, že například u chirurgických oborů je lékařský pocit nadřazenosti a šovinistické chování vůči pacientům méně pravděpodobné. Dva příklady: po operaci si můj operatér přizval k mému lůžku několik praktikujících studentů a pravil: „Tady vám předvedu, jak se takový banální případ může fatálně zkomplikovat." V okamžiku, kdy jsem se ještě potácela v mrákotách, to pro mě moc povzbudivé nebylo. Nedostatek empatie? Lékařská arogance, kdy je pacient prostě „zajímavý případ"?

Na chirurgické ambulanci jedné pražské polikliniky po léta ordinoval lékař, k němuž ženy nechtěly chodit, respektive v akutním případě k němu šly jednou a rychle hledaly jiného lékaře. Pan doktor totiž sice uměl zašít řeznou ránu, uměl prohlédnout rentgenový snímek a správně zasádrovat zlomeninu apod., vůči pacientkám se ovšem při výkonu choval jako prase. Vedl řeči o nadměrném či naopak miniaturním poprsí, poplácával pacientky „povzbudivě" po zadku, bez obalu nabízel sex, který dle jeho soudu vyřeší kdejakou bolest.

Vidíte - žádný lékařský obor nevylučuje, že muž - lékař se může chovat vůči pacientovi s despektem a pocitem převahy své profese, v krajním případě jako sexuální predátor. Ona to ale vlastně nevylučuje žádná profese, někteří muži prostě takoví jsou. Bývalo zvykem, že rázná žena si s tím uměla rázně poradit, mírná žena si postěžovala, vypovídala se a kontaktu s takovým mužem se, pokud možno, obloukem vyhnula. Skutečná psychická újma a trauma z pocitu ponížení byly stejně výjimečné jako jsou výjimkou zmínění muži. Dnes se traumatizovaně tváří kdejaká s odpuštěním slepice, a nejspíš poběží k soudu i s tím, že na ni na ulici sexisticky pokřikovali chlapi, provádějící výkop. Což je, jak my ženy víme, jev naprosto běžný.

V souvislosti s lékařskou nadřazeností bych ale ráda zmínila to, co je skutečným problémem dneška. Mladí lékaři se bouří kvůli přesčasovým hodinám, žádají volno, jaké mají lidé v jiných profesích. Nedávno jsem na toto téma zaslechla mluvit neurochirurga profesora Vladimíra Beneše. Komentoval to tím, že v jeho generaci bylo normální, že specialista žil svou prací a většinu svého času trávil v nemocnici. Šťastný pak ten, kdo našel partnerku, která se s tím smířila a postarala se takovému lékaři o pevné domácí zázemí. Dnes, říkal pan profesor, už takhle lékaři pracovat nechtějí, chtějí být jako ostatní profese. Nutně mě to vede k myšlence, že pacient pro ně ztrácí lidský rozměr, stává se z něj pouhý případ, analogický třeba k případu řešenému právnickou či obchodní kanceláří. To je dost děsivé, víc, než občasný případ ryzího šovinismu a sexismu.

 

Vložil: Ela Nováková